Poslední politický vězeň?

Marian Ježik hájil svá práva proti totalitě se zbraní v ruce.

Causa Marian Ježik

Narozen 8. července 1961 v Žilině.

Zatčen ve svých 22 letech, od roku 1984 v Leopoldově.

Matka Eva Ježiková žije v Kysuckom Novom Meste, posledních 16 let samoživitelka 2 dětí, bez podpory jak ze strany otce dětí, tak státu.

M. Ježik je původním povoláním horník, vyučen strojním zámečníkem. Po vojenské službě se s přítelem rozhodli uprchnout za hranice. Marian uvádí jako důvod touhu po svobodném životě - bez komunistického teroru, cestovat a potom si založit živnost. O jeho vyhraněných postojích svědčí 100 stránkové dílo, které napsal po listopadu tajně ve věznici a nazval je „Leopoldov - ostrov tienov“. Toto otřesné svědectví o utrpení vlastním i druhých vězňů v Husákovských koncentrácích 80. let má vysokou dokumentární hodnotu.

Průběh pokusu o útěk

Marian a jeho přítel neviděli jinou možnost, než projít střeženou hranicí. Vědomi si toho, že se mohou stát terčem střelby a pronásledování, rozhodli se opatřit si zbraně. Pokusili se o to v posádce, kde Marian dříve sloužil. Po řadu dní se snažili nepozorovaně vniknout do skladiště zbraní. Poněvadž to nebylo možné, přepadli hlídku, sami ozbrojeni jen loveckými noži. Marian použití bodné zbraně popřel a soudem mu nebylo dokázáno. Oba vojáci byli údajně zranění, protože však utekli z místa činu, lze usuzovat, že zranění nebylo těžké. (Oba vojáci byli pouze asi měsíc ošetřováni na místní vojenské marodce). S ukořistěnými samopaly, které však nikdy nepoužili, prchali oba mladí muži odcizeným autem i se zajatým majitelem, jehož nechtěli nikde nechat svázaného, protože říkal, že má srdeční vadu. Propustili jej až těsně před Ostravou, kde se potom rozdělili. Marian se přiblížil ke své ubytovně, kde se chtěl dočasně skrýt. Ta však už byla obsazena policií. Rozhodl se pro další útěk. Seděl dlouho bezradný na chodbě jednoho ostravského domu. Dveře od vedlejšího bytu otevřel malý chlapec a začal se ho na něco vyptávat. Vnikl do bytu, kde zadržel dva muže, otce chlapce a jeho kamaráda. Ženy a děti propustil. Choval se slušně a nikomu neublížil. Zajatí později vypovídali v jeho prospěch. Marian byl v tomto bytě zatčen na udání propuštěných žen.

Obžaloba původně zněla na tři paragrafy,§ 109 (nedovolené opuštění republiky), paragraf loupeže a paragraf ublížení na těle. Marian byl odsouzen na 20 let, jeho druh na 18 let ve třetí nápravné skupině. Marian se odvolal, obžaloba byla změněna v jediných paragraf 93 - teror a výše rozsudku byla potvrzena.

Svědek Jiří Wolf (dlouholetý politický vězeň) uvádí, že na Ježikův případ už v roce 1987 upozorňoval VONS, po svém propuštění v roce 1989 Petra Uhla a po listopadu 1989 ministerstvo spravedlnosti ČR se žádostí o postoupení záležitosti ministerstvu spravedlnosti SR. Na své dopisy neobdržel žádnou odpověď. Přitom nebylo pochyb o statutu M. Ježika jako politického vězně. Prezident Václav Havel ignoroval tento politický statut a zamítl žádost o milost bez udání důvodů.

Polistopadový rehabilitační soud zrušil M. Ježikovi trest 20 let za § 93 - teror, a uložil mu zbytkový trest za „pokus o vraždu“ (!) - 17 let. Díky tomuto alibistickému přístupu mu zbývalo ještě odsedět 10 let. Při tomto ryze kriminálním hodnocení se generální prokurátor ČSFR a JUDr. Martin Butora z Kanceláře prezidenta republiky soustavně odvolávali na obžalovací spis z roku 1983, který byl hrubě zmanipulován příslušníky StB. Navíc M. Ježikovi tehdy jeho obhájce radil, aby nezdůrazňoval politické motivy svého rozhodnutí odejít. Marian dnes lituje, že jeho rady uposlechl. Faktem je, že v roce 1983 ani později neměl Marian Ježik možnost řádné obhajoby, ani nebyl souzen nezávislým nestranným soudem.

Po objevení M. Ježika německou stanicí Tele 5, se začalo o případ zajímat OF Mnichov. Díky jeho důrazné pomoci je Marian Ježik konečně na svobodě.

Odvolací soud

V budově městského soudu ve Spálené ulici v Praze se 22. června 1991 konalo soudní řízení, zabývající se revizí rozsudku, vyneseného v roce 1984 nad obviněnými Marianem Ježikem a Františkem Lukácsem. Oba obvinění byli tehdy uznáni vinnými z trestného činu teroru podle § 93 trestního zákona a odsouzeni: F. Lukács k 18 a M. Ježik ke 20 rokům odnětí svobody nepodmíněně ve III. nápravné skupině... Soudní jednání revidující tehdejší rozhodnutí vedl senát pod předsednictvím JUDr. Ladislava Součka, obviněné zastupoval obhájce JUDr. Ladislav Křeček.

Obžaloba oběma obviněným kladla za vinu odcizení zbraní vojenské hlídce za použití násilí, ublížení na zdraví, odcizení osobního vozu, vloupání do soukromého bytu a držení rukojmí. To vše tehdejší soud kvalifikoval jako zločin teroru se zdůvodněním, že jejich jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu teroru, protože jednali s úmyslem poškodit socialistické státní zřízení, chtěli opustit státní území s cílem odejít do kapitalistické ciziny...

Vyslechněme však názor obviněného Mariana Ježika: „Vadila mi komunistická ideologie,politická propaganda - moc jsem tomu nerozuměl, ale pochopil jsem, že v této republice není něco v pořádku. Nechtěl jsem se zapojit do žádné politické činnosti, nátlak se však stupňoval ve vojenské základní službě, kde jsem nesouhlasil se způsobem výcviku. Bylo mi teprve 22 let a rozhodl jsem se odejít do ciziny, život v tehdejším Československu jsem považoval za neúnosný.“

Teror nebo nezbyt? Jsem přesvědčen a spolu se mnou jistě většina slušných a soudných lidí, že to nebylo nic jiného, než boj za prosazení nezadatelného práva na opuštění a návrat do vlastní země /viz. Všeobecná deklarace lidských práv/!

Proti rozsudku se Marian Ježik odvolal k Nejvyššímu soudu, v říjnu 1984 proběhlo odvolací řízení a soud pozměnil původní rozhodnutí - rozsudek byl zrušen a znovu byli uznáni podle § 93 terorem a odsouzeni ke stejným trestům a náhradě škody. Jedinou změnou bylo vypuštění bodu přípravy k teroru, byl potvrzen „pouze“ dokonalý čin!

Vyšetřování bylo vedeno tehdy zcela obvyklým způsobem - StB je oba nutila vypovídat ve smyslu, že se předem připravovali zabít vojáky, kterým odcizili zbraně. Po tři dny nedostali napít a Marianovi vyhrožovali, že vezmou do vazby i jeho dívku... Nakonec oba podlehli a pod hrubým nátlakem se přiznali ke všemu, co jim bylo vyšetřovateli předloženo.

„Své odsouzení pokládám za nespravedlivé“, říká Marian Ježik. „Celé řízení probíhalo v nesnášenlivém ovzduší a uměle ze mne udělali teroristu. Vysvětluji si to tak, že komunistický režim sám cvičil různé teroristy a měl strach, aby lidé proti němu nezačali vystupovat podobným způsobem“.

Marian psal na různá místa, ale nikdy nedosáhl revize rozsudku. Pro dokreslení atmosféry, ve které soud s „teroristy“ probíhal, nám může posloužit i tato epizoda. Rodiče dětí, které Ježik s Lukácsem zadržovali jako rukojmí, podali svědectví vyznívající spíše v jejich prospěch. To se však znelíbilo předsedovi soudu natolik, že na ně začal křičet, jak si vůbec dovolují o nich příznivě vypovídat, když to jsou zločinci. Tím je ovšem zastrašili natolik, že jednání obou označili za gangsterské...

Na otázku jednoho z přísedících, zda by se podobného činu dopustil za jiných okolností, Marian odpovídá: „Pokud bych žil ve státě, který respektuje lidská práva (právo odejít ze země a zase se vrátit), rozhodně bych se nikdy k takovému jednání nerozhodl.“

Po zevrubném posouzení výpovědí odsouzeného Mariana Ježika dává předseda senátu slovo obhájci, panu dr. V. Křečkovi: „Tehdejší proces měl jednoznačně politické pozadí, obvinění byli díky neexistenci práva na opuštění země nuceni toto právo realizovat se zbraní v ruce. Předmětem trestního stíhání nebyl ani tak vlastní spáchaný čin, jako spíše skutečnost, že se postavili proti tehdejšímu společenskému zřízení, které bylo jako takové odsouzeno. Proto nemůže být Marian Ježik trestán.“ Navrhuje podle zákona č. 119/90 Sb. o rehabilitacích, a § 14 odst. 1, písmeno a), e) a f) rozsudek zrušit pro zfalšované důkazy, kdy byl celý proces vykonstruován jako exemplární a byl vynesen daleko přísnější trest, který byl ve zřejmém rozporu se stupněm nebezpečnosti a dále navrhuje postupovat podle § 15.

Předseda soudu konstatuje, že jsou dány důvody pro zrušení rozsudku podle zmíněného paragrafu, kdy skutková zjištění byla prokazována na základě nedostatečných důkazů, nebyly naplněny znaky trestného činu teroru, trest uložený obviněným neodpovídá ani ustanovením tehdejšího trestního zákona. Všechno nasvědčuje tomu, že byli odsouzeni pro výstrahu... Slovo potom dostává prokurátor: „Domnívám se, že rozsudek je nezákonný, odpovídá daleko přísnějšímu hodnocení než jaké spáchaným činům přísluší, jedná se nanejvýše o loupež se zbraní (částka 60 Kčs!?) či ublížení na zdraví. Rozsudek je zjevně nezákonný a spolu s právním zástupcem obviněného se domnívám, že jako neoprávněný má být podle § 14 zrušen.“

Po poradě dochází soud k závěru, že na základě zákona č. 119/90 Sb., podle § 14, odst. 1, písmeno a), e) a f) se rozsudek ze 29. června 1984 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. října 1984 ruší v celém rozsahu a spolu sním i všechna rozhodnutí s tím spojená...

Přítomní v sále tleskají a Marian přijímá první gratulace. Co tomu však předcházelo? Řada dlouhých, nekonečných let v kriminálech, kdy byl označen za nepřítele socialismu a 7 let by izolován na politickém oddělení, pobyt na samotkách i ve zvláštní izolaci v Leopoldově a Ilavě. Tam jim dokonce v roce 1986 vyhrožovali, že odtamtud „živí nevyjdou“. Po nevýslovném utrpení následuje pokus o útěk, při kterém si zlomí obě nohy v kotníku - přes své vážné zranění je surově zbit a týrán. Po nekonečných letech v bolševických „nápravných zařízeních“ či spíše koncentrácích, konečně přichází vytoužení převrat 17. listopadu 1989. Mariánovi svitne nová naděje... Prezident vyhlašuje amnestii - ta se však politických téměř nedotkne - tresty jim jsou pouze nepatrně sníženy. Marian se odvolává k rehabilitačnímu soudu, ten však rozsudek v podstatě potvrzuje. Václav Havel (člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dlouholetý politický vězeň) odmítá vyhovět jeho žádosti o milost...

Vyšetřování viníků krutého zásahu proti studentům v listopadu 1989 se vleče už více než jedenapůl roku, komunističtí zločinci všech kategorií zůstávají beztrestní, v klidu si užívají „osobních“ důchodů a všeho co naloupili. Komunistická strana, původce všeho zla, nepokládá za nutné se ani omluvit za desítky let teroru. Dosavadní právní řád, či spíše neřád, stále vychází ze zvráceného bolševického práva, na jehož zmrzačené torzo je roubováno množství pouhých úprav. Nová „demokratická“ justice? Kolik soudců bylo vyměněno nebo to jsou stále ti stejní? Žijeme přece v právním státe - Marian Ježik však „sedí“ dál...

Díky německé televizní stanici TELE 5 je „objeven“ a o jeho propuštění se aktivně a úspěšně zasazuje Občanské fórum z Mnichova - bohužel jako jediná instituce - přichází 22. července a Marian je konečně propuštěn.

Je však opravdu posledním politickým vězněm?

červenec 1991 - bk -