zpět
 
 
Rudolf Růžička: "Historie elektroakustického studia v brněnském rozhlase" - časopis: Ticho; 1996, čís. 3, str. 20 - 21
 
   Historie vzniku elektroakustických skladeb v brněnském rozhlase  

V první polovině šedesátých let dochází u nás k rychlému obratu v myšlení mnoha skladatelů ve formě přebírání nových hudebních směrů a kompozičních postupů, které se k nám dostávají z poněkud pootevřené železné opony ze západoevropských zemí a zejména ze Spojených států amerických. V první řadě se to týká elektronické a konkrétní hudby, jak se dříve nazývala současná elektroakustická hudba. Střediska této hudby nejen v Paříži, Kolíně nad Rýnem a New Yorku, ale i ve Varšavě, kde vzniklo první východoevropské elektroakustické studio na půdě rozhlasu, zásadní měrou ovlivnila vnímavé a novým hudebním postupům nakloněné skladatele v naší zemi.

Na Slovensku, v bratislavských televizních a rozhlasových studiích, začali renomovaní autoři vytvářet elektroakustické skladby již počátkem šedesátých let. V plzeňském a v pražském rozhlase byly pro skladatele pořádány semináře, vedené profesorem Kabeláčem. Pro brněnské zájemce z řad hudebních tvůrců a studentů kompozice na Janáčkově akademii múzických umění opakovali a doplňovali tyto semináře v rozhlasových studiích dva realizační pionýři brněnské elektroakustické hudby - vedoucí rozhlasový hudební režisér a dirigent Jiří Hanousek, který se stal předsedou Komise pro elektronickou hudbu při Svazu československých skladatelů v Brně a později v sedmdesátých létech byl donucen tehdejším režimem k emigraci, a vynikající zvukový mistr Miloš Šindelář. Talentovaní skladatelé na tyto semináře a přednášky, spojené s přehrávkami elektroakustických skladeb, aktivně reagovali vlastními tvůrčími činy.

V brněnském rozhlase tak došlo v průběhu druhé poloviny šedesátých let a následně i v začátku let sedmdesátých k historicky závažné skutečnosti, totiž ke vzniku řady významných autonomních uměleckých děl z oblasti elektroakustické hudby, na kterých pracovali přední brněnští skladatelé soudobé hudby. Brněnské elektronické studio Čs.rozhlasu (jak zněl oficiální název) se v té době stalo nejproduktivnějším střediskem pro tvorbu elektroakustických skladeb u nás zásluhou širokého aktivně pracujícího autorského zázemí. Tato skutečnost byla v následujícím "normalizačním" období zatajována, skladby se nemohly vysílat v pořadech, které by se věnovaly elektroakustické tvorbě a dokonce i autoři včetně spolupracujících realizátorů a techniků byli různými postupy šikanováni.

Výuka elektroakustické hudební kompozice probíhala na katedře skladby Janáčkovy akademie múzických umění od poloviny 60.let, takže došlo k nepřetržité výchově tehdejší současné nastupující skladatelské generace, která se tak mohla seznámit s nejnovějšími hudebními proudy i v oblasti elektroakustické tvorby. Výuku vedli J.Hanousek a M.Šindelář, od r.1969 byli pověřeni touto výukou ing.Piňos a já a výuka se rozšířila i pro postgraduální studenty hudební kompozice.

Computerová hudba se začala vyučovat na JAMU v postgraduálním studiu skladby počátkem 70.let zásluhou vynikajícího počítačového odborníka doc.Jiřího Kopřivy z Laboratoře počítačových strojů VUT v Brně. Po jeho nuceném odchodu z JAMU z politických důvodů jsem byl výukou computerové hudební kompozice pověřen já. S doc.Kopřivou jsem již předtím řadu let spolupracoval na vytváření computerových skladeb. V r.1977 jsem napsal a r.1980 mně na JAMU formou skript vydali první samostatnou publikaci o počítačové kompozici v češtině pod názvem "Využití samočinných počítačů při vzniku uměleckých děl se zvláštním zaměřením na hudbu a soudobou hudební kompozici".

Elektroakustická hudba dnes vzniká za pomoci syntetizérů, samplerů, počítačů a špičkové nahrávací techniky, často již digitální. Tyto přístroje a zařízení samozřejmě neexistovaly v době vzniku elektroakustických děl, vyráběných v brněnském rozhlase v šedesátých letech. K dispozici autorům této hudby byla tehdy běžná, zpočátku jen monofonní rozhlasová nahrávací technika, a dále jen některé měřící přístroje, vhodně upravené ke vzniku elektroakustických zvuků včetně speciálního zařízení, většinou navrženého a vyrobeného rozhlasovými techniky jen pro potřeby tvorby jednotlivých elektroakustických skladeb. Především však byli skladatelům k dispozici zanícení a obětaví realizátoři a techničtí spolupracovníci, kteří se často i o sobotách a nedělích aktivně podíleli na vzniku skladeb z této hudební oblasti. K již jmenovaným Jiřímu Hanouskovi a Miloši Šindelářovi je třeba připojit zejména zvukové mistry Otu Tajovského, ing.Igora Boháčka, ing.Vojtěcha Veselého, Františka Šlechtického a Ivana Kadaňku. V neposlední řadě je třeba vyzvednout zásluhy tehdejšího vedoucího hudebního vysílání Zdeňka Cupáka, který vznik tohoto druhu alternativní hudební tvorby podporoval a prosazoval do vysílání. Elektroakustické skladby byly vytvářeny v brněnských rozhlasových studiích jen do začátku let sedmdesátých. Až na výjimky v tvorbě hudebního skladatele Miloše Ištvana vznikaly elektroakustické kompozice brněnských autorů v následujících letech jen ve studiích plzeňského nebo bratislavského rozhlasu, protože tehdejší vedení brněnského rozhlasu v nastupujícím období "normalizace" Brněnské elektronické studio zrušilo a úspěšně se rozvíjející výrobu elektroakustické hudby zastavilo v rámci násilně prosazovaných názorů rozhodujících kulturních pracovníků na ideovou nevhodnost této umělecké tvorby.

Tuto neoprávněnou a neospravedlnitelnou diskriminaci jedné oblasti alternativní hudební tvorby se snažila po r.1990 napravit série pořadů brněnského rozhlasového studia, kterou jsem připravil ve spolupráci s moravskou sekcí Společnosti pro elektroakustickou hudbu. V plánovaných osmi pořadech, vysílaných od ledna 1992, měli posluchači vyslechnout celkem jedenatřicet umělecky závažných elektroakustických kompozic, které byly natočeny v době existence Brněnského elektronického studia od r.1964 do r.1970 a některé v rámci "normální" rozhlasové výroby i později.

V závěrečné části jsem v průvodním textu pro posluchače uvedl: "Osmou částí ze série pořadů z elektroakustické hudební tvorby, vzniklé v brněnském rozhlase, uzavíráme celý cyklus. V jeho průběhu jsme si poslechli většinu skladeb, realizovaných převážně v druhé polovině šedesátých let a počátkem let sedmdesátých, a ukázali tak jednu, nyní již historicky významnou a neopomenutelnou etapu vývoje naší soudobé artificiální hudby. Autonomní elektroakustické kompozice řady našich hudebních tvůrců představují výrazný počin nejen v celočeskoslovenském rozsahu, ale dosahují vpravdě hodnot mezinárodních."

Tato osmá část, obsahující čtyři nejreprezentativnější kompozice, měla původně uzavírat celý cyklus. Na něj měla navazovat již pro vysílání připravená pětidílná série pořadů z elektroakustických děl, vytvořených v Brně po roce 1969 převážně v rámci postgraduální výuky elektroakustické hudby na JAMU. Dosud však tento osmý pořad ani následující série odvysílány nebyly. Ještě před vysíláním cenzurovaného zkráceného šestého pořadu se totiž v brněnském rozhlase objevily obdobné tendence jako v předcházejícím "normalizačním" období. Rozhodnutím odpovědných pracovníků brněnského rozhlasu bylo od prosince 1992 zastaveno vysílání již připravených pořadů s elektroakustickými díly a od té doby dodnes se neobjevila ve vysílání ani jedna autonomní elektroakustická skladba z tohoto významného období brněnské rozhlasové výroby elektroakustické hudební tvorby. Redaktor a vedoucí pracovníci, kteří se podíleli na cenzurním zákazu vysílat všechny skladby v šesté části a celou osmou část ze zřejmých politických, prokomunistických důvodů, sedí přes můj veřejný dopis řediteli tehdejšího Československého rozhlasu v Praze (mimochodem dodnes nepřišla na tento dopis žádná odpověď) a ostrý protest naší Společnosti pro elektroakustickou hudbu stále na svých místech a samozřejmě úspěšně likvidují jakoukoliv snahu o vysílání této hudby v brněnském rozhlase.

Dokonce archiv elektroakustické hudby, který byl uchováván po celou dobu totality zásluhou bývalého vedoucího hudebního vysílání a po okupaci naší země řadového hudebního redaktora Zdeňka Cupáka a který byl dílem především Jiřího Hanouska, byl převeden pro údajný nedostatek místa v rozhlasové fonotéce do majetku JAMU, kde po mém nedobrovolném odchodu z místa pedagoga podle dosavadních mých informací nikdo neví, kde tento původní elektroakustický rozhlasový archiv na JAMU je. Zda došlo k likvidaci i některých originálních nahrávek elektroakustických kompozic v rozhlasové fonotéce, nevím. Já jsem do značné míry soukromými cestami zachoval většinu nejvýznamnějších nahrávek elektroakustických skladeb, které vznikly v brněnském rozhlase, formou jejich přetočení pro IDEAMA, Mezinárodní digitální archiv elektroakustické hudby v Karlsruhe (soupis těchto "zachráněných" snímků vyšel v r.1994 v prvním Bulletinu Společnosti pro elektroakustickou hudbu).

Nelze nechat v demokratické společnosti bez povšimnutí záměr skupiny jinak smýšlejících jednotlivců diskriminovat jinou, alternativní uměleckou tvorbu. To se dělo za totality. Proto chci v závěru tohoto článku znovu připomenout, že přední brněnští skladatelé od poloviny šedesátých let do začátku let sedmdesátých a později jen výjimečně vytvářeli v prostorách brněnského rozhlasu špičkové autonomní artificiální elektroakustické kompozice. Za tuto tvorbu, která se v následujícím období nemohla uplatňovat ve vysílání, byli autoři, realizátoři i zvukoví technici šikanováni. Po pádu totalitního režimu se po sérii pořadů s těmito elektroakustickými skladbami od konce r.1992 opět v brněnském rozhlase objevují podobné nežádoucí praktiky. Zásluhou rozhodnutí odpovědných rozhlasových pracovníků nebyla od této doby v brněnském rozhlase vysílána ani jedna autonomní elektroakustická skladba.

Protože v současné době dochází i mimo brněnský rozhlas k obdobným snahám jako za totality opětovně potlačovat tuto tvorbu mimo jiné i formou likvidace výuky autonomní artificiální kompozice elektroakustické a computerové hudby na vysokých hudebních školách (konkrétně na JAMU v Brně se již v r.1993 uskutečnila), nutí mě uvedený fakt opětovně jako za dob vlády komunistických kulturních organizátorů propagovat a prosazovat toto alternativní tvůrčí hudební umění, postavit se proti názorům některých současných vedoucích kulturních i pedagogických činitelů a zabývat se historií tvorby elektroakustických a computerových děl také publicisticky.

Tento článek, který je mým příspěvkem k významnému období tvorby elektroakustické hudby v brněnském rozhlase, by měl vyvolat zájem renomovaných, profesionálních hudebních vědců o tento druh rozhlasové zvukové výroby. Předpokládám, že se článek stane úvodní studií k rozsáhlému vědeckému výzkumu. Musím však konstatovat, že touto jistě záslužnou činností pro propagaci alternativní hudby, jakou nesporně elektroakustická a computerová hudba je, ztrácím možnost tvořit další hudební díla, k čemuž mě předurčilo jak odborné vysokoškolské studium, tak i moje umělecké zaměření a mezinárodní ohlas mé tvorby.
 
Rudolf Růžička
 

zpět