Předsednictvo
Federálního shromáždění ČSSR
P r a h a
-----------------------------
I. Roku 1950 - po 11 letech života, studia filosofie a teologie a po likvidaci klášterů jsem přijal svátost kněžství a později biskupské svěcení za zvláštních poměrů, ve kterých se ocitla církev a které se později i úředně napravovaly. Do roku 1960 jsem pracoval většinou jako dělník v továrnách. Tehdy jsem byl odsouzen pro náboženské věci na 12 let, z kterých jsem 8 strávil ve vězení. Roku 1968 jsem byl propuštěn na svobodu a roku 1969 mne soud plně rehabilitoval. to mi umožnila cestu do Říma, kde mě přijal v soukromě audience papež Pavel VI. Po vyléčení TBC mně úřady odmítly v roce 1970 dát souhlas k řádné pastoraci. Působil jsem v omezené míře jako duchovní a částečně i při materiálních službách v komunitě řeholních sester. Roku 1974 mi úřady odňaly souhlas i k této činnosti a tak od roku 1974 pracuji znovu jako dělník - celkově víc než 20 let.
II. Od roku 1975 jsem se začal setkávat s novými těžkostmi. Začali mne předvolávat na Krajsou správu SNB v Bratislavě. Obsah rozhovorů byl neurčitý. Příslušníci SNB mi mj. začali nabízet pastoraci. protože jsem už dvakrát s pastorací nepochodil, vyslovil jsem obavy, jak dlouho bych měl souhlas a kdy by mi ho znovu odňali, jak se to předtím i potom stalo mnoha jiným. Navíc jsem vyslovil obavy ze zasahování úřadů do pastorační činnosti, do bohoslužeb, práce s mladými aj. Byl jsem však ochoten udělat všechno pro skutečně společné dobro.
Takovýchto předvolání jsem dostal během 5 let celkově 15. Jejich obsah byl v mnohém shodný, těžiště se však postupně přenášelo na celkový náboženský život u nás a na tzv. laický apoštolát. Říkal jsem, že apoštolát věřících není nic mimořádného, že je to samozřejmý projev víry, běžný v církvi po celém světě, a jednou jsem k tomu přečetl jasné a přesné úryvky našeho zákona č. 120/1976 Sb.
Poslední, 16. předvolání jsem dostal před Velikonocemi na 4. 4. 1980. Jestliže jsem dosud nevěděl, o jaké právní ustanovení se opírala 15 předchozích předvolání, 16. se opíralo o § 19 zákona č. 40/1974 Sb., podle něhož příslušníci SNB mohou požadovat potřebné vysvětlení, ale jen takové, které má vztah k tr. činu, přečinu nebo přestupku. Mých 15 předvolání takovýto charakter nemělo. Při posledním 16. předvolání začal příslušník úředně s otázkami, neseznámil mne však s předmětem výslechu, takže jsem nemohl posoudit, zda mám právo podle § 19 odst. 4. cit. zákona odmítnout výpověď. Na mou žádost, k čemu mám podat vysvětlení, mi stroze řekl: to je naše věc. Odmítl jsem odpovídat na další otázky. Na to mě překvapil jako ještě nikdy - přikázal mi, abych vyndal z kapes všechny věci, mé čistě osobní věci: kapesní, peníze, fotografie, nějaké léky, růženec a jiné. Bylo to ponižující. Příslušník dal věci do obálky. O tomto úkonu nebyl sepsán zápis, třebaže ukládá 79 odst. 5 tr. řádu. Výzva vyndat osobní věci byla bez právního podkladu, protože druhý oddíl třetí hlavy zákona o SNB neobsahuje právo podrobit občana osobní prohlídce, ani právo odejmout občanovi věci. A podle § 58 odst. 3 řádu osobní prohlídku a odnětí věcí je možno uskutečnit až po zahájení trestního stíhání. - Řeč bylo ještě o nějakém článku o mně v cizině. Řekl jsem, že o něm absolutně nic nevím. Poprvé ze šestnácti předvolání mi příslušník vyhrožoval uvězněním. Toto vše se stalo na Velký pátek 4. dubna 1980. Jako všechna, i toto předvolání bylo anonymní, jména příslušníků neznám. Nevím, nakolik je to v souladu s vyhláškou č. 42/1974 Sb.
III. To je stručně můj případ, který předkládám k uvážení. Je to však jen několik článků v řetězu postojů k věřícím. Všechny mé výslechy se týkaly náboženského života a vyznání víry, přičemž nešlo jen o mne. Proto mě svědomí nutí doplnit tento dopis několika myšlenkami, o nichž vím, že vyjadřují nejhlubší rozpoložení nejen moje, ale i přemnoha jiných. Neměly by se nám připisovat jiné pohnutky, než kterými žijeme. Jako věřící chceme být dobrými občany. K tomu nás bezpodmínečně vede evangelium. Víme však, že jen z úcty k právům a zákonům vyrůstá mír, který všichni potřebujeme. Každá nespravedlivost vytváří trpkosti a škodlivé napětí. Bohužel věřící žijí v takovéto trpkosti. Případ, který jsem popsal jako poslední, je trpčí tím, že se stal právě ve dnech 30. výročí smutné likvidace všech, i prastarých klášterů na Slovensku, v kterých od nepaměti zaznívala slovenská modlitba, které byly ohnisky sociálního a kulturního života této země, na vrcholu s Trnavskou univerzitou. Umlčení těchto živých svědků dějin je nepřebolenou bolestí a nezacelenou ranou náboženského života na Slovensku, na Moravě i v Čechách. Reholníci žijí dodnes rozptýlení. A není to jediná bolest. Těchto 30 let prožili věřící na jedné straně ve svědomité práci pro dobro celku, ale prožili je i v trpkosti nad tím, že jejich děti nevyly vychovávány podle jejich přání na víře v Boha, která nás po staletí drží naživu, v oddanosti církvi, která nás tisíc let vychovává podle odkazu sv Cyrila a Metoda a žehná z generace na generaci našich otců, matek a dětí. Trpkost prožívali věřící i nad tím, že zakoušeli příkoží z vyšetřování i v zaměstnání, že po mnoha let nedostali do rukou náboženskou knihu ani alespoň Písmo svaté, katechismus a modlitební knížku aspoň trochu přiměřenou potřebám. Do dnešního dne mnozí mají těžkosti pro víru a její vyznávání, třebaže zákon dovoluje vyznávat víru soukromě i veřejně, jednotlivě i společně s jinými, slovem i písmem /zákon č. 120/1976 Sb./
Za těchto okolností se mnozí věřící znovu a znovu ptali, zda už není čas, aby se úřady ve jménu míru a lidského dorozumění a duchu zákonů chránily úctu ke všem. Ptali se tím naléhavěji, čím více si uvědomovali, za co vše vděčíme víře. Vždyť jakožto věřící patříme k národu s tisíciletými křesťanskými dějinami, k národu, který se zrodil z evangelia, jehož duchovní tvář se po staletí formovala pod vlivem víry v Ježíše Krysta ve spojení s veškerým křesťanstvem a jeho živým srdcem v Římě. Duch této víry pronikl naše dějiny, vešel do krve a mravů generací, ozval se v písních, projevil se ve stavbě chrámů, škol, sirotčinců i nemocnic, vyzpívali ho největší synové národa - Hollý, Sládkovič i Hviezdoslav. Věřící si uvědomovali, že víra z nás utvářela národ, z národa rodinu a domov, otevřený vůči světu. I dnes je tato víra schopna pomáhat uskutečňovat prostřednictvím věřících spolu s ostatními naše nejpodstatnější tužby a potřeby. Pro statisíce věřících je proto trapné, když jim někdo způsobuje trpkost ve škole či v zaměstnání jen proto, že za nic na světě nechtějí žít bez Boha a bez jeho požehnání. Nechápou, nač vyvolávat pocit síly
u jedněch a pocit tísně u druhých. Věřícím je jasné,že
všichni zasahujeme do věcí tohoto světa jen krátce a že
smrtí se pravdivě zhodnotí v božím světle život každého z
nás. Ale věřící jsou především přesvědčení, že jen ve spojení
s Bohem jsme naplno lidmi a že jen ve spojení s ním jsme
schopni tvořit trvalé hodnoty pro tento život. Z této pravdy
žijeme, o ní chceme vydávat svědectví tvůrčím způsobem pro
dobro všech. Naše víra je základem naší nejsvětlejší naděje.
Je naší jistotou a naším štěstím. V ní nacházíme i poslední strhující perspektivu pro svůj život a pro svou práci ve službě lidem. Tato víra se vždy šířila nezadržitelně od člověka k člověku jako projev hluboké lidské potřeby a boží moci.
Svoboda prožívat takto pravdu o Bohu a vydávat o ní svědectví patří k nejzákladnějším právům člověka a v ní jsou zahrnuta všechna ostatní jeho práva. Budete mi svědky - vyzývá nás slovo evengelia, slovo boží, které se nedá spoutat, protože uprostřed všeho, co vzniká a zaniká, jedině pravda Páně zůstává navěky. Tato pravda je věčná i časová, je živá a množí život, je pravdou a zároveň vede k činům, protože je i spravedlivostí, i úctou k člověku, i láskou, a proto pomáhá tvořit z tohoto světa domov pro člověka, domov pro všechny, proniknutý mírem. A toto dnes nejvíc potřebuje tato země a její lidstvo.
Naznačil jsem něco z toho, co je nejhlubším přesvědčením mým i přesvědčením mnohým věřících. Životem víry a práce chceme napomáhat míru ve spravedlnosti. Chceme být otevřeni vůči všem sociálním potřebám života.
Prvním předpokladem k tomu všemu je úcta a dodržování zákonů. Domnívám se, že vyšetřovatelé Krajské správy SNB v Bratislavě porušili při mých výsleších zákon ve výše uvedených ustanoveních, zejména při posledním 16. předvolání dne 4. 4. 1980 a pokládám za svou povinnost upozornit na to. Proto jsem se rozhodl napsat tento dopis. Prosím, abyste zvážili jeho obsah. Píši dopis i ve znalosti vyhlášky č. 150/1958 úř. věst. o vyřizování stížností, oznámení a podnětu pracujících.
Bratislava, 27. dubna 1980 Ján K o r e c
Na vědomí: Generální prokuratura ČSSR, Bratislava, Vilová 7
Federální ministerstvo Praha
vnitra ČSSR, Praha