Příloha ke sdělení č. 170 - zpráva o průběhu odvolacího řízení ve věci JUDr. J. Danisze

------------------------------------------------------------

Dne 7. března 1980 se konalo u krajského soudu v Hradci Králové veřejné zasedání o odvolání JUDr. Josefa Danisze proti rozsudku okresního soudu v Hradci Králové, kterém byl dne 24. 1. 1980 uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 156/2 tr.z. a útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154/2 tr.z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně a k zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 2 roků.

Předsedou odvolacího senátu byl prom.práv. Horymír Filip, jméno zástupce krajského prokurátora obžalovaného dosud není známo.

Křídlo soudní budovy, v němž se nacházela jednací síň č. 58, kde se veřejné zasedání konalo, bylo uzavřeno uniformovanými i neuniformovanými příslušníky Bezpečnosti. Příslušníci Bezpečnosti se nacházeli i na chodbě před jednací síní č. 58.

Obžalovanému se podařilo protlačit příslušníky Bezpečnosti svou důvěrnici Zdenu Tominovou až k jednací síni a po vyvolání trestní věci až do jednací síně, kam současně vešli i zástupce generálního prokurátora, obhájce obžalovaného a asi 8 osob tzv. organizované veřejnosti.

Poté, co předseda senátu zjistil totožnost obžalovaného a že jsou zachovány lhůty k doručení předvolání zúčastněných stran, oznámil, že "vzhledem k obsahu protokolů se mohou veřejného zasedání zúčastnit jen povolené osoby a že podle 201/1 tr.ř. učinil opatření proti přeplňování jednací síně".

/Toto oznámení předsedy senátu je kontroverzní a vykazuje nedostatečnou znalost ustanovení paragrafů 199 až 201 tr.ř. o veřejnosti hlavního líčení a veřejného zasedání. Kategorii "povolaných osob" zde trestní řád nezná. Zmínka o připuštění "povolaných osob" by naznačovala, že veřejnost bude vyloučena a zasedání bude neveřejné. To se však nestalo, protože při vyloučení veřejnosti by měl obžalovaný právo na přístup dvou svých důvěrníků podle § 202/2 tr.ř., čemuž právě odvolací soud chtěl zabránit. Proto veřejnost nebyla formálně vyloučena, takže soud mohl zneužít ustanovení paragrafu 201/1 trestního řádu o opatření proti přeplňování jednací síně, díky němuž fakticky připustil pouze organizovanou "veřejnost".

Nato obžalovaný požádal, aby byla připuštěna alespoň jedna jeho důvěrnice - Zdena Tominová, když jeho manželka v důsledku svého zdravotního stavu /rizikové těhotenství/ se nemůže dostavit. Obžalovaný uvedl, že při veřejném zasedání musí mít nejméně tolik práv jako při vyloučení veřejnosti. Měl-li by tedy při vyloučení veřejnosti právo na dva důvěrníky, má při veřejném zasedání nejméně totéž právo.

Předseda senátu však účast důvěrníka nepřipustil s tím, že zasedání je veřejné a právo na důvěrníka má obžalovaný jen v případě vyloučení veřejnosti, k němuž nedošlo. Vyzval pak Zdenu Tominovou k předložení vstupenky anebo k opuštění jednací síně. Zdena Tominová i obžalovaný nato požádali, aby se vstupenkami prokázaly tzv. osoby z organizované veřejnsoti. To předseda senátu nepřipustil. Organizovaná veřejnost se žádnými vstupenkami neprokázala a ve skutečnosti je také neměla - šlo ostatně převážně o pracovníky Bezpečnosti, s nimiž byl předseda senátu jistě před jednáním v osobním styku, neboť zásada nezávislosti soudců je nesporně právě jednou z těch zásad tr. řádu, které jsou v ČSSR pouze na papíře. Po několikeré výzvě s pohrůžkou Zdena Tominová jednací síň opustila s poznámkou /případnou a odpovídající i názoru obžalovaného/ "Vaše svědomí bych, pane předsedo, mít nechtěla", což předseda senátu k šumu organizované veřejnosti, která to asi vztáhla i k svému svědomí, okamžitě zaprotokoloval/.

Veřejné zasedání se tak konalo s faktickým vyloučením veřejnosti, čímž byla porušena zásada veřejnosti /§ 2/10, 199 tr.ř./

/Zdena Tominová proto od 8.45 do 12.10, kdy veřejné zasedání skončilo, prodlévala ve vestibulu soudní budovy spolu s dalšímu přáteli obžalovaného a zájemci o účast na procesu obžalovaného, mj. ing. Pavlem Roubalem a francouzskými advokáty M.Philippem Laboulangerem a M. Jean-Michelem Agronem. S výjimkou asi 8 osob organizované "veřejnosti" se nikdo ze skutečné veřejnosti veřejného zasedání nemohl zúčastnit. Jako u soudu I. stupně, i zde probíhalo soudní jednání za zavřenými dveřmi.

Po odchodu Zdeny Tominové z jednací síně obžalovaný upozornil soud, že Generální prokuratura ČSR projednává a dosud nerozhodla o námitce podjatosti okresní a krajské prokuratury v Hradci Králové a požádal, aby veřejné zasedání bylo odročeno do doby, než o námitce generální prokuratura ČSR rozhodne. Konkrétně pak ještě uvedl, že 7.1.1980 zaslal Krajské prokuratuře v Hradci Králové námitku podjatosti pracovníků Okresní i Krajské prokuratury v Hradci králové podle § 31/1 tr.ř., že k žádosti Generální prokuratury ČSR ze dne 28.1.1980 tuto námitku upřesnil podáním ze dne 13.2.1980 a že generální prokuratura ČSR jednající o námitce pod čj. II/i GPt/459/79 dosud o ní nerozhodla. Zástupce krajského prokurátora v Hradci Králové pak k dotazu předsedy senátu uvedl, že krajská prokuratura v Hradci králové skutečně námitku obžalovaného obdržela a postoupila ji dne 11.1.1980 k projednání a rozhodnutí generální prokuratuře ČSR, která o ní dosud, pokud ví, nerozhodla.

Nato obžalovaný prohlásil, že dokud o námitce Generální prokuratura ČSR nerozhodne, nemůže se žádný pracovník krajské prokuratury v Hradci Králové účastnit tohoto veřejného zasedání a protože veřejné zasedání o odvolání nemůže se bez přítomnosti krajského prokurátora v Hradci Králové konat, nezbývá než veřejné zasedání odročit za účelem vyčkání, jak o námitce rozhodne generální prokuratura ČSR.

S ohledem na porušení zásady veřejnosti, které samo o sobě zpochybňovalo zákonnost dalšího průběhu veřejného zasedání, obžalovaný uvedl, že bude-li veřejné zasedání konáno, aniž by vyčkalo rozhodnutí generální prokuratury ČSR, vznáší námitku podjatosti pro poměr k projednávané věci vůči přítomnému senátu, předsedovi Krajského soudu v Hradci Králové a předsedovi nejvyššího soudu ČSR, a to pokud jde o přítomný senát a předsedu Krajského soudu v Hradci Králové proto, že hodlají konat veřejné zasedání přesto, že žádný pracovník krajské prokuratury v Hradci Králové se ho až do rozhodnutí generální prokuratury ČSR nemůže zúčastnit a nesmí zúčastnit ve smyslu ustanovení § 31/1 věta druhá tr.ř., pokud pak jde o nejvyšší soud ČSR proto, že předseda nejvyššího soudu ČSR svým usnesením z 15.2.1980, jímž zamítl námitku podjatosti předsedy krajského soudu v Hradci Králové porušil zákon tím, že se vůbec nevypořádal s důvody vznesené námitky a že při rozhodování vůbec nevycházel ze znalosti trestního spisu obžalovaného a konečně uznal zákonným rozhodnutí předsedy Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.1.1980, i když toto rozhodnutí je zcela zřejmě nezákonné, a to vše učinil předseda nejvyššího soudu ČSR proto, aby nemusel uznat nezákonnost konání hlavního líčení u okresního soudu V Hradci Králové dne 24.1.1980. Obžalovaný požádal, aby námitka byla postoupena k projednání nejvyššímu soudu ČSSR ve smyslu ustanovení paragrafu 31/1 věta prvá tr.ř.

Předseda senátu vznesené námitky a jejich odůvodnění zdráhal se zaprotokolovat a pak je zaprotokoloval velmi kuse a obžalovanému se nepodařilo dosáhnout úplnější protokolace. Pak předseda senátu jednání asi na 15 minut přerušil a na počátku dalšího jednání námitky obžalovaného zamítl s tím, že jsou nekonkrétní. Ihned poté požádal soudce předsedajícího, aby provedl referát o spise.

Několikerý pokus obžalovaného dosáhnout protokolaci námitek proti tomuto postupu a pak alespoň zaprotokolování toho, že další námitky mu soud odmítá protokolovat, byl neúspěšný. Obžalovaný proto s poznámkou, že soud jeho práva zcela ignoruje a že má proto za to, že soud není nezávislý a plní zřejmě vyšší pokyn veřejné zasedání dnes konat a skončit děj se co děj, rezignoval. O formálnosti dalšího výkonu "spravedlnosti" i jeho výsledku nebylo pochyb.

Po referátu předsedícího soudce obžalovaný požádal o přečtení řady dalších částí spisového materiálu, čemuž bylo vyhověno dílem jen částečně, dílem vůbec /např. nedomohl se čtení trestního oznámení Ivana Medka, takže tento závažný důkaz nebyl v celém trestním řízení proveden/.

Obžalovaný se musel domoci protokolace návrhu na doplnění dokazování a navrhl, aby byly provedeny všechny důkazy, jichž se domáhá v písemném odvolání.

Soud tento návrh po krátkém přerušení zamítl a vyzval strany k závěrečným řečem.

Obhájce obžalovaného poukázal na obsah písemného odvolání obžalovaného, stručně zopakoval jeho důvody a navrhl zrušení napadeného rozsudku a zproštění obžalovaného obžaloby, popř. vrácení věci soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Zástupce krajského prokurátora navrhl zamítnutí odvolání s tím, že odvolání není důvodné, aniž by se vypořádal byť s jediným důvodem odvolání.

Obžalovaný odkázal na své podrobné třináctistránkové písemné odvolání a s ohledem na neobjektivní referát přísedícího soudce a naprosto neodůvodněný závěrečný návrh zástupce krajského prokurátora podrobně rozvedl některé body svého odvolání a navrhl, aby napadený rozsudek byl v plném rozsahu zrušen a on obžaloby zproštěn, popř. aby věc byla vrácena jinému soudu I, stupně, s ohledem na nezákonnost postupu samosoudce okresního soudu v Hradci Králové dr. Procházky a na skutečnost, že tento samosoudce je současně předsedou okresního soudu v Hradci Králové.

Zcela na závěr obžalovaný požádal, aby bylo zaprotokolováno, což se pak stalo, že zástupce krajské prokuratury se zúčastnil veřejného zasedání a přednesl svůj závěrečný návrh, ač věděl, že o námitce podjatosti, směřující mj. i proti němu, nebylo dosud generální prokuraturou ČSR vůbec rozhodnuto.

Po patnáctiminutovém přerušení jednání odvolací soud vydal usnesení, kterým odvolání obžalovaného zamítl jako nedůvodné.

Rozsudek okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24.1.1980 tak nabyl právní moci.

Odsouzený pak po odchodu z jednací síně oznámil svým přátelům, že konání veřejného zasedání bylo nezákonné že svým postupem krajský soud a krajský prokurátor v Hradci Králové jen prokázali důvodnost jeho námitek proti podjatosti a že proti rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7.3.1980 podá ihned po doručení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podnět ke stížnosti pro porušení zákona ke generální prokuratuře ČSSR.

Odsouzený též prohlásil, že z celého průběhu tohoto jeho trestního stíhání jasně vyplynulo, že jeho trestní kauza patří do kategorie oněch politických procesů, při nichž orgány činné v trestním řízení uplatňují starou zásadu inkviziční, podle níž v takovém případě je pravidlem trestním řádem se neřídit.

A tak bylo řečeno, že přes tenké kodexy trestní Horymír skočil i bez Šemíka.

V Praze dne 8. března 1980