Otevřený dopis signatářům Charty 77

Drazí přátelé,

po měsíce jsme se znepokojením sledovali přípravy pražského procesu. Cynický rozsudek v nás vzbudil rozhořčení.

Žijeme ve východní části Evropy a nemůžeme proto být lhostejní k pronásledování těch, kteří bojují za lidská a občanská práva v kterékoliv zemi východní Evropy. Jako Maďaři, občané země, která se podílela na okupaci Československa, cítíme zvláštní odpovědnost za to, co se zde děje od r. 1968. A protože náležíme ke generaci, která rok 1956 prožívala jen prostřednictvím československých událostí roku 1969, ke generaci, která za své politické zrání vděčí roku 1968, považujeme vaši věc do jisté míry za svou.

Po brutálním potlačení československého pokusu jsme pochopili, stejně jako mnoho dalších v sousedních zemích, že k demokracii ve východní Evropě lze dospět jen společným bojem národů této oblasti. V té době ovšem sdílelo tento názor jen mizivé procento Maďarů. Většina se klonila k tomu, že naděje na demokracii je falešná a oddávat se této naději a pokoušet se ji usutečnit by znamenalo ohrozit jak náš relativní blahobyt, tak i bezpečnost. Podle názoru této většiny bylo možné pouze krůček po krůčku zlepšovat situaci v rámci daného politického systému. Taková perspektiva však nevyžadovala žádnou mezinárodní spolupráci, právě naopak, její podmínkou byl ústup do samoty a nenápadnosti.

Dlouho se zdálo, že je tento postup správný. Životní úroveň v Maďarsku se zvyšovala, patrné bylo i zlepšení v kulturním životě. Teprve později se ukázalo, že tento vývoj má své hranice. Čím jsou tyto hranice přesnější, tím je také patrnější nedostatečnost těchto dosažených výsledků, které se zmenšují. Počet lidí, kteří nesouhlasí s takovým výprodejem demokratických nadějí, stále roste.

Stále více Maďarů také chápe, že se nelze omezovat na hranice své země. 600 000 Maďarů žije v Československu a od roku 1968 ztratila tato menšina jednu po druhé většinu možností, které jí byly poskytovány dříve. Takto jsme pochopili, že otázky demokracie v sousedních zemích se bezprostředně týkají také Maďarů.

Drazí přátelé, váš boj za demokratické Československo sleduje v Maďarsku mnoho lidí se sympatiemi a nadějí. Počítejte je mezi ty, kteří stojí ve východní Evropě v těchto těžkých chvílích s vámi.

Budapešť, 26. října 1979

Gyorgy Bence

János Kenedi

János Kis

Dokument č. 2

Protestujeme proti pražskému procesu s reprezentanty Charty 77 a proti tam vyneseným rozsudkům. Požadujeme propuštění odsouzených.

Budapešť, 29. října 1979 Podepsáno 185 osobami

Odesláno současně Radě předsednictva MLR /Conseil présidentiel/, mluvčím Charty 77 a tiskovým agenturám.

Dokument č. 3

Otevřený dopis J.Kádárovi, prvnímu tajemníku Maďarské dělnické socialistické strany, členu Rady předsednictva /Conseil présidentiel/

-------------------------------------------------------------

V Praze byly dne 25. října 1979 vyneseny závažné rozsudky v procesu s československými občany Petrem Uhlem, Václavem Bendou, Jiřím Dienstbierem, Václavem Havlem, Ottou Bednářovou a Danou Němcovou.

Jestliže jsou lidé vězněni pro své přesvědčení nebo proto, že vyslovili svůj názor, naplňuje nás to hlubokým znepokojením, ať už k tomu dochází kdekoliv.

Považujeme za nezbytné, abyste v zájmu obrany lidských práv a demokracie použil své autority a vystoupit s požadavkem, aby tito lidé, odsouzení v prvoinstančním řízení, byli propuštěni na svobodu.

Budapešť, 25. října 1979 Podepsáno 118 osob, navíc 9 umělců

Budapešťské pohoršení nad pražským procesem

-------------------------------------------

Pierre Eende

Koncem října byla Budapešť svědkem politického vření, které nemělo v posledních letech obdoby. /Pozn.překl.: Le Monde z 1.11.1979 srovnává intenzitu ohlasu a reakcí na návrh zákazu umělého přerušení těhotenství před osmi lety./ Pražské rozsudky vyvolaly ve veřejném mínění pohoršení a obavy, které jistý počet Maďarů otevřeně vyjádřil.

Tři prohlášení

Otiskujeme zde texty tří prohlášení, které v této době kolovaly v Budapešti /a které měly jednoznačný ohlas ve světovém tisku/. První je podepsáno třemi intelektuály, často považovanými za představitele nového kritického hnutí v maďarské veřejnosti, jsou to filosofové Gyorgy Benc a János Kis a mladý umělecký kritik János Kenedi. Ve svém "Otevřeném dopise signatářům Charty 77 vysvětlují, proč se Maďaři, a především ta generace, která se hlásí k r. 1968, solidarizují s československými demokraty /za povšimnutí stojí opakované užívání termínu "demokracie" přednostně před jinými pojmy/. Dva další texty jsou podstatně kratší: lakonicky žádají osvobození odsouzených z pražského procesu. První /datovaný 29. října a rozšiřovaný téhož dne/ obsahuje pouze vyjádření protestu a informuje o tom Chartu 77, světovou veřejnost a státní orgány. Druhý text /datovaný 25. října 1979 a zveřejněný 30. října/ je adresován Jánosi Kadárovi, kterého okázale žádá o intervenci ve prospěch obětí procesu. První z textů je podepsán 185 osobami, druhý 127 /asi polovina z nich podepsala první text/. Dohromady se tu představuje asi 250 osob, což je na maďarské podmínky více než slušný počet. Ještě před třemi lety podepsalo vyjádření solidarity s rodící se Chartou 77 jen 34 Maďarů. Pod nynějšími texty je tedy podpisů osmkrát více.

Kdo jsou tito signatáři? Můžeme je rozdělit zhruba do tří skupin:

1/ lidé známí svými politickými postoji

2/ intelektuálové

3/ lidé, které nelze charakterizovat jinak, než jejich profesí, kterou všichni uvedli.

V první skupině jsou především protagonisté "samizdatu", ale také určitý počet "veteránů" a bývalých vězňů z roku 1956 /např. Ferenc Donáth a Miklos Vasárhelyi, jeden z těch, kteří přežili proces s Nagym, kdysi odsouzený na smrt Joszef Gáli, Gábor Táncos, bývalý tajemník Petofiho Klubu/, dále vdova po Lászlu Rajkovi, bývalý první ministr András Hegedus a dokonce jeden z prvních kadáristů, bývalý člen UV KS, jistý Jozsef Kobol. V druhé skupině početně převažují spisovatelé a filmaři. Uvedeme alespoň spisovatele Csaloga, Csoôrihu, Eorsiho, Fábriho, Képese, Kodolányiho, Konráda, Palotaiho, historiky A.Komlose, G. Klanicsayho, M.Lecko, E.Vezéra, ekonoma Ference Jánossyho, psychologa F.Méreya, filmaře Makka, Sára, Simo...Desítka filmařů a spisovatelů, která se připojila ke třetímu prohlášení, se navíc rozhodla odeslat dopis Kadárovi zvlášť. Konečně ve třetí skupině najdeme inženýry, lékaře, matematiky, středoškolské profesory, knihovníky, programátory... Humanitní obory - od sociologie až po výtvarné umění - jsou bezpochyby lépe zastoupeny než technické profese, mezi signatáři je však přesto značný počet mladých ekonomů.

Nelze opominout, že se jedná téměř výlučně o intelektuály z hlavního města. Dva nebo tři podpisy, za kterými následuje jiná než intelektuální profese, tvoří nepodstatnou výjimku, stejně jako zvláštní případy typu Mihalyho Hamburgera - "filozofa a pumpaře". Pokud se nemýlíme, stal se pumpařem poté, co publikoval filosofické statě v samizdatové revui. Pokud jde o geografické hranice téže aktivity, lze je vysvětlit tím, že mimo hlavní město není prakticky možné kriticky vystupovat. Tyranie místních orgánů v takových případech nezná mezí. V tomto ohledu se Maďarsko v ničem neliší od ostatních zemí sovětského bloku, jedině Budapešť představuje, ostatně dost relativní - výjimku.

Výzva státním orgánům

Nikdo, a tím méně státní orgány, si nedělá iluze o tom, jaký je skutečný význam říjnových prohlášení. Na první pohled jde o kritiku "cizí" mocnosti /Husákova Československa/, a fakt, že adresátem jsou domácí státní orgány, má bezpochyby zdůraznit rozdíl mezi nimi a autory pražského procesu. Nesmíme však zapomínat, že v komunistických zemích je každé hnutí, které vzniká bez vědomí autorit, považováno za nebezpečné a tím více, čím více se kříží s pravomocí státních orgánů. Lze také jen těžko říci, zda byla po zveřejnění prohlášení více ohromena veřejnost nebo státní orgány. Veřejnost byla zřejmě informovaná ve stejnou dobu jako státní orgány, díky Svobodné Evropě, která vysílala texty všech tří prohlášení spolu s kompletním seznamem signatářů, a v hlavním městě to po tak výjimečné události začínalo vřít. Všude zvonily telefony, ozývali se i značně znepokojení funkcionáři, kteří zjistili /zdá se, že také poslouchali Svobodnou Evropu/, že mezi signatáři jsou i jejich podřízení, za které nesou zodpovědnost. V nastalém zmatku volala ještě v noci paní Kobolová, profesorka stranické školy, svou dceru. Když jí vyčinila za podpis za prohlášením, dostalo se jí odpovědi: "Ale ne, to je táta!"

Zkouška

Stojíme před problémem, který překračuje hranice současných prohlášení, ale o kterém je nutno mluvit, aby se vyjasnily některé omyly, pokud jde o kadárismus. Je pochybné, že Budapešť není Praha ani Východní Berlín, sami Maďaři to konstatují s jistým uspokojením, ale i obavou /jak dlouho ještě?/. Ale sám fakt, že Maďarsko se poněkud odchýlilo od běžných norem pořádku v ostatních socialistických státech ještě neznamená, že by více respektovalo občanská práva. Rozdíl spočívá v tom, že maďarští vedoucí činitelé se naučili řešit věci rozumněji než jejich kolegové, dospěli k jisté toleranci v ekonomice i v oblasti intelektuální produkce. Ale to je také vše. Ve všem ostatním přežívá absolutismus, politická rozhodnutí se dělají za zavřenými dveřmi, rozhodnutí "strany a vlády" jsou nezměnitelná. Neexistuje zákon nebo právo, které by výkonný orgán nemohl přizpůsobit svým představám. Každý zákon obsahuje klauzuli dovolující jeho nepoužití nebo modifikaci podle momentální potřeby. Jinak řečeno, Maďaři mají, stejně jako ostatní národy v sovětském bloku, tu výhodu, že mají pouze výhody. Tyto výhody jsou jim právoplatně poskytovány a ještě navíc mají tu výhodu, že se mohou vyhnout některým nepříznivým rozhodnutím. Helsinky na tom nic nezměnily. Jen v něčem se zvýšila tolerance.

Je vůbec nutno zdůrazňovat něco tak evidentního? Sám fakt, že neškodná petice je považována za "Zkoušku", ukazuje úroveň politických práv

Je tedy útlak po Maďarsku mírný a vlídný? Ve srovnání se sibiřskými tábory jistě. Rozhodně je však dostatečnou překážkou pro vývoj občanských hnutí.