Přinášíme znovu text Prohlášení Charty 77 z 1.1.1977 - jednak pro ty, kdo neměli možnost se s ním seznámit, a jednak pro ty, kdo si je chtějí připomenout a nemají k tomu

jinou příležitost Redakce

P r o h l á š e n í C h a r t y 77

---------------------------------------

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR /č.120/ zveřejněny Mezinárodní fakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem celé republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 13.3.1976.

Svobody a práva lidí, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil, a jejichž uzákonění může významně pomoci humárnímu vývoji naší společnosti. Vítáme proto, že Československá socialistická republika k těmto paktům přistoupila.

jejich zveřejněním nám ale zároveň a novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.

Zcela iluzerní je například právo na svobodu projevu, zaručování článku 19 právního paktu.

Desítkám tisíc občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací, zbaveni jakékoliv možnosti bránit se, stávají se vlastně obětmi apartheidu.

Statisícům dalších občanů je odpírána svoboda od strachu /proambule prvního paktu/, protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní i jiné možnosti.

V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu pro jejich názory, aneb dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být buď sami, anebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.

Uplatnění práva "vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranici, ať ústně, písemně nebo tiskem" či "prostřednictví umění/ do z článku 13 prvního paktu/ je stíháno nejen mimosoudně ,a je i soudně, často po rouškou kriminálního obvinění /jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky/.

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filosofický či vědecký názor nebo umělecký projev, jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky, nemůže být zveřejněn: je znemožněna veřejné kritika krizových společenských jevů, je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy.

Zákonně ochránce proti nepravdivým "úrokům na čest a pověst" jednoznačně zaručený článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje, lživé obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou, v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse.Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků a jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali nebo otevřené vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 19 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí, oklešťováním činnosti duchovních, nad nimi trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce, existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem či skutkem projeví, potlačením výuky náboženství apod.

Nástrojem omezování a často úplného potlačení řady občanských práv je systém faktické podřízení všech institucí a organizací ve státě politických diroktivám aparátu vládnoucí strany o rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí, jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovaná, jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hiererchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných a výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových, podniků, závodů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instanci, protože žádná neexistuje. Tím však jsou vážně omezena práva, vyplývající z Článku 21 22 prvního pakta /právo zdržovat se a zákaz jakéhokoliv omezení jeho výkonu / i článku 25/ rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí / u 26 / vyloučení diskriminace před zákonem/. Tento stav brání také dělníkům s ostatním pracujícím zakládat odborové a jiné organizace a svobodně užívat práva na stávku / bod 1 článek 8 druhého paktu/.

Další občanská práva, včetně vysloveného zákazu svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, do domova nebo korespondence / článek 17 prvního paktu/ jsou povážlivě narušována tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby nekontroluje život občanů, například odposlechem telefonních rozhovorů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů a řad obyvatelstva /získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby/ atd. Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná, občan se proti ní nemůže nijak bránit.

V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i československými zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi jedná způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.

Obecně je porušován i bod z článku 2 prvního paktu, zaručující občanům právo opustit svobodně svou zem, pod záminkou "národní bezpečnosti /bod 3/ je toto právo váháno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR jen proto, že se pracovně či přátelsky stýkali a osobami u nás diskriminovanými.

Někteří občané - ať už soukromě, na pracovištích nebo veřejně, což je prakticky možné jen v zahraničích sdělovacích prostředcích - na soustavné porušování demokratických svobod a lidských práv upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy, jejich hlasy však zůstávají bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry a tady i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu zavazují nejen vlády, ale všechny občany.

Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společné potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit Chartu 77, její vznik dnes oznamujeme.

CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život i práci.

Charta 77 není organizací, nemá stanovený, stálá orgány o organizačně podmíněná členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastí se její práce a podporuje ji.

Charta 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit obecnímu zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západě i Východě. Nechce vytyčovat vlastní programy politických či společenských reforem nebo měn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských práv a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy, směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných

konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat apod.

Svým symbolickým názvem zdůrazňuje Charta 77 že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek.

Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jiřího Hájka DrSc, Václav Havla a prof. dr. Jana Patočku, DrSc úlohou mluvčích Charty 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státní mocí a jinými organizacemi, tak před naší a světovou veřejností, a svýmí podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i dalších občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.

Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

1.1.1977