Generální prokuratura ČSSR
Nám. Hrdinů 1300
Praha 4
---------------------------
Podnět ke stížnosti pro porušení zákona
---------------------------------------
Podepsaní stěžovatelé žádají za podání stížnosti pro porušení zákona do pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.10.1979 sp.zn. 1 T 23/79 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20.12.1979 sp.zn. 1 T 23/79 ve prospěch v š e c h odsouzených, a to z následujících důvodů:
Citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze, který byl potvrzen cit. usnesením Nejvyššího soudu ČSR, byli ing. Petr Uhl, dr. Václav Benda, Jiří Dienstbier, Václav Havel, Otta Bednářová a Dana Němcová uznáni vinnými trestným činem podvracení republiky dle § 98/2 písm. a, b tr.z., jehož se měli dopustit tím, že "v době od jara 1978 do konce května 1979 v Praze 2 a jinde z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky, se záměrem podporovat nepřátelskou zahraniční propagandu a v úmyslu vyvolat mezi obyvateli republiky nepřátelské nálady proti socialistickému státnímu zřízení ČSR, založili nelegální organizaci "Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných", a po stanovení programu a rozdělení úkolů, v dorozumění s dalšími osobami a některými zahraničními činiteli vyhotovili postupně velké množství písemností, v nichž hrubým způsobem pomocí vymyšlených nebo zkreslených údajů byly hrubě napadány bezpečnostní orgány, prokuratura, soudy, sbor nápravné výchovy, tyto písemnosti rozšiřovali v ČSSR a dávali je k dispozici i do zahraničí, kde byly využívány k útokům proti ČSSR v západním a emigrantském tisku a v relacích různých vysílačů typu "Svobodná Evropa", tedy z nepřátelství k socialistickému zřízení republiky prováděli podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení a proti jejím mezinárodním zájmům, přičemž tento čin páchali ve spojení s cizím činitelem a ve větším rozsahu a činu se dopustili společným jednáním a odsouzeni k trestům tam uvedeným."
Citovanými rozhodnutími, jakož i řízením, které jim předcházelo, byl porušen zákon.
Při hlavním líčení předseda senátu nedbal, aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci /§203/2 tr.ř./ a naopak svým postupem porušil řadu základních zásad trestního řízení, zvláště zásady zakotvené v ust. § 2/2, 5, 6, 10, 11, 12 tr.ž.
Podvratná činnost ve smyslu § 98 tr.z. měla dle citovaných rozhodnutí spočívat ve "vyhotovování velkého množství písemností, v nichž hrubým způsobem pomocí vymyšlených nebo záměrně zkreslených údajů byly hrubě napadány bezpečnostní orgány, prokuratura, soudy, sbor nápravné výchovy", jejich "rozšiřování v ČSSR" a v dávání je "k dispozici i zahraničním antikomunistickým centrálám..."
Soud hrubě porušil zásadu presumpce neviny, když "podvratný" charakter "písemností" presumpoval, aniž by takový jejich charakter dokazoval.
Soud tyto písemnosti - v podstatě mělo jít o sdělení VONSU - v rozporu se zásadou materiální pravdy /§2/5 tr.ř./, zásady ústnosti /§2/11 a § 213 tr.ř. vůbec nečetl, neumožnil do nich nahlédnout stranám a zbavil tak obžalované práva podle § 214 tr.ř. ke každému důkazu se vyjádřit. Tím soud porušil též ustanovení ů 220/3 tr.ř., podle něhož důkazní materiál z přípravného řízení, který má vztah k projednávané věci, je soud povinen v hlavním líčení probrat a v rozhodnutí se s ním vypořádat, a ustanovení § 202/2 tr.ř., podle něhož při svém rozhodnutí smí se soud opírat jen o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny /též § 2/12 tr.ř./. V důsledku nedostatečného podkladu pro rozhodnutí soud nutně porušil i zásadu volného hodnocení důkazů, nebo%t hodnocení důkazů nemohl založit na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Stejných porušení zákona se dopustil soud též tím, když neprovedl další důkazy, jež by se logicky po přečtení "písemností" v některých případech podávaly, totiž důkazy sloužící k zjištění charakteru těchto písemností, zvláště stran jejich pravdivosti či nepravdivosti, což se mohlo dít dílem soudními aj. spisy, dílem výslechy svědků, jichž se daná písemnost týkala, popř. důkazy jinými.
Jestliže pak soud presumpoval "podvratný" charakter "písemností", nemohl a pochopitelně ani nechtěl připustit důkaz pravdy,resp. pravdivosti jejich písemností.
Pravdou nelze podvracet republiku a tím méně může být sdělování pravdivých informací vedeno nepřátelskými úmysly.
Kromě toho soud neprokázal a ani se nesnažil prokázat žádnému z odsouzených autorství kterékoliv z "písemností".
Soudu přitom bylo známo, že obžalována byla pouze menší část "Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných", který vyvíjel a po odsouzení šesti jmenovaných nadále vyvíjí svou činnost v souladu s Ústavou ČSSR.
Citovanými rozhodnutími byl porušen zákon v § 98/1,2 písm. a,b tr.z. i v jiných ustanoveních trestního zákona a trestního řádu, kterážto porušení jsou však vedlejší ve srovnání s těmi porušeními trestního řádu, jež konkrétně uvedeny výše.
Za zvláštní vytčení stojí ještě hrubé porušení zásady veřejnosti /§2/10 a § 199 tr.ř./ zneužitím ustanovení § 201 odst. 1 věta druhá o nezbytných opatřeních proti přeplňování soudní síně.
Ze všech uvedených důvodu proto
ž á d á m e
aby byla podána stížnost pro porušení zákona rozhodnutími shora citovanými.
1. Anna Šabatová, Zuzana Dienstbierová, Kamila Bendová, Olga Havlová, Jan Bednář, Jiří Bednář, Markéta Němcová
2. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných v Praze, Československá liga pro lidská práva, člen Mezinárodní federace pro lidská práva
V Praze dne 15. května 1980