Martin Palouš

Kdo je Václav Benda?

--------------------

Odsouzený k odnětí svobody v I. nápravně výchovné skupině má nárok na návštěvu příbuzných jednou za tři měsíce. Václavu Bendovi, mluvčímu Charty 77 a členu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, odsouzenému podle § 98, odst. 1, písm. a, b za podvracení republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a umístěném v NVÚ Ostrava - Heřmanice, byla první z takových návštěv povolena v neděli 2.3.1980 v 9 hodin. Protože Vašek je mým přítelem a kolegou z kotelny, nabídl jsem jeho ženě, že ji s dětmi do Ostravy dopravím. Cestou tam se náš rozhovor točil okolo jedné filozofické přednášky, která se v Praze v poslední době uskutečnila. I když se ani jeden z nás této přednášky osobně nezúčastnil, měli jsme o ní reference z několika různých stran. Šlo o úvod do fenomenologie, resp. onoho způsobu filozofického myšlení, spojeného se jménem Husserlovým a Heideggerovým, který zásluhou Jana Patočky nalezl v českém prostředí hodně přívrženců. Tento rozhovor o fenomenologii mi kupodivu otevřel prostor a poskytl jakési vodítko k tomu, abych se mohl pokusit uskutečnit záměr, o která jsem se již delší dobu neúspěšně pokoušel. Alespoň v určitých podstatných rysech zachytit obraz Václava Bendy.

Věc, v níž se ohlasy na přednášku různily, byla asi taková: ti, kdo byli do filozofie vpraveni, ať už přímo či nepřímo, vlivem Patočkovým, byli subtilní a pregnantní interpretací klasických fenomenologických motivů více či méně uspokojeni, a to zřejmě podáním onoho zásadního obratu ve "fenomenologizování", který v "Sein und Zeit" uskutečnil Martin Heidegger. Zdálo se jim, že alespoň do jisté míry bylo dosaženo zásadního cíle přednášky - tj. předvést metodu a intenci fenomenologie a obhájit ji před erudovanými a zkušenými filozofy jiných myšlenkových orientací. Podařilo se zřejmě také prokázat hloubku nasazení fenomenologie tím, že osloví a otevře určitý duchovní prostor lidem, kteří se k filozofii obrací v otřesu své konkrétní životní situace v totalitní a konzumní společnosti a nejsou přitom dostatečně vybaveni "pozitivními" znalostmi a informacemi, např. z dějin filozofie, a nemají ani určité "profesionální" filozofické návyky.

Ze strany takových lidí však přišel nejeden hlas naprosto opačný: t, co bylo "Patočkovými dědici" považováno za jemnou fenomenologickou analýzu zasahující samo jádro lidské existence a tudíž nejen jakýsi abstraktní, vyspekulovaný pojem, ale i v konkrétní situaci "žitý" lidský život, se z této perspektivy jevilo jako více či méně prázdné, pouze akademické odbornické povídání.

Bystrého fenomenologa by taková reakce vlastně vůbec neměla trápit. Vždyť je de facto jen dalším průkazem Heideggerových analýz konaných na půdě fenomenologie. tím se jasně říká, že tím, co dnes světu vládne, co je nejzákladnější přirozenou půdou aktuálního lidského porozumění světu, je zapomenutost bytí. "Seinvergessenheit". Tuto odpověď si snad fenomenolog sám může dát a může zbavit sama sebe odpovědnosti za ty, kdo se v situaci "zapomenutosti na bytí" nalézají: ba dokonce může sám žít v sebeuspokojení, že on sám svým nahlédnutím situaci moderního člověka vlastně překonal. Proto je taková odpověď zásadně neuspokojivá, a to dokonce i na půdě fenomenologie. Vždyť pravdou a "naplněním fenomenologie" je nejen husslerovská maxima "k věcem samým", tj. radikální myšlenkové sebeočištění a zbavení se předtuch a schémat a návrat k tomu, jak se nám věci samy ukazují. Fenomenologie znamená nejen Heideggerovo odkrytí jádra moderního evropského nihilismu jako zapomenutost na bytí. K tomu, oč fenomenologii jde, patří i Patočkův koncept "péče o duši", pokus, jak se na filozofické půdě nevzdat zodpovědnosti za lidský svět i za situace, kdy "veškerá zásvětí" padla, kdy vládne pouhé jsoucno a jeho provoz, kdy pravda bytí je totálně zapomenuta. Jde o to, jak zůstat zodpovědnými i v situaci, v níž jsme bez ohledu na to, zda to reflektujeme či nikoliv. Je to pokus právě v této situaci vytvořit prostor pro konkrétní smysluplné jednání "ohrožených", těch, kdo museli říci světu, kde vládne nihil, pouhá moc jsoucna. V této fázi naši diskuze, přerušované úkony nutnými při řízení automobilu, mě napadla otázka: kdo je vlastně onen člověk, jenž sedí ve vězení a za nímž vezu na návštěvu - na jednu hodinu za čtvrt roku - jeho ženu a pět dětí? Není to právě on, kdo tento nárok fenomenologie nahlédl a převzal v plné jeho vážnosti?

V tomto ohledu vlastně přednáška, o níž jsme cestou hovořili, neuspěla. Avšak mohla vůbec uspět? Lze od nějaké řeči, ať už jakkoliv brilantně proslovené, čekat více? Jakoby v tomto bodě fenomenologie sama poukazovala na svou vlastní omezenost a zahajovala tak pouhou partikularitu a zásadní pomíjivost svého nástroje, tj. lidské řeči. Jako by zde přestávalo platit kritérium pravdivosti, jemuž je lidská řeč běžně podrobena - totiž odpovídat realitě, řídit se jen a jen skutečnostmi, které mají být vysloveny bez ohledu na to, ke komu tato řeč směřuje, kdo má být osloven. Jako by se zde řeč otevírala v jakési nové, základnější dimenzi, jako by se do hry dostávalo nové měřítko. Faktické přijetí či nepřijetí životních možností v řeči nabízených, tudíž i přijetí situace toho, kdo je oslovován, kdo naslouchá. Jako by pravdivost fenomenologické výpovědi nespočívala primárně ve shodě s nějakou skutečností, ale v tom, že to, co je řečeno, je přijato a uskuteční se v konkrétní životní situaci, že se taková řeč sama vědomě zruší jako pouhá řeč a stane se životu "hmatatelnou" skutečností.

Václav Benda kromě matematiky a češtiny vystudoval i filosofii. Dokonce i svou diplomovou a rigorosní práci, která byla považována kompetentními odborníky za velmi zdařilou, vypracoval z oboru filozofie: psal o opomíjeném českém mysliteli Ladislavu Klímovi. Když se Vaškovo jméno objevilo na seznamu signatářů Charty 77, uvedl jako své povolání filozof a matematik. Na tom, že se takto představil chartistické veřejnosti, by vzhledem k získané kvalifikaci nebylo nic divného. Překvapující však je to, že se, pokud vím, nikdy jako filozof příliš neprojevoval. Ne že bych v sebemenší míře pochyboval o jeho schopnostech v této činnosti či o kvalitě jeho filozofického vzdělání. Dokonce je pravda, že se jednou ucházel o místo vědeckého pracovníka Filozofického ústavu ČSAV. Avšak do společnosti, kde filozofie takříkajíc žila, kde se skloňovala ve všech pádech, mnoho nechodil, soukromých či veřejných filozofických akcí se příliš nezúčastňoval. Jestliže snad tedy v běžném smyslu tohoto slova "filozofoval", pak něco takového zřejmě asi konal doma v soukromí.

Rozhodně se však ani o tomto druhu Vaškovy filozofické činnosti příliš mnoho stop nezachovalo a kdyby se chtěl někdo v této chvíli tázat, jaké jsou vlastně jeho filozofické názory,jakým typem filozofie se vlastně jako filozof zabývá, byla by odpověď obtížná. Dokonce mám dojem, že Vašek vlastně filozofy, alespoň v oné mnohomluvné podobě, jak se s nimi dnes setkáváme, příliš rád nemá, a že některé, v tomto ohledu příliš vyhraněné typy, přímo nesnáší.

Přesto je fakt, že se u jeho jména na seznamu signatářů Charty 77 objevilo slovo filozof, není pouhou náhodou nebo záměrnou dezinformací. Vašek je totiž filozofem par excellence, a to právě v intencích oné fenomenologické tradice, jejímuž duchu byla přednáška, o níž jsme cestou za ním hovořili, poplatná. Tím, co vede jeho prazvláštní mlčenlivé "filozofování", je právě radikální přijetí oné zkušenosti, jež se skrývá v samém jádře fenomenologie a jíž nejsou mnozí fenomenologové s to přijmout do všech důsledků, a to zkušenosti řeči. Jakákoliv lidská řeč, byť i o věcech z lidského hlediska nejzákladnější a nejpůvodnější, je pouze lidská řeč. Její pravdivost nemusí být fundována jakousi pravdivostí hlubší, pravdivostí danou pevností lidského postoje v konkrétní, "žité" situaci, jasností a zároveň radikální nezlomností praktického jednání, pohotovostí "vydávat počet ze svého života" i za okolností ne příliš příznivých. Je to kupodivu zkušenost toho, čeho se chtěli zbavit soudcové soudící onoho muže, který stál u samé kolébky filozofie: Sokrates /srvn. AP, 39C/.

Pro toho, kdo Vaška alespoň trochu zná, jistě nebylo překvapením, že stál u zrodu VONS, že od února 1979 se stal mluvčím Charty 77. To snad je také důvod, proč v něm mnozí lidé vidí spíše schopného a praktického politika než "teoreticky" uvažujícího filozofa. Domnívám se, že tento pohled rozhodně není "adekvátní", že jeho východisko je pouze povrchní. Stavět proti sobě jako takřka nesmiřitelné podklady praktický postoj politického jednání a teoretické filozofické myšlení se právě na půdě fenomenologie ukazuje jako nelegitimní předsudek. Obraz Václava Bendy, který se v tomto povrchu odhalil., by byl naprosto bizardní a klamný - obraz idealistického dona Quijota či dokonce z hlediska důsledků, které zatím Vaškovo "politické" jednání mělo, obraz politického sebevraha naprosto nezodpovědného vůči své početné rodině.

Myslím, že opravdový Vaškův postoj, jenž je pro běžné mínění tak zvláštní, mohou snad přiblížit dvě věci: Jednak jeho koncepce "paralelní polis", kterou se snažil v rámci Charty 77 prosazovat, jednak to, že Vašek je nejen katolicky věřící člověk, ale i křesťan v jakémsi původním slova smyslu. Koncept paralelení polis, usilující o to, vytvořit i přes obtížnou situaci totalitní společnosti prostor pro nezávislé paralelní aktivity, prostor pravdivého setkávání se skutečností v tom nejširším měřítku, není vlastně ničím jiným než pokusem důsledně dostát intencím fenomenologické filozofie, pokusem nevzdat se odpovědnosti tam, kde je člověk, smrtelná a po všech stránkách konečná bytost, odkázán jen a jen sám na sebe, nevzdat se oné "starosti o duši", jak o ní hovořil Jan Patočka. Jádro křesťanského postoje Václava Bendy spočívá v jeho nezlomné víře, že jakékoliv lidské jednání, jednání smrtelné a chybující bytosti, bude omilostněno a dostane se mu absolutoria jedině tehdy, bude-li činěno v náhledu, že v něm nejde o to, aby se člověk na tomto světě zajistil, naopak, člověk je s to smysluplně jednat jedině tehdy, když zároveň sám sebe vydává, když jedná, jak říkají katolíci, "ad maiorem gloriam Dei", to je tak, že starost o osobní prospěch, byť třeba jen o šťastný a spokojený život velké rodiny, není tou nejvyšší hodnotou, v níž může být zakotven smysl lidského bytí.

Václav Benda není ani filozof, ani politik v onom běžném smyslu slova. Politik není, pokud se tím rozumí pouhý odborník na hru politických sil, takových, jaké jsou v tomto světě účinné, odborník na sebeprosazení v politickém životě současnosti. Filozofem vlastně také není, míní-li se tím slovem pouhý "odborník" na teoretické myšlení, které se vyvíjelo v evropské, popř. i mimoevropské tradici. A nakonec ani to, že je katolík, křesťan, rozhodně nespočívá ve skutečnosti, že je hlavou početné rodiny, která chodí pravidelně každou neděli do kostela a v níž se slaví svátky, jak to přikazuje katolický kalendář.

Právě v případě Václava Bendy se ukazuje jasněji než kdekoli jinde, že to, co činí filozofa filozofem, politika politikem a konec konců i katolíka katolíkem, musí být nutně založeno v čemsi původnějším, v tom, co z Václava Bendy před vším ostatním činí člověka jasného a pevného nahlédnutí, člověka plného a ve své víře nezlomného.

To, že dnes v našem společenství chybí, že sedí v kriminále, je jistě věc smutná a pro nás všechny nepříznivá. Možná ani ne tak kvůli tomu, že kdyby zde Vašek byl, kdyby mohl tak, jak byl zvyklý, přijímat v trenýrkách každodenní houfy návštěvníků ve svém bytě, popř. občas, ač zjevně nerad, vyrážet do ulic, tak by jistě bylo možno mnohé věci řešit snáze a lépe. Spíše však asi mezi námi více žil onen duch společného zájmu, společného ohrožení a oné podpory, kterou si jsou lidé v takové situaci s to poskytnout. Více by se asi otevíral prostor tolerance a vzájemného uznání, prostor oné paralelní polis, která nevytváří elitářské spolky politikařících zasvěcenců, ale která je připravena sdílet osud všech, kdo jsou v tomto světě a tímto světem ohroženi. Více bychom asi žili v prostoru důvěry např. i vůči myšlení fenomenologie, ale naopak i v prostoru jakési pokory myšlení a jeho otevřenosti vůči těm, kdo jsou s to spíše naslouchat a konat než mluvit.

Na zpáteční cestě z Ostravy jsme spíše mlčeli. Snad to byla únava z namáhavé cesty, snad i úcta k člověku statečnému, který promlouvá možná o to víc, že je na čas umlčen ve vězení.