--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš č.: 438
Název: Na návštěvě na Federálním ministerstvu vnitra
Zdroj: NN Ročník........: 0001/004 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra (Věnováno těm, co ve své opojenosti z toho, jak všechno dělají správně, si myslí, že jsme malí žáčci, kteří mají padnout na zadek, a pokud to zrovna nejsme ochotni udělat, považují nás ve své bohorovnosti za neschopné nepřátele. Vždyť oni přeci, již protože jsou u moci, musejí být těmi schopnými).
Když jsem nedávno navštívil Federální ministerstvo vnitra, bylo mi důvěrně pošeptáno do ucha, že tu mimo jiné ještě stále existují estébáci. Vzhledem k tomu, že toto pošeptání bylo tak tiché, usoudil jsem, že jich tu pracuje dosud hodně. Statečný disident John Bok, odmítající úřednické pokrytectví, byl právě z tohoto ministerstva vyhozen a spolu s ním málem i ti, kteří podepisovali a rozšiřovali dopis kritizující nově se zavádějící nedemokratické způsoby. A zatímco o estébácích se již jen diskrétně šeptalo, mezi "šéfy" se zcela nepokrytě hovořilo, že budou vyhnáni všichni nespokojenci včetně "toho pasáčka vepřů". Onen "pasáček vepřů" si pokud vím zavčas uvědomil hrozící situaci, a stal se proto ještě pilnějším úředníkem než před tím. To, co hrozilo jemu, nehrozilo však "babičce Méry", která již od svého příchodu do funkce od košťat a kbelíků uklízečky dala všem svým bývalým přátelům z opozice jasně najevo, že jí nešlo nikdy o nic jiného než o moc, pro kterou udělá naprosto vše, aby si ji udržela. Tak zcela naplnila heslo, že "jen ten mezi vlky dobře žije, kdo s nimi hryže kosti a vyje".
Nedávno mi několik poslanců - také lidé z bývalé opozice - dalo najevo, že je třeba komunisty chránit, protože bůhví, co by se s naší společností stalo, kdyby náhodou vymřeli. Lze si představit situaci, že by se takto někdo trápil nad osudem fašistických zločinců? Stále slyším řeči, a to i přesto, že naše mladá demokracie měla ještě před několika týdny namále, o tom, že není potřeba se unáhlovat, protože komunismus včetně estébé beztak časem vyhnije. Snažil jsem se proto představit, jak takové hnití by mohlo probíhat, třeba na onom Federálním ministerstvu vnitra, a pokusil se to čtenáři přiblížit touto malou povídkou. Věřím, že i poslanec Heřman Chromý bude zcela spokojen mým humánním přístupem a spolu s ním i četní jiný filantropové, kteří co se týče světa zvířat, nerozeznají psa od kočky.
"Co ty tu chceš?! - Cože jít pracovat? Ale my tady potřebujeme hlavně klid na práci!! Můj bývalý přítel z opozice se tváří zděšeně, jako bych mu měl zasednout teplou židli, kterou za své zásluhy a kamarádství nedávno dostal. Nejraději by mi zabouchl dveře před nosem, ale já mu tam prozíravě vrazil nohu. Od té doby, co jsme se viděli naposledy, bříško se mu zakulatilo, vrásky ve ztučnělé tváři vyhladily - bere se vážně.
V místnosti za jeho zády visí prezident Havel a vedle něho menší obrázek Dzeržinského, zarputile hledícího na opačnou stranu, jako by měl právě vedle toho Havla zakopanou zaječí nožičku. "To víš, tradice", řekl lehce provinile bývalý přítel." Ostatně v této místnosti pracují kolegové... "Odmlčel se jako by se styděl vyslovit to slovo a jeho pohled byl neúčastně prázdný. Následující událost mu však napověděla. Z protějších dveří se vyvalily dvě tučné gorily, z jejichž zločineckých mord nebylo pochyb, o koho jde. Vypadaly jakoby se zrovna vracely z demonstrace na Václaváku.
"Tohle je pan Kouba a tohle pan Louda." Aniž jsem stačil cokoliv namítnout, má ruka zmizela v jejich obrovitých vražedných prackách.
"Jsou to hodní a citliví hoši", poznamenal bývalý přítel. Po jeho slovech zvlhly Kloubovi oči: "Ty se už na mne kámo nezlobíš za to, jak jsem ti tenkrát při výslechu vyrazil tři zuby?"
"Pouze dva, Blažeji."
"Ne, byly to tři. Já si to pamatuji." "Nebudeme se přít. Vše smazáno. Náš předobrý pan prezident jako velký a laskavý hospodář vše vám odpustil. Sláva humanismu na věky! Neboť nastal rajský čas, kdy vlk uléhá vedle beránka a tygr žere zeleninu."
Šli jsme do vedlejší místnosti, kde na stolcích a skříních bylo nespočet sošek a byst Stalina. Na podlaze klečel hubený mužík se zmijím pohledem.
"Vypadá to tu skoro jako v Lurdech", řekl jsem ironicky. "Ano, v tom máš docela pravdu. Tohle je náš kapitán Žáček, zvaný kajícník. Dobrovolně tu kleče na hrachu, trpí za všechna provinění staré estébé. Prodělal bos již několik poutí do sídla KGB v Moskvě a na výročí Velké říjnové revoluce mu vyskakují po těle stigmata pěticipých hvězd.
"Ale proč ten Stalin?!", vybuchl jsem rozhořčeně. "Nebuď podrážděný! Tady soudr.... , či co to povídám, pánové trpěli nespavostí, a tak na radu našeho psychologa si pořídili tyhle svátosti. Nyní spějí jako dudci. Viďte hoši?"
"Ach tak."
Vyšli jsme na chodbu. Právě po ní kráčela babička Méry. Dva kolťáky za pasem, nad hlavou točí lasem. Vše se před ní okamžitě plazilo. I rohožka pode dveřmi. Znechuceně na mne pohlédla. Viděla mi až do žaludku. A tam si přečetla, že nevěřím, že mne uplácal kdosi z hlíny.
"Ach Méry", zvolali uneseně Kouba i Louda a rovnali si nahrbené hřbety." Je vedoucí pionýráku", chlubili se pyšně."
Co ta se nastará o naše děti. A jak dobře vaří. A lustruje. My se od ní necháváme lustrovat třeba i několikrát za měsíc. Je to dobré na regma."
"Víš, my tady na ministerstvu vnitra jsme jedna rodina", mrkal na mne významně bývalý přítel." Navzájem se odposloucháváme, děláme si domovní prohlídky, společně spolu jíme, ba i spíme." "Jako na dovrzení se ozval z jedněch otevřených dveří opilý zpěv: "My vychodňari jsme jedna rodzina..."
"No řekni, není to báječné a opravdová demokracie", pravil můj průvodce. Infikoval mne dojetím známým z vlahých májových nocí, v němž hlasy ožralů jakoby kouzlem zkrásněly v nebeský hymnus božího ptactva.
Dojatě se, se mnou pak všichni loučili a ještě dlouho mi mávali z oken a dveří. Břízy se tklivě chvěly. Plakaly modříny. Nemusím chápavému čtenáři jistě vysvětlovat, že mne nakonec na Federálním ministerstvu vnitra, přestože se tam na mne všichni tak těšili, přeci jen nepřijali. Nemohu jim to však mít za zlé. Příčinou - jak jinak - byl nakonec můj špatný zdravotní stav. V dětství jsem totiž prodělal zarděnky a spalničky.
To náměstek ministra vnitra, pan Arnošt Kohut, je na tom zdravotně určitě lépe. Protože ač má za sebou veselou pijáckou minulost s bohatým trestním rejstříkem, má ke všemu ještě to štěstí, že je současně i přítelem náměstka Jana Rumla, který se do funkce dostal v době rozdávání lén, v časech šustícího sametu a opojení revoluce.