C h a r l i e

---------------

Byl mrazivý únor. S komisí úředníků z okresu jsem procházel měšický park a zrychleně vysvětloval "provedené práce" v prostoch. Všichni se těšili, kdy skončím své přesvědčující vyprávění o kácení a pálení větví a o všech obtížích při tom, abychom mohli zapadnout do teplé kanceláře udělat zápis.

Rozruch. Z křoví vybíhá polonahý muž s čelenkou a se svázanými vlasy. Úředníci zděšeně se ptají, patří-li také ke mně. Ano, říkám. Ještě dodám cosi o otužování, ale moje povídání je příliš neuspokojuje. Divoch se na nás ďábelsky usmál a běžel k ohni...Karel Soukup, zvaný Charlie. Přezdívka, kterou si pracně vybojoval, a jak se přiznal, začal si tak říkat sám, protože přátelé mu dali přezdívku opičák. Urputní, jagín, člověk s velkou schopností budovat a bořit cokoliv. Říká se, že Charlie se vyjadřuje ironicky, sarkasticky, apod. Souhlasím, je to výsměch, zlý i laskavý, tvrdý, výsměch bez vysvětlování. Výsměch, ne zbabělé vysmívání a pošklebování. Výsměch osobnosti nad nesmyslností a zhovadilostí světa. Přesné pozorování i zásah.

Nemám rád zpěváky s kytarou. Snad pár negrů se mi líbilo, ale "one man schow" jsem nikdy nenavštěvoval a raději se tomu vyhnu. Teprve po letech jsem si dva oblíbil. Charlieho a Třesňáka. nechci je nijak porovnávat a zařazovat, na to nemám. Byl jsem u toho, když Charlie začal s Rádijkem. Žili jsme společně na Zlatém kopci, ale o tom už psala Marie. Charlie se líbil na první poslech a dařilo se mu rušit sobotní radovánky s trampskými vylhanosti o "klínu rozervaných skal" i nepřesvědčivé songy ze starých časů jazzu a blues. Konečně trochu vtipu a jedu na utrápenost a blbost, do který se tak snadno zapadne.

Charlie má své místo v lesích pro meditaci, své léčebné pokusy a astma a je umíněný a tvrdohlavý ve všem. Skvělý diskutér, odpůrce a cynik. Jeho theosofické úvahy mají široký záběr, ale dovede se vyjádřit s přesností a upřímností vyznavačskou. Jeho život je skutečná cesta poutníka, cesta člověka zklamaného i klamajícího, povolaného proroka, který se děsí i raduje ze zvěsti, kterou nese.

Často citoval s obdivem Klínu. Překvapilo mne, že nic z těchto tézí vůbec neznám. Když mluvil o rozhovorech s Klímou, můj obdiv vzrůstal. Konečně, nikdy jsem bláznům nechtěl brát vize, a i rozhovory s nežijícím filozofem považuji za možné. Teprve za čas jsem se zeptal, jde-li o Ladislava Klímu. Omyl Charlieho Klíma skutečně žil jako samotářský filozof a zabýval se převážně indickou moudrostí. zasvěceněji by o tom mohl mluvit Přemek.

Charlie hraje lehce, kytara je zvučná a technicky dokonalá. Muziku neopírá o slavné vzory, ani nekoketuje se zneužitým folklorem. Písně nestaví na chytlavých melodiích, kterých máme díky "rádijku" plnou hlavu. K děsivým textům Charlie přidává nasládlé melodie a dovede se smát. Šklebí se jako smrt, je v tom kus děsu i úzkosti, vůle a šílená hravost. Vzpomínáte si na film, Smrt v Benátkách? Je tam výborná postava kytaristy, který se podivným šramlem obchází hosty v restauraci a směje se jim do ksichtu. V Benátkách je mor. Toho kytaristu mě Charlie vždycky připomněl....Přál bych vám teď prožít ránu morovou....

Charilieho zavřeli prvního sedmý osmdesát za zpívání na svatbě. Ach, ty svatby, Charlie! Neměli bychom je slavit. Asi se lidé žení s čertem. Vypadá to, jako by se kácel les. A v této špatné pohádce některé stromy utekly, někde zůstal pařez, jinde díra. Les řídne.

V Praze 3. 7. 1980 Vratislav Brabenec