Rudolf Battěk

Křižíkova 78

Praha 8 - Karlín

-----------------

Záznam o akci Státní bezpečnosti dne 25. ledna 1980

---------------------------------------------------

V pátek, dne 25. ledna 1980, chtěla moje žena využít předchozího pozvání k paní Vlastě Chramostové. Kolem 17,40 jsme přijeli taxíkem k domu, v němž paní Chramostová bydlí. Všimli jsme si, že před domem stájí policejní vůz a několik osob v civilu. Ve druhém patře před bytem byla větší skupina osob, další pozvaní hosté. Tři příslušníci VB každého legitimovali a zapisovali osobní údaje. Stalo se tak i v mém případě, ale současně jsem byl vyzván: "Půjdete s námi." Žádal jsem o vysvětlení: "To se dovíte".Za takových okolností jsem odmítl dobrovolně se podrobit, zvláště když se kolem pohybovalo několik mně zcela neznámých a důvěru nevzbuzujících osob. Že moje informace nebyly liché mi potvrdila i pozdější informace mé ženy, jíž dne 29. ledna 1980 vyjádřili přílušníci VB pochybnost, zda muži, kteří mne v pátek odváděli, byli vůbec příslušníci SNB!

Byl jsem nicméně uchopen za paže a vlečen k připravenému autu. Zadržen byl také můj mladší přítel, fotograf Ivan Kyncl, s nímž jsme byli společně odváženi do Bartolomějské ulice. Byli jsme usazeni v zasedací síni a hlídáni uniformovaným nstrm VB. Zřejmě mimo program nás major Gruzdik z útvaru ostrahy budovy označil za nepřítele dělnické třídy.

Dva příslušníci v civilu mne vyzvali, abych vyndal všechno z kapes, že mají právo zjistit, zda nemám u sebe zbraň. Provedení osobní prohlídky jsem jako bezdůvodné odmítl a sevřel jsem paže podle těla. Nato mi byly paže zkroucením roztaženy a z kapes vyndány všechny věci. S údivem jsem pozoroval, jak hledají zbraň v mé peněžence a náprsní tašce. osobní prohlídka moje i Ivana Kyncla byla provedena vždy v nepřítomnosti toho druhého, aby nebyl svědek. Poté jsme byli ponecháni svému osudu. Oba jsme nějakou dobu prospali, neboť když jsem se probudil, bylo asi 21 hodin. Okamžitě jsem požádal, abych byl propuštěn nebo mi byl sdělen důvod zadržení. Strážný to šel ohlásit. krátce nato do místnosti vstoupili dva muži v civilu s připravenými pouty a s příslušníky VB v pozadí. Ivanu Kynclovi nasadili pouta a odvedli ho z místnosti. Odmítl jsem nasazení pout a žádal jsem vysvětlení tohoto nezákonného jednání. Pouta mi byla násilím nasazena a byl jsem odveden k osobnímu autu bez jediného slova odůvodnění. Viděl jsem, že Ivan Kyncl je usazen v jediném voze, který odjel před námi. Již v autě jsem vyjádřil potřebu jít na toaletu. Bylo mi to umožněno. Poučen svou měsíc starou zkušeností, neptal jsem se, kam jedeme, bylo vidět, že řidič vozu a dva příslušníci StB, kteří mne doprovázeli, mají přesné pokyny, pokud jde o cílovou stanici. Ze státní silnice Mladá Boleslav - Jičín jsme odbočili a asi ve 22.30 hod. jsme zastavili před stanicí VB v Dolním Bousově. Byl jsem veden do prvního patra a zřejmě nedopatřením jsem vešel do místnosti, kde seděl za stolem Ivan Kyncl. Stačili jsme se pozdravit, ale rychle jsem byl převeden do jiné místnosti. Byla mi sňata pouta, byl jsem usazen za psací stůl, jeden důstojník se posadil za psací stroj a připravil formuláře protokolu. Proti mně sedící mladší důstojník středně vysoké postavy, černých vlasů, rovnoměrných rysů obličeje, příjemného vzhledu a chování, těkal očima a neopětoval můj upřený pohled. Než mi stačil cokoliv říct, upozornil jsem jej, že vzhledem k dlouhé noční cestě, která mne s největší pravděpodobností očekává, žádám, aby mi byla poskytnuta strava a teplý nápoj - alespoň chléb a čaj. K jídlu jsem nic nedostal, pouze mi byla přinesena sklenice čaje.

Na jedinou otázku, co vím o připravovaném večírku u Vlasty Chramostové, jsem neměl co říci. Oběma vyslýchajícím to vůbec nevadilo, na nic se neptali, ani nežádali podepsat protokol, čimž prokázali, že ani je, ani nikoho z jejich nadřízených nezajímá, co si Rudolf Battěk myslí o soukromé návštěvě, ale že je účel zcela jiný. Na obou příslušnících StB bylo vidět, že jim je jejich poslání krajně nepříjemné. Když jsem jim připomněl jejich osobní zodpovědnost v této trapné záležitosti, neměli, co by dodali. Plnili svůj přidělený úkol: zadržovat mě tak dlouho, dokud mi neodjede poslední vlak a poslední autobus a pak mě propustit. T se také stalo. Ve 24.00 mi byl vrácen občanský průkaz, byl jsem "vyveden" před budovu a "vypuštěn". Velmi důrazně jsem upozornil, že jsem nemocen - byl jsem ve stavu pracovní neschopnosti, což dobře viděli - nedostatečně oblečen. Měl jsem lehké šaty, krátký kabát, čepici, lehkou šálu a boty, které ve vlhkém porostu musely rychle prosáknout vodou - neměl jsem ani svetr, ani rukavice. Žádal jsem, aby mne odvezli zpět do Prahy, kam svými osobními auty poté odjeli, ale to odmítli. Když jsem se ptal na nádraží a na odjezd vlaku, jenom neurčitě ukázali, že už asi nic neodjede, až ráno. Byla to taková malá ukázka cynismu zbabělé moci. "My jsme vás jenom vyslechli a teď vás propouštíme, co na nás ještě chcete, jděte přece domů."

A tak jsem několik minut po půlnoci 26. ledna odešel domů. V Dolním Bousově jsem nikoho neznal, nikdy jsem tam nebyl a musel jsem se orientovat, kudy vůbec jít. Prošel jsem kolem setmělého nádraží, spodem kolem potoka na sportovní stadion, kolem šaten a kluboven a parkem opět na nějakou silnici. Pokoušel jsem se zajistit si nocleh v cizím soukromí - nepodařilo se. Mohlo být kolem 0.30 hod., když jsem se pokoušel stopnout projíždějící osobní auto. Byl to policejní vůz, přibrzdil, řidič si mne prohlédl a pokračoval v jízdě. Tu noc mne na silnici tímto způsobem kontrolovaly vozy VB asi pětkrát. V 1.30 hod jsem se dostal na hlavní silnici, byl jsem už zcela prokřehlý a promáčený. Občas mokře sněžilo, vál boční ledový vítr, musel jsem si rozepnout šaty a přitáhnout je těsně k tělu, totéž udělat s kabátem a rukama bez rukavic si vše přidržovat. Vždy po krátké době jsem si musel ruce třením zahřívat. Snažil jsem se stopovat oběma směry. Měl jsem smůlu, nikdo nezastavil. Většinou projížděly vozy dálkové dopravy - ustupoval jsem stranou, ale pokaždé jsem cítil spršku blátivé směsi sněhu a písku v obličeji. Ve 2.30 hod. jsem žádal parkující dálkaře o něco k snědku a pití. Už nic neměli a k pití měli jen studenou limonádu. S díky jsem odmítl a pokračoval v cestě. Ve 3.30 jsem zašel do blízkého kravína, kde dvě ženy nahazovaly hnůj. Nabídli mi teplo odpařujícího se hovězího a chlévské mrvy s poznámkou, že budu smrdět. Těsně před Mladou Boleslaví mi zastavilo auto. Cítil jsem, že mám horečku a potil jsem se. Domů jsem se nedostal. Uléhal jsem v místnosti, kde jsem nikdy předtím nebyl a nikdy neležel. Bral jsem prášky v pravidelných intervalech, ale vždy jsem okamžitě usnul. V opakujících se záchvatech pocení jsem usínal a zůstal jsem ležet celou sobotu a nedělní odpoledne. Sledoval jsem svůj dech, protože jsem měl obavy z alergického záchvatu. Zkontroloval jsem si zkusmo tep. Zdál se být v pořádku. Pokusil jsem se zařídit předání ústní zprávy ženě. Teprve po návratu mi bylo řečeno, že zpráva nebyla vyřízena. Domů jsem se vrátil v úterý dne 29. ledna 1980 kolem 22.00 hod.

22. února 1980, Praha