Zpráva o návštěvě Danielle Krivinové v Odborovém svazu pracovníků školství a vědy

------------------------------------------------------------

Přijeli jsme spolu s Jacquesem Laskarem do Československa z pověření odborových svazů /národní SGEN CFDT - Syndicat géneral de éducation national - Všeobecný odborový svaz pracovníků školství a bretanský CFDT - Conféderation francais démocratique du travail Francouzská demokratická konfederace práce/, abychom manifestovali podporu těchto odborových svazů členům VONS a Charty 77.

Hana Růžičková, předsedkyně Odborového svazu pracovníků školství a vědy, nás mohla přijmout až v pondělí 14.4.1980. Jacques, který musel odjet už v neděli 13.4. zpět do Francie, se v sobotu večer zúčastnil filozofického semináře u Julia Tomina. Policie zatkla všechny přítomné a Jacques byl vypovězen z Československa.

V pondělí 14.4. jsem byla tedy sama přijata v Odborovém svazu pracovníků školství a vědy. Jana Kropáčková z oddělení zahraničních styků /patrně vedoucí oddělení/ překládá náš rozhovor.

Vysvětluji, že francouzské odbory jsou zneklidněni nepříznivými zprávami o situaci v Československu. Přijeli jsme tedy s Jacquesem, abychom na vlastní oči viděli, kolik je na těchto zprávách pravdy. To, co se přihodilo Jacquesovi, však pouze zvyšuje naše pochybnosti.

- Čeho se Jacques dopustil?

- proč jsou stále zatýkáni lidé, kteří se scházejí jen proto, aby hovořili o filozofii?

- Jak budu moci po návratu vysvětlit svému odborovému svazu vypovězení Jacquese?

Nepřinese.li tento rozhovor nějaké přijatelnější vysvětlení a nové skutečnosti k vypovězení, pak to, co budu muset sdělit, je velmi vážné, pokud jde o respektování svobod v Československu. A každá omezení svobod ve východní Evropě je současně považováno i za útok na svobody francouzských občanů.

Mám značné potíže s dokončením tohoto úvodu, neboť po každé větě, kterou J.K. přeloží, mne H.R. přerušuje. Tím vzniká série odpovědí typu:

- u nás může někomu ve studiu na univerzitě zabránit jen to, že neudělá přijímací zkoušky

- politická diskriminace u nás neexistuje. Důkazem je, že většina studentů není v KSČ /následuje citace čísel/

- nyní studuje daleko více mladých lidí než po Hitlerovi /opět čísla/.

. Když se konečně dostávám ke konci svého úvodního vysvětlení, ujišťuje mne, že jí vše, co říká, musím věřit, protože ona tady žije, zatímco já jsem zde pouze několik dní, a že takové věci, o kterých jsem hovořila, se v Československu nestávají.

Stále se zřejmě domnívá, že seminář se konal na půdě univerzity. Vysvětluji jí její omyl. Zdá se, že teprve nyní pochopila, že byl vypovězen druhý člen "odborové delegace". Navíc je vyvedena z míry faktem, že vážený profesor z Oxfordu přednáší někde v tajnosti, když jsou mu brány univerzity otevřeny.

Chtěla bych hovořit o důvodech, pro které se tito lidé scházejí v soukromí a ne na univerzitě, rozhodně to však nedělají tajně.

vy sama tam můžete jít. Nebylo by nejlepší přesvědčit se na vlastní oči?

Bez odpovědi. Ptá se mne, o kolika lidech hovořím, protože zde je většina populace spokojena s režimem /myslím, že hovoří o 98 %/.

"Nejsem zde skutečně déle než několik dní, ale už jsem jich potkala více. Ostatně, i kdyby šlo o jednoho člověka, byl by to stejný problém.

Poté se H.R. omlouvá za improvizovaný charakter našeho setkání. Navrhuje na druhý den návštěvu škol a kolejí, abych viděla, jak skutečně vypadá školství v Československu. Přijímám a hovořím dále o mezinárodním kongresu SOFu v dubnu 1978 v Praze, kde bylo potvrzeno právo na práci, odpovídající kvalifikaci a odsouzena politická diskriminace v zaměstnání. Uvádím jako příklad Julia Tomina, jeho ženu Zdenu Tominovou a jejich syna. H.R. zcela jistě tato jména nezná, zdá se, že ji to zajímá, poznamenává si adresu Tominových a slibuje, že se bude do zítřka informovat.

Poté žádá moji adresu. "abych byla snadno k zastižení", nakonec říkám, že bydlím u Anny Šabatové. A tady, zdá se, H.R. všechno pochopila. Mluví dlouho bez překladu s J.K. Rozumím, že jde o teroristy. Potom mi říká, že by nikdy nepodala ruku takové osobě, protože lže. A jak jsem vůbec poznala tyto lidi? Obrátila jsem se na špatnou adresu. Jako odborářka jsem měla nejprve přijít za ní. Zaplatili by mi dokonce hotel, stravu i zájezdy. Nepřeje si, aby francouzští učitelé, jejichž pokrokový zápas tolik obdivuje, setrvávali ve lži.

-Tito lidé možná lžou. Jsem tu však, abych se informovala, a budu velmi ráda, když mi dokáže, že to, co říká, je pravda. A jak mi vysvětlí vypovězení Jacquese? Znovu nabízím, aby zašla k Tominům a ověřila si to, co říkám.

Tentokrát prohlašuje otevřeně, že se nesníží tím, že by navštívila takové lidi, stýká se pouze s lidmi na své úrovni. Spěchá a loučí se se mnou.

Diskuze trvala téměř hodinu. Nejsem si zcela jista, zda bylo vše řečeno v uvedeném pořadí, protože H.R. mne často přerušovala a mluvila o něčem jiném

Druhé setkání s H.R. /asi 3/4 hodiny/ - úterý 15.4.1980

Nejprve musím vyslechnout dlouhé povídání H.R. o tom, že mezi námi odboráři nemůžeme lhát a že Jacques a já jsme přijeli především proto, abychom se setkali s podivnými lidmi.

- je překvapena, že tak mladá a inteligentní učitelka jako já /děkuji!/ se stýká s lidmi bez morálky a s nepřáteli státu.

- ostatně domnívá se, že policie je k těmto lidem příliš shovívavá, ona sama by doporučovala přísnější postih

- pokud jde o Jacquese, zúčastnil se schůzky, na které se nejednalo pouze o filozofii a on si musel být vědom toho, že je to nebezpečné. Ostatně nebyl vypovězen, byl mu pouze "Zkrácen pobyt". /buďme seriózní, Jacques zůstal v Československu o den déle, než předpokládal, aby se mohl zúčastnit semináře/.

/Vysvětluje mi, že v případě vypovězení by československá vláda musela informovat vládu francouzskou. Na to odpovídám, že jsem tak učinila sama prostřednictvím ambasády./

dodává, že bych si měla sama uvědomit, co činím, když bydlím u kriminálnice /pozn.př.: v originále une criminelle" - zločinná žena/

- končí s nabídkou, že zítra mohu vidět i věci z jiné stránky a setkat se s odboráři a učiteli

Žádám, abych mohla odpovědět také tak dlouze jako ona /bez úspěchu!/ a především vyslovuji podivení nad tím, že odborářka považuje za normální, když jsou zatýkáni lidé, kteří se shromáždili, aby diskutovali o filozofii. Následuje diskuze o tom, zda se jednalo skutečně jenom o filozofii. Když diskuze nebere konce, říkám:

- nepřesvědčila jste mne, přesto jsem ochotna dívat se na celou věc z vašeho hlediska. Řekněme, že ti lidé se skutečně shromáždili, aby vedli ty nejhorší protistátní řeči. I v tomto případě musím říci, že mne šokuje, že vy jako odborářka považujete za normální skutečnost, že byli zatčeni.

Vysvětluje mi, že Československo těžce s mnohými oběťmi vybudovalo svůj společenský systém a ona nemůže tolerovat, aby byl takto napadán. Připomínám jí, že na Mezinárodním kongresu SOFu bylo potvrzeno právo všech na shromažďování a na šíření informací a textů. A že zmínění lidé nedělali nic jiného.

Odpověď: "také jsem tam byla. Bylo tam také řečeno, že odbory se budou distancovat od nepřátel lidskosti.

-Tito lidé nedělaji nic ilegálního. Uveďte mi některé jejich zločiny!

- Jsou to ničemové, teroristi! /Je na ní patrné rozčilení/

- U nás nepovažujeme za teroristy osoby, kteří píší, ale např. lidé, kteří kladou bomby. Kladli bomby?

- Petr Uhl, manžel ženy, u které bydlíte, jednu položit chtěl.

- A skutečně nějakou položil?

/H.R. si asi všimne, že toho začínám mít dost a opustí toto téma./ Opakovaně jsem ji žádala, aby upřesnila nelegální nebo zločinnou činnostem o které hovořila, ale nedostalo se mi odpovědi.

Znovu mi vytýká, že své styky omezuji na specifický okruh lidí. Vyprávím jí tedy, co se nám s Jacquesem stalo na obědě v jedné restauraci: seděli jsme u stolu se dvěma studenty. Začali jsme diskutovat a k naší diskusi se postupně připojilo asi 20 studentů. Všichni - s výjimkou jedné studentky, která byla se vším spokojená, všichni se vyjadřovali o režimu velmi kriticky, ale prohlásili, že raději mlčí ze strachu, že by nemohli dále studovat nebo že by museli do vězení.

Výbuch smíchu s vysvětlením, že něco takového je velmi podivné a je vskutku čemu se smát /mně?/. Nepodařilo se mi zjistit, co na tom bylo tak směšné. J.K. začínala mít značné potíže s překladem. Snad mělo jít o to, že studenti se snažili získat od nás valuty? Vysvětlila jsem tedy, že nás o nic nepožádali, ale jedna studentka chtěla vidět Jacquesův pas, protože se obávala, že jde o provokatéra.

- Dobře udělala.

-Jakto? Copak se to opravdu stává? Provokatéři? A za jakým účelem?

Nechci vůbec hájit francouzský režim, ale přece jen mohu ve francouzské kavárně nebo restauraci říci cokoliv, aniž bych se měla čeho bát!

Nedostává se mi jasné odpovědi. H.R. znovu kroutí hlavu nad tím, že nějaký profesor může klesnout tak hluboko, aby se stýkal s lidmi /Tomin a jeho přátelé/ tak nízké mravní úrovně. Ostatně, Julius Tomin je blázen a jeho místo je spíš v některé psychiatrické léčebně.

- Znamená to, že lidé odlišných názorů jsou blázni?

- Tak to není, to psychiatři rozhodli, že je šílený.

- V čem to šílenství spočívá? Je snad nebezpečný, aby musel být v léčebně? Napadl někoho fyzicky?

Bez odpovědi. Už nějakou dobu se nervozita H.R. stupňuje. Pak napadá i mne osobně v tom smyslu, že i já jsem člověk bez morálky a ona proto nemůže věřit, že reprezentuji francouzské učitele.

Chvíli předtím jsme hovořily o odborových svazech ve francouzském školství. H.R. měla již kontakty se SNI a SNES /jsou součástí FENu - Féderation de l Éducation national - Odborový svaz pracovníků školství - FEN je nejsilnějším odborovým svazem ve školství. SNES se počítá mezi komunisticky orientované svazy/. Prohlásila, že chápe, proč SGEN a FEN spolu nespolupracují. Vysvětlila jsem jí, že se v tom mýlí.

Upozornila jsem ji, že budu muset informovat svůj svaz o tom, že ona nevidí nic nenormálního na tom, že jsou zatýkáni lidé, kteří se shromáždili, aby hovořili o svých názorech. Prohlásila, že to mohu učinit, ale že tím zkresluji skutečnost. Nevysvětlila však, v čem to zkreslení spočívá.

Poté se mne ptá, jestli trvám na zítřejší návštěvě.

Protože jsem, jak se zdá, člověk bez morálky, který navíc nikoho nereprezentuje, říkám, že to zřejmě nemá smysl. H.R. nato hovoří o mém jednostranném pojímání fakt. Přijímám tedy navrhovanou návštěvu, abych byla "informovaná i z druhé strany".

Na závěr, po dalším útoku na mou osobu, kdy mi H.R. vyčítá nedostatek logiky, omlouvám se, že jsem jí dosud neřekla, že jsem profesorkou matematiky. Tentokrát mi nepodala ruku.

Středa 16.4.1980

- H.R. se omlouvá, že mne nemůže doprovázet, protože ji bolí nohy

- filozofická fakulta a pedagogický institut mne odmítají přijmout - zdá se, že pro mé názory

- nakonec mne J.K. rychle provede po "paláci" odborového svazu školství

Danielle Krivine