Martin Hybler:
Smysl a situace snah o dodržování lidských práv v Československu
------------------------------------------------------------
Chceme-li se poněkud podrobněji zabývat činností Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných /Československé ligy pro lidská práva/, je především nutné jednak připomenout současnou situaci v Československu, jednak si učinit mínění o významu boje za lidská práva v dnešním světě vůbec. Jen v těchto dvou základních kontextech se bude moci úsilí VONS představit adekvátně a snad i s dostatečnou jemností.
Československo sedmdesátých let lze charakterizovat obtížně. Vždy zde totiž hrají významnou roli velmi pregnantní rozpory o tom, co se za tuto společnost ústy svých reprezentantů vyhlašuje, vůči tomu, jak vychází její obraz v očích nezávislých analytiků doma i v cizině. Jaká je potom skutečnost, lze se v této změti jen velmi obtížně dopátrat, a to i v případě, že člověk žije zde a je tedy s touto skutečností denně konfrontován. I tehdy je to převážně neprůhlednost situace, se kterou se člověk permanentně setkává. Např. je zde vláda, která by tedy měla vládnout, jsou zde volené instituce, které by měly o vládě rozhodovat a provádět ji, jsou zde soudy, které by měly soudit dle svědomí a práva, je zde kultura, která by měla společnosti skýtat obraz o ní samé a tím jí umožňovat život, je zde veřejnost etc. A všechny instituce a lidé dělají, že tomu tak "skutečně" je. Nicméně současně se ví /příznačná je anonymita tohoto "se"/, že ve skutečnosti vládne někdo jiný. A kdo potom? O tom se mínění lidí, která jsou čím dál mlhavější, soukromější a utajovanější, různí, kteří říkají, že komunisti, jiní, že policie, většina říká jen "oni", aniž by byla schopna bližšího určení. Ví se, že volené orgány vlastně nejsou volené a že jejich rozhodování je spíše atrapou /a pro koho vlastně - nejspíš pro "ně" samé/. Neboť vše je už předem rozhodnuto jinde a jinak. Ví se, že soudy "soudí", jak se to jinde předem dohodlo. Ví se, že povolená kultura maluje obraz společnosti podstatně jiný, než jaká je, že jde tedy spíše o reklamní leták či plakát než o umění. Ví se, že "veřejnost" je v podstatě řadou vynucených rezolucí a předem vykonstruovaných patřičných mínění, jež otiskují noviny. Takto docházíme k tomu názoru, že vše, co má společnost v její životní funkci vykonávat, je v naší situaci spíše náhražkou, maketou, zdáním, zatímco sociální skutečnost je někde zcela jinde. Ta maketa pak má smysl v tom, že vytváří čistě vnějškový pořádek - "normalitu - a je tím pro běžného člověka - ať už se aktivně zúčastňuje jeho fungování nebo více či méně pasivně rezistuje - běžným bodem orientace v jeho společenském životě. Pro okolní svět pak má tento pořádek představovat společnost samu, být jejím prospektem. Ale kde potom, a co je to pravá československá sociální skutečnost? Ta je onou iracionálně jednající chaotickou anonymitou, která se vynořuje za touto iluzivní a strnulou fazonou pořádku či spíše se permanentně za ni zanořuje a tímto zanořujícím se zanořováním vpravdě je. /Odkazuji v těchto bodech na kniho Miroslava Šimečky "Obnovení pořádku", dle mého názoru nejlepší analýzu československé společnosti/.
Evidentně základním předpokladem, kdy takovýto typ společnosti může existovat, je to, že nepřipouští u lidí, kteří v ní žijí, osobní odpovědnost ve vztahu k ní a sobě a všemožně se pokouší odpovědnost ze svého okrsku vymýtit. Neboť jenom jednání, za něž není nikdo zodpovědný, je schopno rozpolcení na vnější zdánlivost "pořádku" a vnitřní chaotický a iracionální pohyb. Všichni participanti takové společnosti jsou potom nuceni udržovat se navzájem v infantilní nesamostatné závislosti. Tímto způsobem jsou potom na sebe navzájem existenčně odkázáni a proto i lehce manipulabilní. Manipulativní vzájemná závislost pak nahrazuje v sociálním jednání svobodné, emancipované rozhodování, vycházející z odpovědnosti a svědomí.
Tím se dostáváme k problematice lidské odpovědnosti, která ovšem se zdá být nejen základním prvkem struktury současné situace v Československu, ale i univerzálním pozadím úsilí o zachování lidských práv kdekoli na světě. Neboť jejich porušování je kdykoli a kdekoli zřejmým odklonem od odpovědnosti, a to ať již jde o selhání toho typu, který shledáváme v československé společnosti, či šíře ve společnostech východní Evropy vůbec anebo o útěk typu jiného /např. v explicitních diktaturách, v zemích třetího světa anebo i v průmyslově rozvinutých zemích díky pokračující technizaci a zkonzumění mezilidských vztahů/. V dnešní době se totiž ukazuje jako čím dál tím více aktuálnější nutnost návratu k elementárním a univerzálním základům lidského sociálního jednání /v nichž lidská odpovědnost ke světu a sobě hraje primární konstitutivní úlohu/, neboť veškeré pokusy formulovat v podobě určitých idejí jednou provždy recept, jak spravedlivě uspořádat lidské věci s příslušnými institucemi jej provést, se projevily jako marné a spíše krizi lidských vztahů prohloubily, než aby přispěly k jejímu řešení.
Nyní se snad už můžeme pokusit předvést na pozadí nastíněných kontextů činnost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných /Československé ligy pro lidská práva/. V základním prohlášení VONS z dubna 1978 čteme, že Výbor "sleduje případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny, a projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole", a že jeho snahou je "seznamovat s těmito případy veřejnost" a "poskytovat dotyčným lidem morální a jinou podporu". Odpovědnost ve společnosti založené na neodpovědné anonymní závislosti nelze konstituovat jinak, než že ji budu já sám tvrdit a budu se snažit sám odpovědně jednat. Již tím ovšem narušuji iluzorní pořádek, onu tak typickou uklizenost všeho, a vystavuji se nebezpečí postihu. Zákony a právní procedury jsou zde totiž uzpůsobeny tak, že oportunně automatického postihování faktických zločinů jsou také samy konstitutivní součástí onoho iluzivního pořádku. V případě, že je porušován, což se spíše může dít pouhým tvrzením integrity a odpovědnosti než jakýmkoliv jiným jednáním, zasahují či spíše jsou "kýmsi" používány, a to i tehdy, kdy tento zásah je s věcným obsahem právních norem v eklatantním a tedy je i formálně nezákonný. Tento typický způsob "právního postupu" je podstatou většiny případů sledovaných VONS. Na druhé straně VONS vyjadřuje solidaritu těch, kteří se rozhodli jednat odpovědně nejen vzhledem ke světu, ale i vzájemně, a tedy zde vyvstává určitá povinnost této solidarity.
Proto VONS vychází ve své činnosti ze stávajícího právního řádu a snaží se ukazovat na stále se rozevírající rozpor mezi literou či duchem zákona s faktickou praxí. V případě osob stíhaných za přesvědčení je totiž zákon používán k tomu, aby zakrýval to, že ve skutečnosti jde o represi za přesvědčení. Postup VONS v těchto případech je opačný: používá téhož /tr.zákona/ k tomu, aby ukázal to, co zahaluje. To dělá především tím, že se pokouší uvedené případy zveřejnit. Mnohdy stačí dokonce i jakékoliv nekomentované zveřejnění oficiálních právních dokumentů a aktů. Obžaloby, obhajoby, průběhu soudního jednání etc., aby se nespravedlnost očividně sama ukázala. Když potom i takové jednání Výboru je potom soudně postihováno, dochází k tomu, že se stává očividným celý tento popsaný postup v celé své absurditě a bezprávnosti a že jeho neodpovědnost se sama veřejně vyslovuje taková, jaká je. Jedním z důležitých funkčních principů anonymně automatické společnosti je totiž to, že je vlastně neveřejná. Veřejnost je tak jako vše nahrazena svou imitací, svým pouhým schematickým obrysem, vykonstruovaným zdáním. Patří k němu organizovaná manifestace, preordinované dopisy a reportáže v novinách, předem režírované schůze, volby etc. Avšak živé a skutečné veřejnosti, která by byla přirozeným a elementárním korektivem společenského jednání institucí, zde není. Člověk u nás žije ve své neodpovědnosti téměř výlučně soukromě.
Např. i veřejnost soudního jednání je představována tak, že mu smějí být přítomni jen nejbližší příbuzní, tj. nejsoukromější osoby životní role obžalovaného. VONS potom tvrzení veřejnosti a legality svého odpovědného počínání vytváří nejen situace, kdy opět skutečně jde o spravedlnost, což jinak bývá v naší společnosti jen velmi zřídka /v kriminálních případech je soudní jednání spíše mechanickou procedurou bez bytostného vlastního významu/, ale i situace, kdy lze skutečně říci, že jsou veřejné. Tím se snaží poukazovat na možnost žít odpovědně a vytvářet si prostor /byť jakkoli omezený/ pro veřejné vyjádření k tak základním lidským otázkám, jako je problém spravedlnosti, přesvědčení a svědomí. T už nelze dělat jinak než na rovině praktické starosti o druhé. V tom vidím smysl a cíl jeho existence.
N.B. - Za připomínky k textu děkuji Andreji Stankovičovi a Zbyňku Hejdovi.
M.H.
Prosinec 1979, Praha