K třetímu výročí Charty 77
--------------------------
Jiří Hájek
Když jsme koncem roku 1976 podepisovali prohlášení Charty 77, kladl si leckdo z nás otázku, zda nejde jen o další podpis, jenž podobně jako mnoho předchozích od roku 1970 skončí v koši/ či bude založen ad acta/ orgánu či úřadu, jemuž je adresován text, zapadne bez většího ohlasu nebo snad jen se zmínkou v zahraničním tisku, kam zpráva o něm zabloudí, a vynese podpisovateli nanejvýš jen další předvolání k výslechu, další policejní nebo existenční šikan a nezvratné potvrzení moci, že jej považuje nadále za občana /či poddaného/ třetího a čtvrtého řádu, s nímž nemá v úmyslu se vůbec bavit.
Reakce moci na naše podpisy předstihla toto skeptické očekávání: neomezila se na opakované potvrzení našeho statusu, vystupňovala represe a šikanování do rozměrů připomínajících padesátá léta, rozvinula kampaň spílání, pomluv a nepravdivých obviňování a nutila lidi i jinak slušné, aby je papouškovali, aniž jim dovolila seznámit se s textem, jejž odsuzovali /což přivádělo i leckterého akademika či národního umělce do trapné pozice onoho arcibiskupa Zbyňka, jemuž se už za Husa náš lid smál, že "pálil knihy, nic nevěda, co v nich psáno"/. A právě kampaní, již mnozí chápali jako přípravu monstrprocesu ve stylu padesátých let, vyvolala moc živý zájem o výzvu, jejíž obsah zastírala, lidi, o nichž tak zjevně lhala. Bez této, jejíž obludnost ohromovala, nebyla by ani mezinárodní veřejnost věnovala Chartě tolik pozornosti. Vždyť nakonec není tak pozoruhodná skutečnost, že se několik set lidí obrací k vládě i veřejnosti své země s výzvou k respektování zákonů a mezinárodních dohod zaručujících lidská a občanská práva, jako spíš to, že aparát moci takovou výzvu prohlásí za útok na své společenské a státní zřízení, alarmuje kdekoho a snaží se účastníky této iniciativy zákonnosti postavit mimo zákon. Hon na čarodějnice, rozpoutaný proti Chartě při jejím objevení, upozornil tak přesvědčivěji než text jejího prohlášení na propastný rozdíl mezi tím, co moc u nás vyhlašuje v proklamovaných zásadách socialismu, v zákonech i v slavnostně přejímaných závazcích o právech a jistotách občanů, a její denní praxí, v níž často vystupuje vůči lidem jako vrchnost vůči bezprávným poddaným. Všechny pokusy právě tento rozdíl zastírat sebehlasitější propagandou a sebetvrdší represí vedou jen k jeho zdůraznění. A tak tažení proti Chartě v prvních měsících roku 1977 vedou nakonec k její popularizaci u nás i za hraniceni a k jejímu zesílení. Ještě před tragickým koncem prof. Patočky, jehož pohřeb provázelo vyvrcholení útoku moci, vzrostl počet signatářů téměř na trojnásobek. Masové zadržování a předvádění poskytlo neočekávanou příležitost signatářům k vzájemnému styku na chodbách a v čekárnách vyšetřovatelů a k přátelským diskusím, v nichž se jejich společenství založené podpisem všeobecně formulovaného textu, zkonkrénovalo vzájemným osobním stykem, výměnou názorů i společným ne zcela příjemným zážitkem. Kdyby moc buď Chartu ignorovala tak, jako ignorovala předchozí výzvy a návrhy jejich jednotlivých účastníků či jejich skupin, nebo kdyby k ní aspoň přistoupila tak, jak je podle ústavy a prováděcích předpisů povinna - věcně se zabývala podněty a stížnostmi či návrhy občanů - nebyla by se Charta stala tím, čím je dnes - nejen po onom prvním frontálním utkání s mocenským a propagandistickým aparátem, ale i po řadě dalších menších srážek, vrcholícím procesem proti šesti pražským a jednomu brněnskému signatáři Charty a členům VONS /Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných/. Také tyto další konflikty, při nichž už ze strany moci převládla snaha utajit jejich podstatu nad pokusy zastrašit ty, kdo se solidarizují s Chartou, znevážit pohnutky a činnost pronásledovaných před slušnými lidmi a přesvědčit domácí i zahraniční veřejnost, že nejsou hodni jejího zájmu, sympatií a solidarity, vedly sice k bolestivému a nespravedlivému dopadu na jednotlivé oběti perzekuce, ale jinak v nich nikde moc nedosáhla společenského účinku, jejž sledovala.
Charta 77 tedy vstupuje do roku 1980 jako jev zdomácnělý v našem společenském dění ve vědomí statisíců členů naší společnosti a mnoha tisíc svých přátel v zahraničí. V seriózním západním tisku, který respektují také oficiální místa naší republiky, dostalo se jí v uplynulých třech letech víc místa než stereotypům naší oficiální propadandy. Její prohlášení z 1.1.1977 nese dnes přes tisíc podpisů, většina z nich byla připojena za dubnové palby štvanic a represí s plným vědomím rizika, které tento podpis přináší v nezákonném vyhazovu ze zaměstnání či přeřazení na horší místo, v odnětí telefonu, bezdůvodných předvoláváních či nesmyslných vyhazovech známějších "chartistů" z všeobecně přístupných kulturních či jen prostě zábavních podniků.
Lze těžko říci, jakým koeficientem je třeba násobit toto poměrně skrovné číslo limitované právě uvedenými riziky denního života, abychom kvantitativně podchytili všechny ty, kdo sympatizují, spolupracují, shánějí a rozpisují písemnosti Charty nebo jí prostě "fandí". Každý víme o desítkách a možná stovkách přátel ve svém nejbližším okolí. Mnozí nám píší a upozorňují na své či cizí potíže, hledají pomoc, i když vědí, že může být jen morální: Charta o nich ví, zahrnuje je mezi ty, jejichž problémy předkládá státu i veřejnosti naší země. Přitom její prostředky komunikace jsou ztíženy tak, že technicky zaostávají za možnostmi současné doby. Často jsme až překvapeni, odkud a jak se lidé ozývají a hlásí se k nám. I když nás asi nejvíc zpopularizovaly ony represívní či jen pomlouvačné útoky z mocenských struktur, i když samozřejmě nám své sympatie projevují často i lidé zásadně a vždy nespokojeni, není podstatou působení Charty opozice a ještě méně negace vůči současnému zřízení. Tím méně lze hovořit o podvratné činnosti, kterou se snaživí příslušníci StB už po tři roky marně pokoušeli Chartě prokázat nejkrkolomnější právnickou /a ještě častěji neprávnickou a protiprávní/ akrobacií. Charta 77 nevyhledává konflikty se státní mocí. Je od počátku výzvou k důslednému uplatnění socialistické zákonnosti zcela ve smyslu ústavy ČSSR /čl. 17/. Výzvou k mocenským orgánům, ale také ke každému občanu. Výzvou k občanské angažovanosti v nejlepším slova smyslu. Podpisem této výzvy se zároveň zavazujeme sami ve svém jednání vystupovat všude jako občané znající svá práva i své povinnosti, pravdiví vůči sobě a svému okolí i vůči nátlakům zvenčí, ze strany mocenských orgánů. Tuto opravdovost staví Charta 77 proti nepravdivosti, jíž je zejména od počátku 70. let v našem veřejném životě plno.Hovoří se někdy o existenci jakési nepsané a nevyslovené a přece všem dobře známé společenské smlouvy: budeš-li bez odmluvy /alespoň veřejné/ poslouchat vrchnost, předstírat plnění jejich příkazů, úctu k jejich proklamacím, jimž občas /ne tak moc často/ zatleskáš, zaskanduješ, odhlasuješ na povinném shromáždění rezoluce připravené shora a potvrdíš tak vždy stále pevnější jednotu mocenského aparátu s lidem - pak ti nikdo nebude bránit, abys rozličným způsobem zajišťoval pro sebe a svou rodinu všelijaké hodnoty spotřební společnosti, pokud je lze sehnat. Proti takovému pojetí společenského soužití, proti "angažovanosti" v jejím smyslu žádá Charta 77 pravdivost ve vztahu mezi občany a mezi občanem a mocí, bere tuto moc za slovo a žádá plnění toho, co je výslovně psáno v ústavě a právním řádu, jehož součástí jsou i mezinárodní pakty o lidských právech, zpřesňující po svém vtělení do tohoto právního řádu právě příslušná ústavní ustanovení jako vyšší formu, jíž nelze nadřazovat normy nižší /jako trestní zákon či zákon o SNB/.
Potřeba této pravdivosti jako vážného předpokladu i faktoru řešení naléhavých otázek naší společnosti byla a je pociťována všeobecně. Angažovanost se za ni neformálně, spontánně, podle svého vlastního přesvědčení, bez příkazů či instrukcí shora a bez předepsaného rituálu forem je ochotno stále ještě dost lidí, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti respektovat a uplatňovat v naší společnosti základní lidské hodnoty, opomíjené jak v pojetí spotřebního životního stylu /neoficiálně trpěného a prakticky právě v oné nepsané "společenské smlouvy" podporovaného/, tak vrchnostensko-byrokratickým stylem současného řízení naší společnosti. Potřebu aktivnějšího uplatňování těchto hodnot, respektování lidské důstojnosti, realizaci opravdového sebeurčení každého člověka v souladu s pokrokovým rozvojem společnosti /a jako jeho předpoklad/ připomíná nám i světový vývoj.
Již při konci největší společenské katastrofy lidstva, jakou byla II. světová válka, vytyčila Charta Spojených národů a po ní Všeobecná deklarace lidských práv, respektování a rozvíjení těchto hodnot jako jeden ze základních předpokladů mírového soužití a spolupráce lidstva v současné době. Tváří v tvář novým nebezpečím, jakým je stále existující riziko termonukleární války, ale i hrozící vyčerpání zdrojů naší planety či pustošení jejího životního prostředí, prohlubující se rozpor mezi tempem rozvoje vyspělé a rozvojové části světa, roste potřeba společného řešení všech otázek nejen moudrými organizačními a institučními opatřeními, ale i plným uplatněním oněch lidských hodnot. Významné mezinárodní dokumenty, z nichž pro naši oblast je nám nejbližší Závěrečný akt z Helsink 1975, tuto vzájemnou podmíněnost ještě zdůrazňují.
Československo i ostatní státy společenství Varšavské smlouvy podpisem těchto dokumentů uznaly platnost těchto hodnot nejen pro mírový vývoj v Evropě a ve světě, ale i pro pokrokový rozvoj naší společnosti. Jsou důležité právě u nás, kde v současné době rostou krizové jevy v ekonomice i jiných aspektech společenského života takovou mírou, že už je těžké je zakrývat. Charta 77 zatím jediná s takovým důrazem na význam těchto hodnot upozorňuje. Ne vždy asi stačila to vyjádřit zdvořile. V neformální pospolitosti, otevřené jak všem námětům, tak kritice, pod rozličnými tlaky, o nichž jsme už hovořili, snaží se její signatáři i přívrženci o jejich zdůrazňování, uplatňování i obranu. Rozdílnost ideového základu, z něhož k tomu přistupují, stejně jako životních zkušeností, daných rozdílným věkem, vzděláním i pracovním prostředím, dává jejich společenství opravdu pluralitní ráz. Může se udržet a růst jen v atmosféře vzájemné tolerance a snahy o pravdivost, o pochopení konkrétní východiska. Bytostný demokratismus, odpovídající i dobrým národním tradicím, je nezbytný pro další život a rozvoj společenství Charty i pro její účinné působení. Ten také zabrání tomu, aby se sama zavírala do jakéhosi ghetta, do něhož by ji rádi uzavřeli nejen její odpůrci, ale nechtěně snad i ti, kdo by zapomněli na to, že je a má být otevřeným, neformálním společenstvím, bez organizačních struktur a hranic, snažícím se na základě a v rámci společenského a státního zřízení i právního řádu naší společnosti důsledným a aktivním občanstvím posilovat a uplatňovat pokrokové prvky jejího vývoje, svobodu člověka, jak je zaručena podle platných zákonů.
Po té stránce je Charta, jak už se ukázalo, naší společnosti potřebná. Její existence a činnost odpovídá objektivním potřebám současné etapy našeho vývoje. Proto ji nebylo lze zničit sebetvrdšími zásahy, jež také proto prokázaly svou nesmyslnost. Zůstává nadále platným upozorněním na význam hodnot jež hájí a výzvu k jejich respektování a uplatnění. Zatím převážně jen výzvou. Odpověď na ni - ať v širší iniciativě a akci společenských sil, jejichž zájmy vyjadřuje, či v moudřejších pozitivních krocích alespoň části mocenské garnitury, těmto zájmům vycházející vstříc - se zatím nedostavila. O to víc je třeba výzvu s ještě větším důrazem a přesvědčivostí opakovat jak v plné šíři, tak v konkrétních aspektech a situacích. Čtvrtý rok její existence a působení přinese řadu příležitostí, i když zároveň asi také nové potíže a překážky, jež bude třeba překonávat.