O p i s dopisu Federálnímu shromáždění ČSSR

--------------------------------------------

Vážené Federální shromáždění ČSSR!

Obracím se na Vás jako na orgán, který má ve své pravomoci plnit funkci zákonodárce i dbát, jak jsou naše zákony i ústava ČSSR v praxi dodržovány. Dovoluji si Vás tímto dopisem upozornit na záležitost, vedenou pod číslem 1Z/79 u Městského soudu v Praze, která je smutným dokladem toho, že pět československých občanů, zastánců lidských práv, signatářů Charty 77, bylo pro svoje názory a postoje odsouzeno k 19 a 1/2 rokům odnětí svobody - vězení. Jejich vina spočívá jen v tom, že plnili svou občanskou povinnost, otevřenými dopisy se obraceli na naše úřady a kompetentní místa v případech, kdy se domnívali, že je porušován náš právní řád. Z těchto míst však nikdy žádnou odpověď nedostali, ačkoliv případy, na které upozorňovali, by neměly zůstat bez přešetření. Navíc platí u nás zásada, že každý úřad má povinnost se alespoň vyjádřit k dopisu, který je podepsán jmény a adresou.

Mezinárodní pakty o lidských právech jsou přece od roku 1976 součástí našeho právního řádu. Ukládají povinnost sledovat respektování lidských práv všech občanů. Je tedy přinejmenším absurdní, že se společenská iniciativa - Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných - vycházející z ústavou zaručeného práva občanů, aby se jednotlivě i společně vyjadřovali k práci státních orgánů - za tuto činnost ocitá na lavici obžalovaných a je odsouzena!

Celé soudní projednávání ze dne 22. a 23. 10. 1979 považuji za inscenované, vykonstruované a nesmyslné - za analogii procesů z padesátých let. Soud nepřihlížel k faktům, vybíral k protokolaci, co se hodilo, ale ani to by před normálním soudem nemohlo obstát jako provinění.

Obžaloba, plná nepravd a rozporů, byla zcela vyvrácena výpověďmi obžalovaných, svědků, obhajobou i závěrečnými řečmi. Soud obžalované rádoby laskavým tónem ironizoval, jejich závažné argumenty však přehlížel a ignoroval, v řeči je přerušoval a nechal protokolovat jen útržky vět a myšlenek. Tohle - promiňte - trapné divadlo bylo navíc doplněno stálým ponižujícím, únavným pochodováním obžalovaných bludištěm chodeb zcela vyklizené soudní budovy, trasou střeženou příslušníky VB /v pohotovosti byl nejméně celý autobus příslušníků VB/ tam i zpět. To mělo zřejmě na obžalované a jejich nejbližší rodinu působit psychicky a mělo to snad vést k vyprovokování obžalovaných, protože uniformovaný doprovod byl tak zesílený, jako by měl na starosti tlupu nebezpečných zločinců.

Soudní síň nebyla veřejnosti přístupna, přátelé obžalovaných museli opustit soudní budovu, ačkoli šlo o veřejné hlavní líčení. Ani to jistě neodpovídá předpisům. Dále Vás musím upozornit na to, že mi není náležitě doručována soukromá pošta - dopisy mých nejbližších, synů, matky, snachy a sestry. Jejich dopisy mi docházejí až s měsíčním zpožděním, nárazově /třeba osm dopisů najednou a pak měsíc ani řádka/, od mé snachy jsem řadu dopisů nedostala vůbec. Dopisy známých a přátel rovněž ne. I to má být zřejmě psychický nátlak, jiné důvody mne nenapadají. Rozhodně však ani to nemůže být v souladu s předpisy.

Žádám federální shromáždění ČSSR, aby tento můj naléhavý dopis projednalo a zjednalo nápravu. Odsouzení se odvolali a rozsudek dosud nenabyl právní moci!

Pokud se Federální shromáždění ČSSR mým dopisem nehodlá zabývat,žádám, aby opis mého dopisu, který přikládám, zaslalo účastníkům Madridského zasedání /listopad 1979 až rok 1981/, a to urychleně, jako závažný podnět pro komisi zabývající se dodržováním Mezinárodního paktu o lidských právech na celém světě. Pokud nebudu do dvou měsíců vyrozuměna, jak s mým dopisem FS ČSSR naložilo, budu nucena zvolit jinou cestu.

V příloze zasílám i opis "mého stanoviska k obžalobě", které jsem chtěla přednést Městskému soudu při zahájení hlavního líčení dne 22.10.1979, ale nebylo mi to umožněno. Na mou žádost dal předseda senátu toto mé stanovisko alespoň zaprotokolovat.

Otta Bednářová

Příloha - Moje stanovisko k obžalobě

------------------------------------

Obžalobu v plném rozsahu kategoricky odmítám. A to nejen proto, že se necítím ničím vinna. Z vážných morálních důvodů, pro mne principiálních, se nemohu zúčastnit ani dalšího procesního projednávání. Má fyzická účast je zde nedobrovolná. Na tom nemohu nic změnit. Rozhodně se zde však nemíním nechat vmanipulovat do jakékoliv role, třeba i tím, že bych se měla k této obžalobě vyjadřovat. Chci vám vysvětlit motivaci tohoto svého rozhodnutí, abyste mohli sami posoudit jeho morální závažnost.

Na vlastní oči a uši jsem se totiž přesvědčila, k čemu vedou podobné obžaloby, jako je ta, která byla vznesena proti mně a mým přátelům. Poznala jsem i to, jak se takové obžaloby zhotovují, konstruují, jaká klišé se při tom používají, jakými pojmy a přívlastky se šperkují, jaká manipulace s lidmi se přitom děje, ať jsou to obžalovaní, svědci nebo soudci. Ale poznala jsem i to, jak se takové obžaloby a jejich tvůrci hroutí.

V šedesátém druhém roce jsem totiž byla přítomna veřejným soudním rehabilitacím. Chtěla jsem znát pravdu a dostala jsem krutou životní lekci právě o tom, jak zmanipulován může být obžalovaný, svědek i soud. Zajímalo mne, proč se v padesátých letech doznávali nevinní lidé k činům, které nikdy nespáchali a proč jiní nevinní lidé, aniž se doznali, byli rovněž odsouzeni. proč svědkové z padesátých let svědčili a v šedesátých letech titíž lidé, zoufalí, svá svědectví odvolávali. Proč soudcové soudili a po deseti letech svých rozsudků litovali a postiženým nebo jejich pozůstalým se omlouvali. Šlo o tresty odnětí svobody, ale i o tresty smrti. Paní Miladou Horákovou počínaje a panem Rudolfem Slánským konče. I náš pan prezident dr. Gustáv Husák byl jednou z obětí doby. Nevinně odsouzených byli stovky a tisíce. Nazývali je tehdy také renegáty, trockisty, milionáři, slavomany a kontrarevolučními ztroskotanci. Tehdy v padesátých letech jsem k tomu mlčela a trápí mne proto svědomí dodnes. Ničím se sama před sebou nemohu ospravedlnit. Ani svým mládím - bylo mi tehdy 23 let. Ani tím, že ostatní, celá veřejnost, mlčela.

Bruno Jesenskij ve své knize Spiknutí lhostejných napsal: "Neboj se přátel, přítel tě může jen zradit, neboj se nepřátel, nepřátel tě může jen zabít, boj se lhostejných, protože s jejich mlčenlivým souhlasem dochází k vraždě i zradě!"

Připomínala jsem si jeho slova v šedesátých letech při soudních rehabilitacích a slíbila jsem si, že po světě chodit lhostejně už nikdy nebudu, abych mohla klidně usínat a žít. Svůj slib chci dodržet, ať za něj zaplatím jakoukoliv cenu.

Považuji žalobu za vykonstruovanou a nesmyslnou. Proto nemohu být aktérem v tomto procesu. Je veden opět proti lidem, kteří se nedopustili ničeho nečestného, natož trestného. Z tohoto stanoviska ustoupit nemohu. I proto jsem podepsala Chartu 77. Aby se nemohly opakovat tragické justiční omyly padesátých let. Obžaloba, kterou držím v ruce, je smutným důkazem toho, jak se postupuje proti obráncům lidských práv.

Žádám, aby toto stanovisko bylo zaprotokolováno a přiloženo k soudním spisům. /21.10.1979/

Otta Bednářová

/K tomuto dopisu FS ČSSR jsem přiložila přílohu, která je přesným opisem celého tohoto dopisu, jen v úvodu je navíc tento text:

Madridské zasedání - Komise zabývající se dodržováním Mezinárodního paktu o lidských právech na celém světě - MADRID - Španělsko

------------------------------------------------------------

Vážené zasedání,

požádala jsem Federální zasedání ČSSR o pomoc v záležitosti pěti československých občanů, zastánců lidských práv, kteří byli za tuto svou činnost odsouzeni 23.10.1979 celkem k 19 a 1/2 rokům odnětí svobody. Protože se Federální zasedání samo mou žádostí nehodlá zabývat, prosím o pomoc Vás. Posílám opis mého dopisu Federálnímu shromáždění ČSSR i opis mého stanoviska k obžalobě a žádám Vás naléhavě, abyste se jejich obsahem zabývali. Jsem toho času vězněna, adresu uvádím.

Otta Bednářová

18.6.1927

Praha 614-09

161 02 Praha 6