Rozhovor s Gyorgi Bencem

------------------------

V dubnu 1980 navštívili Prahu tři představitelé maďarské demokratické opozice a setkali se s některými signatáři Charty 77. Při té příležitosti poskytl jeden z nich, Gyorgi Bence, Informacím o Chartě 77 interview. Gyorgi Bence /1941/ je filosof, který ztratil zaměstnání v roce 1973, poté co publikoval v zahraničí spolu se dvěma spoluautory - Jánosem Kisem a Gyorgi Marcusem - knihu, která z hlediska marxistické politické ekonomie obecně charakterizuje sovětský typ společnosti. Od té doby publikuje v samizdatu a v zahraničí teoretické politické statě. Uvádíme záznam rozhovoru Gyorgy Bence s Janem Bednářem a Zinou Freundovou.

Otázka: Jsi jedním z lidí, kteří podepsali protest proti pražskému procesu se členy VONS. Co tě k tomu vedlo?

Odpověď: Hlavní důvod je ten, že cítím solidaritu se všemi těmito lidmi. Ale je pravdou, že neprotestujeme proti všem politickým procesům, které se konají v Polsku, SSSR, NDR, Rumunsku a jinde, takže mám ještě specifické důvody. V Maďarsku se vyskytly jen dvě protestní akce a obě byly v souvislosti s Chartou 77. K podepsání protestů mají různí lidé jistě různé důvody, ale zásadně cítíme sympatii k československé demokratické opozici vzhledem k analogii mezi rokem 1956 v Maďarsku a rokem 1968 v Československu. Demokratické přeměny v obou zemích byly přerušeny invazí Sovětského svazu. A nejde jen o tuto analogii. Protože také v roce 1968 se objevily v Maďarsku určité tendence k demokratizaci přinejmenším ve sféře ekonomiky a mnoho z nás doufalo, že tyto tendence se mohou rozšířit z ekonomické sféry do politické, ale všechny naděje se zmařily po vojenské invazi do Československa.

Otázka: Mohl bys nám říci něco o struktuře maďarské opozice?

Odpověď: V Maďarsku jsou politické aktivity více rozptýlené a méně organizované než v Polsku nebo Československu. Nemáme žádné výbory, žádné pravidelně vycházející noviny nebo časopisy. Strukturu opozice bych charakterizoval hlavními liniemi jejich aktivit.

První linií je samizdat, to znamená knihy nebo delší články a eseje přepisované na stroji, většinou se sociologickým nebo politologickým obsahem. Publikují se také pojednání o různých problémech, o nichž se nepíše v oficiálních sdělovacích prostředcích, jako např. problém chudých lidí v Maďarsku, represe náboženských skupin, situace maďarských menšin v Československu a Rumunsku. V samizdatu vychází současná maďarská beletrie i překlady. Vydali jsme dokumenty o polském demokratickém hnutí a připravujeme sborník dokumentů Charty 77 a o diskusi v Chartě 77. Do Maďarska se také dostávají publikace v maďarském jazyce, které se tisknou v zahraničí - podobné Československému Svědectví a Listům.

Druhou linií aktivit jsou soukromé semináře. Pořádáme sérii přednášek, jejichž náplň je podobná jako u samizdatových publikací /politologie, sociologie apod./. Nejpopulárnějším seminářem byl cyklus přednášek o moderní historii Maďarska /od roku 1945 do současnosti/. Ten se konal v soukromém bytě a navštívilo ho až 150 lidí. Vypadalo to tak, že všechny místnosti bytu byly plné lidí a aby bylo slyšet, přednášela se přednáška mikrofonem s reproduktory do všech místností.

Třetí linií je činnost nladých náboženských skupin. Nejvýznamnější z nich je aktivita maďarské metodistické církve. Státní orgány se totiž snažily donutit metodisty, aby přijali vedení církve, které si sami nezvolili, ale které státní moc považovala pro sebe za výhodné a loajální. Na to metodisté nepřistoupili. Pak byli jako církev rozpuštěni a prohlášeni za nelegální a jejich církevní majetek byl zabaven. Ale přesto pokračují ve své činnosti. Například jedna komunita metodistů v Budapešti pořádá bohoslužby na ulici /dokonce i v zimě/ před zkonfiskovaným kostelem, který stát prodal nějakému průmyslovému podniku.

Tyto tři hlavní linie, o kterých jsem hovořil, bych charakterizoval jako otevřené opoziční a musím dodat, že mimo ně je v Maďarsku ve vědomí lidí opravdu široce rozšířená nesympatie k nedemokratické struktuře společnosti a současně vřelá sympatie k demokratickému uspořádání veřejných věcí.

otázka: Můžeš nám říct, jak reaguje státní moc na vaší činnost?

Odpověď: V Maďarsku se nekonal v posledních letech žádný politický proces. Policie nezasahuje přímo a bezprostředně do činnosti opozice. V posledních letech jsme nezaznamenali žádné výslechy ani domovní prohlídky. Ačkoli se tedy nesetkáváme s výslechy týkajícími se opoziční činnosti, koná se v Maďarsku ročně asi 200 soudních procesů s lidmi, kteří vyslovili nějaké ostré poznámky k politickému systému apod. Jsou to vesměs obyčejní lidé, kteří nedělají a nechtěli dělat nějakou propagandu.

Proti inteligenci se zkouší nové metody, které bych nazval "studeným" nátlakem. V tomto smyslu se používají hlavně ekonomické prostředky, propaganda, omezuje se svoboda cestování do zahraničí. Konkrétně - kvůli podpisu loňských solidarizačních protestů ztratilo asi 10 lidí zaměstnání /kvalifikované/. Což ovšem neznamená, že jsou nuceni pracovat manuálně, většinou najdou jinou intelektuální práci blízkou jejich oboru, i když třeba méně výhodnou.

K tomu musím vysvětlit jedno specifikum maďarské situace: Během posledních deseti až patnácti let se v Maďarsku všeobecně rozšiřoval vědecký výzkum, a to tak, že personál vědeckých výzkumných pracovišť se sice nerozšiřoval, ale rozvíjela se spolupráce s externími spolupracovníky na základě smluv. Vědecké instituce uzavíraly s intelektuály smlouvy k určité práci podle svých potřeb a finančních možností. Tito lidé vytvoříli časem specifickou společenskou skupinu - žijí v podstatě "na volné noze", čas od času píší články, překládají apod. Jsou v podstatě svobodnější než ostatní společenské vrstvy, současně ekonomicky méně zabezpečeni. Tvoří také nejvýznamnější složku opozice, i když ani zdaleka ne všichni k ní náleží a ani nelze říci, že ostatní vrstvy se opoziční činností zabývají.

Otázka: Co bys chtěl říct na závěr čtenářům tohoto interview?

odpověď: Rád bych zdůraznil smysl naší práce. V Maďarsku je represe daleko mírnější než u vás nebo v Polsku a mohla by se tedy naskytnout otázka, proč vůbec vyvíjet nějakou otevřenou opoziční činnost. Dosud se tato činnost totiž vyvíjela jen v extrémních situacích, např. po polských dělnických nepokojích, po invazi do Československa v roce 1968 a po represi namířené proti všem, kteří neztratili ideály šedesátého osmého roku. Proto by se mohlo zdát, že demokratická opozice je jenom reakcí na represi. Ale ve skutečnosti bojujeme za pozitivní ideály, kterému jsou i ty nejmírnější formy sovětského systému velmi vzdáleny a proto i my v Maďarsku máme důvod bojovat za demokratickou společnost.