--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN č.: 417
Název: Český plynojem
Zdroj: NN Ročník........: 0001/003 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

________________________________________ (Původní recenze výstavy s anamnézou)

- od našeho zvláštního dopisovatele -

Pod tímto názvem probíhá v Národní galerii v Praze, bohužel až do 8.září /!/, - a to navíc není uvedeno ani do kterého roku/!!/, výstava děl členů volného sdružení "12,15", které rovněž vystupuje pod přídomkem "Přece, i když pozdě". Výstava je instalována v prostorách moderní galerie v Městské knihovně na Mariánském náměstí v Praze 1 a rovnou vám doporučujeme , abyste na ni nechodili.

Jednak proto, že to sdružení je celkem známé. Takže proč se s ním zase ještě znovu seznamovat a ztrácet tím čas, který můžete věnovat třeba návštěvě jiné výstavy v okolí. Pokud byste ovšem ještě měli náladu jít na výstavu. A navíc zrovna v tom okolí téhleté. Tak třeba do nedaleké Husovy ulice 19 - 21, do Středočeské galerie. Anebo, kdybyste

ten čas neztracený nejitím na Český plynojem /ono by se to správně vlastně mělo jmenovat Český plynoměr, - viz ještě dále proč/ chtěli náhodou věnovat jinému pracovišti, ale jen té samé, té stejné galerie, tedy té Národní, můžete zajít, a je to také v okolí, do Paláce Kinských na Staroměstském náměstí 12. Naneštěstí i tam probíhá výstava. Nicméně Národní galerie to je. Anebo také, kdybyste chtěli jít do galerie jedině Národní, ale ne v okolí Českého plynoměru, tak běžte rovnou na Hrad. Jesliže zůstanou exponáty nerozkradeny do doby, než dorazíte na místo /a nakonec tím spíše, kdyby již přece jen rozkradeny byly/, můžete si tam potom odskočit třeba na Vikárku.Nebude-li v ní ovšem právě

všechno obsazeno a zadáno opět pro nějaká politická jednání nějakého rezidenta s nějakými stranami.

Zadruhé vám nedoporučujeme jít na Český plynoměr proto, že ti lidé, co tvoří to sdružení, to jsou pořád ti samí,jsou rok od roku stále stejnější. A stejně tak stejnější je ta jejich tvorba. Tak, uznejte sami, proč se neobohatit zážitkem zase jiného druhu. Víte, já ty lidi většinou znám. Znám je léta. Zdůrazňuji však, že většinou, aby mne zase někdo nenapadl jako před zhruba třiadvaceti lety před jednou hospodou v Praze 1 - Malé Straně. Znám je. A jsou, většinou, opravdu pořád úplně stejní. Patří k nim třeba jistý Petřík. Mimo další, samozřejmě. Ale vezměme si třeba jen toho Petříka. Aby nedošlo k mýlce mezi těmi, co ho, na rozdíl ode mne, neznají,on se tak jmenuje příjmením. To není žádná zdrobnělina nějakého křestního jména, jako, že bych se s ním, když o něm

napíši, nějak mazlil. Ostatně, kdo by se s ním mazlil, když se s ním zatím celkem v minulosti stejně nikdo, včetně jeho vlastního života, nemazlil.

No a tak toho Petříka, podobně ovšem jako i jiné lidi, občas potkávám. Z toho občas celkově, pak občas na různých,dále již blíže nerozebíraných místech, a občas /zase z toho celkového občasu - tedy jaksi v kategorii jednoho z podobčasů/ v hostinci. Zpravidla v jednom ze dvou, výjimečně až ze tří hostinců. Většinou totiž sedí od rána do večera v jednom a tom samém. A právě, když se s ním potkám v hostinci, on si ke mně zpravidla přisedne a pak mluví,mluví a žvaní, a padá z něj vždycky všechno možné, motá to dohromady jedno přes druhé, dokud to všechno nesmotá a nevypadne to z něj všechno, dokud se nevyprázdní. A takhle stejné je to, třeba jen s tímhle jediným chlapem z toho sdružení, už celá dlouhá léta. A tak je to i s jeho tvorbou. A co tedy natož se většinou ostatních členů onoho sdružení. Víte, to není jen můj názor, to už napsaly před nedávnem i jiné noviny. Myslím, že to byly nějaké lidové. Ne názvem,ale svojí skutečnou oblíbeností mezi lidem. Předevčírem jsem, respektive on mne, zase potkal, respektive byl potkán, právě tohoto malíře, respektive tím malířem, - Petřík příjmením. A shodou okolností zase v hostinci, tedy v rámci podobčasného setkání. Samozřejmě byl zase stejný, opět si ke mně přisedl, znovu to začalo a později končilo jako už tolikráte. Semlel dohromady všechno.Možné i nemožné.

Já jsem v tom hostinci původně už seděl, a to s jednou ženskou. Ta naštěstí moc nemluvila. Mlčeti zlato. Ale mezi to, ke všemu, přišel jistý Švestka /také příjmením/, povoláním naštěstí sazeč, jinak, žel, toho Petříka dobrý známý. Takže ten Petřík mluvil a mlel ještě více. A ještě horším to počalo být, když vešel, lépe uvedeno přihoupal se na úplně nových lesklých červenooranžových francouzských berlách, Hujo Osar. Zase měl zlomené obě nohy, ale tentokrát je měl obě v jediném sádrovém obvazu. Svalil se na poslední volnou židli u našeho stolu. Tvrdil, že utahování opasků začíná v nemocničních sádrovnách. Horší, když Hujo Osar přišel, to bylo o to, že je to snad z nás asi nejletitější známý Petříka. No a ten, ten Petřík,jak ho spatřil, toho Huja Osara, ještě víc sestejněl a ještě víc žvanil jedno přes druhé, druhé přes třetí atakdále...

Snad to začalo informacemi o tom, jak jakéhosi pivaře z Prahy 2 - Vinohrad odvezl vrtulník z jednoho místa, kde pil to svoje pivo, na jiné; potom ten Petřík tvrdil, že jistý Knížak, povětšině všeobecně přezdívaný Knížák /tohoto času dokonce rektorem malířské akademie v hlavním městě, ale jen ve zdejším/ napsal paměti, a že v těch pamětech napsal také o

určitém Wittmannovi, původem rodáku z Čech, ale nevím už přesně, zda ve středních či jiných, toho času však již řadu let australském státním příslušníkovi, povoláním nočním hlídači osamělé budky v buši tamtéž, že a jak mu zapáchaly nohy i snad něco jiného /to je fakt, také jsem ho znal, nohy a snad i něco jiného mu zapáchaly, s tím bych

souhlasil i já/, ale jak mu nezapáchalo srdce; jak jeho nezletilý syn (tedy míněn syn toho Petříka, malíře) vydává stále nějaké další, jiné a vždy rozdílné noviny a jak při tom vydávání těch novin odmítá současně nosit jakékoliv desky atakdále...; jak ten Petřík sám svezl autostopem vraha vlastních dětí a jak ten vrah nejdříve přespal v příkopě a potom mu utrhl dveře u Fiatu a že ty děti, to jest ty,které ten vrah zavraždil a za kterýžto čin byl, jako takový odsouzen, byly vlastní ovšem tomu vrahu a ne jemu, tomu Petříkovi, prostě, že to byly pravé děti toho vraha, takže on byl jejich pravým otcem...

Hlava mně brněla. Nejlepší byla u toho stolu ta ženská, co skoro vůbec nemluvila. Byla docela sympatická. Nejen mlčením, ale i jinak. Taková drobnější. Pak tam seděli dva cizí chlapi. S těmi to také šlo. Vypadali jako pokročilí technokraté středního věku a hezky, pozvolna, potichu a klidně mezi sebou pomlouvali komunisty. Hujo Osar mi dvakráte dal tu svoji sdruženou zasádrovanost, sice omylem,ale

vždy na úplně ten samý malíček téže nohy, na níž jsem si dal den předtím za pětadvacet československých korun /také už nevědí, co by za to chtěli/ vyloupnout kuří oko. A pokud jde o komunisty, a nejen o ty co Český plynoměr viděli, o ty, co ho neviděli, ale i o ty ostatní, nám mohli, a zdálo se mi, že nejen v tu chvíli, celkem zrovna tak políbit prdele. To

ovšem neznamená, že bychom je podceňovali. Že bychom podceňovali jejich nebezpečnost v tom hostinci, v jeho okolí, a nakonec i v celé té čtvrti. A vůbec i ve městě, v Čechách, ve státě a na světě. Že bychom podceňovali obecnou nebezpečnost jejich líbavosti i jinde, neboli všude, čili kdekoliv. Jako byl tenkrát ten dobrý vtip. Je zajímavé, že to, co bylo dobré tenkrát, už není vůbec vždy dobré teď. No a ten Petřík pořád mluvil. Ještě že ta drobnější mlčenlivá ženská byla shodou okolností také manželkou a k tomu navíc mojí.

Když si tak představíte, že by tam třeba byli další členové toho volného uskupení, že by také tak mluvili a tak stejně motali dohromady všechno možné i nemožné, jako ten jejich člen Petřík, bylo by to peklo. Naštěstí tam už žádní jiní nebyli. I tak to stačilo. Proto jistě chápete, že na výstavu takových lidí, takových autorů, není třeba

chodit.

Leda, že by se ti lidé, anebo alespoň někteří z nich, změnili. Že by se změnila i jejich tvorba. Život je někdy změna. Třeba, když to, co dříve nebylo dobré se nyní hodí. Někdy je život i stejnost. Jako třeba, když něco je stále špatné i když to bylo špatné i dříve, a i když to špatné zůstane i v budoucnu. Osobně se ale domnívám, že ti lidé se už nezmění. Že Švéda se nestane Novákem, Novák Načeradským, Petřík doktorem Pavlíkem /to je ten jejich teoretik/, dr. Pavlík sedlákem nebo synem chudého domkáře, Kurt /to je zase křestní jméno jednoho z nich, i když je to celkově severomoravský vlastenec/ Nekurtem, Wittgenstein Ritzstonem, Sopko, i kdyby si ve vlastním domě spletl patro a dveře, prezidentem, Bláha Fáberou atakdále... Nejlepší u toho stolu byl ten sazeč Švestka. Nejméně tři cigarety mi prodal a nejméně jednu dal. Zdarma. A ty všechny jsem vykouřil. Postupně. Ještě, že se s tím Švestkou znám i já a nejen ten Petřík. To by byla škoda. A co hlavního:ještě že u toho stolu s námi neseděl ani jeden komunista.

Mezitím jsem se vůbec nedostal k tomu, co jsem na začátku slíbil. Že totiž vysvětlím, proč se ta výstava správně měla jmenovat Český plynoměr. Ten Petřík mi to, jak jste si povšimli, zamluvil, zakecal a teď už na to není místo. Takže, když tak, až příště. Ale je to fakt, to není třeba jen chyba tisku nebo nějaký jiný omyl, to je na celé jedno vlastní odborné

pojednání a vysvětlení. Ovšem i kdyby se ta výstava opravdu tak jmenovala, tak, jak se vlastně správně jmenovat měla, stejně bych vám doporučil, abyste se neobtěžovali její návštěvou. Ani já jsem ji neviděl.

Doufám, že ani většina komunistů. Komunisté se, podle mého názoru, vlastně na výstavy ani moc nehodí. Jedině, že by to byla výstava komunistů, tedy míněno tak, že oni sami by tam byli vystaveni. Jako exponáty. Jak a kde ovšem zajistit takový výstavní prostor?

Lojza Mareček alias Hans Kommarek, známými všeobecně přezdívaný pouze Vulgo

(Pozn. redakce: Pro malou přehlednost původního, značně rozsáhlého textu, přebraného stenograficky, silně zredigováno a zkráceno.)

Popisky k fotografiím:

1) Franz Kafka: plakát výstavy Český plynojem /detail/. Fotografie: František Drtikol.

2) Instalace není legrace. /Malíř Jiří Novák padá i se štaflemi a taškou s nářadím za zděšeného

přihlížení sochaře Ovečky a malíře Fábery/. Fotografie: Emil Votoček.

3) Pavel Petřík: Hledání ztraceného paralelního krovu,1990, olej na plátně, 85 x 46O cm.

Fotografie: Josefina Sudková