Státní bezpečnost ještě neskončila!

Ovečka honí vlky

Do hospody ne, tam je to samý fízl." A tak si jdeme sednout do našeho břeclavského hotelového pokoje. Muž, který pronesl předchozí větu, je pomenší osmatřicátník s knírkem pod nosem v pečlivě vyžehleném obleku s kravatou. Jeli jsme za ním s nedůvěrou. Jeho dopis, který máme k dispozici, svým provokujícím obsahem vyvolává řadu otázek. Jsme zvědavi, zda je dokáže objasnit. Sedí teď s námi na rozestlané posteli. Nijak se netají tím, že býval estébák a komunista. Je to kapitán Petr Baránek.

Jak se člověk dostane k policajtům?

"Vyučil jsem se v Brně soustružníkem-karuselářem. Přitom jsem aktivně sportoval, dělal jsem judo v KPS. Jednou tam přišli nějací lidé z Bezpečnosti a náborovali lidi, kteří jsou nějak sportovně na výši. Pár se nás přihlásilo. Řekli nám - můžete sportovat, můžete se dostat ke kriminálce nebo kamkoli, ale nakonec ze sportu moc nebylo. Buď jsme byli ve škole, nebo šlapali chodník se starýma mazákama. Ze školy v pohotovostním pluku jsem se vrátil zpátky do Brna, protože jsem měl nemocnou matku."

Začíná jako všichni ostatní, jako hlídkový příslušník. Postupně se vypracoval na vyhledavatele, v sedmasedmdesátém odchází na důstojnickou školu v Bratislavě. Po skončení ho znovu vítá Brno, tentokrát už jako příslušníka kriminálky.

Zdá se, že všechno půjde normální, zaběhanou cestou. Práce, pravidelné povvyšování, sem tam nějaká odměna, drobné úspěchy, drobné průšvihy. Jenže. Právě tady dochází k prvnímu konfliktu mezi představami a skutečností. Dostává se k velkému případu, kdy jsou zabaveny vzorky řady západních firem. Postupně se vracejí majitelům, až zvývá poslední balík kosmetiky, patřící firmě Yardley.

"Já jsem se domluvil s paní Bendovou, která čas od času tuto anglickou firmu zastupovala. Bohužel, nemohla zboží převzít, protože neměla podpisové právo. Než stačil přijet zástupce firmy, pan Boschel z Anglie, tehdejší náčelník OO VB přišel a povídá: dejte to sem, my to firmě předáme. Ale firma je už uvědomělá, říkám. Držte hubu, vy mě nebudete poučovat, povídá on. Vzal celou bednu a vrátil se s podepsanými protokoly. Dva dny nato se otevřely dveře a vstoupil pan Boschel v doprovodu paní Bendové. Přišli si pro své věci a podepsat protokoly. Nezlobte se, povídám, přece jste to předevčírem převzali a podepsali. Jak jsem to mohl podepsat, když jsem včera přiletěl z Londýna? Strašná ostuda. Všechno 'uklidilo', také náčelník do hodnosti majora na KS SNB Brno.

Prostitutky. Znamenalo to trávit noci po různých barech, vinárnách, hotelích, seznamovat se s hospodskými, vyhazovači i řediteli hotelů. A také s kolegy od Státní bezpečnosti, kteří pracovali na stejném úseku. Netrvalo dlouho a přetáhli ho. Od aféry s náčelníkem se u kriminálky stejně necítil dobře a navíc přišly sliby.

Dělat dál svou bývalou práci. Hotely a prostitutky. Časem se v těchto kruzích stal natolik populární postavou, že dostal i svou přezdívku - Ovečka. Pro svou mírnost a slušné chování.

"I prostitutky jsou ženské. A každá ženská je vlastně nůše citů. Kdo s nima vyjde, tak může udělat kus práce. Jak se jde na ženskou, "musíš", a dá se jí po hubě, nebo něco takového, tak se zatvrdí a už s ní nikdo nehne."

Metody zůstaly stejné, změnily se jen cíle. StB měla zájem o trochu jiný druh informací než kriminálka.

"Superprověřeným a dobrým se dávaly přímo okyny, na co se má zákazníka, samozřejmě cizince, ptát, na co má dávat pozor, co si má pamatovat. Komu volá, s kým se setká, případně nějaké to číslo auta. Žádná z nich ovšem nebyla přímo kmenovou zaměstnankyní StB. Zajímali jsme se hlavně o lidi, kteří měli kontakty na politické, hospodářské a vojenské kruhy ve svých zemích. A taky o ty, kdo k nám často přijížděli a vyhledávali informace o nějakých konkrétních oblastech či osobách. Tedy o potenciální rozvědčíky. V praxi se ale často objevovalo umělé vyrábění případů."

Státní bezpečnost ovšem neměla zájem jen o cizí státní příslušníky. V září 1987 dostal od náčelníka oddělení na I. odboru S-StB Brno rozkaz zlikvidovat vedoucího videoklubu Ludovíta Varačku. Měl si na něj vymyslet cokoli, co by ho mohlo existenčně zničit. Důvod byl jediný: Byl na tom finančně líp než náčelník oddělení major Puchýř. Prostě se znelíbil.

"Rozkaz jsem odmítl vykonat, neboť to bylo v rozporu s mým svědomím a dopustil bych se tím trestného činu. Neprodleně jsem věc oznámil služebnímu vedení a písemně informoval stranický výbor. Náčelníci věc obrátili proti mně, i když major Puchýř se na stranické skupině doznal.

Byly to běžné praktiky. Vymyslet na někoho, že je špión, něco ukradl, zašmelil nebo podobn+. Petr Baránek otevřeně kritizoval náčelníka oddělení za intriky, zneužívání funkce, potírání kritiky a rozvracení kolektivu. Začal si soukromě prověřovat některé vykonstruované případy špionáže. Narazil přitom kromě jiného na případ rodiny Buriánových.

"První byl na řadě Eduard Burián, interbrigadista a starý poctivý komunista. Má chatu vedle ruského konzula, a vzhledem k tomu, že je u ní anténa na vysoké tyči, vykonstruovalo se, že udržuje spojení se zahraničními rozvědkami. To ovšem neobstálo, proto ho dali do vazby s tím, že jako bývalý dentista má na zahradě zakopané zlato. Kontrarozvědka mu přeryla bezvýsledně celou zahradu, a ta je, pánové, pěkně veliká! Pak se pustili do Eduardova bratrance Vlada, tehdejšího ředitele Internationálu. Ten totiž nechtěl vypovídat o svých hostech a také zadarmo napájet a živit soudruhy náčelníky. Sám náčelník kontrarozvědky pplk. Laucký mu jednou podnapilý vyhrožoval, že z něj udělá 'francouzského špióna'. Ostatně Vlado Burián o tom před časem vypovídal na Občanském fóru."

Podobných případů byla celá řada. Snad už jen jeden, s nímž má Petr Baránek osobní zkušenosti. V roce 1987 dostává ručně psaný příkaz od svého náčelníka, který mu z pověření zástupce náčelníka brněnské StB pplk. Gbelce nařizuje, aby "rozpracoval" náměstka ředitele interhotelu Continental v Brně, Karla Schneidera pro podezření ze spolupráce s cizími službami. Důvod: Bylo třeba prosadit na jeho místo Jiřího Zabloudila, provozního téhož hotelu, od něhož se nechávali s pplk. Lauckým pravidelně hostit. Tento dokument má zajímavý osud. Kapitán Baránek ho předal inspekci ministra vnitra ČSSR, která jeho příjem potvrdila, ale stroze oznámila, že zapůjčené materiály mu nebudou vráceny.

Nešlo ovšem jen o výrobu špiónů. Zajímavý je i příběh konspirativního bytu Zvon, který užíval pplk. Laucký pod krycím jménem Bruckner. Neplatil nájem za byt, třebaže na něj dostával úhradu, takže dlužná částka dosáhla výše asi 10 000 Kčs. Městským soudem v Brně byl odsouzen k úhradě a zároveň došlo ke zrušení užívacího práva na byt. Částka byla 2.4.1987 uhrazena z prostředků KS SNB Brno.

Petr Baránek už zase zlobil. A tka nezbylo nic jiného než se ho nějak elegantně zbavit. Šoupli ho do protiteroristického oddělení. Když jsme chtěli tohle téma rozvést, byl velice stručný:

"Měli jsme tam určité výsledky, ale mluvit o tom nebudu, protože vy byste už mohli být zítra mrtví, to vás upozorňuju. Tam byly věci, že třebas někdo chystal nějakou teroristickou akci venku, a lidi, kteří byli u nás, s ním byli ve spojení. My jsme o tom věděli, a když jsme informovali vedení, nic se s tím nedělo."

Absolvoval speciální dvouměsíční školení, které skončil jako jeden z nejlepších. Když se 14. dubna 1988 vrátil zpátky a šel se večer projít po Brně, uviděl před jednou vinárnou tři známé estébáky, jak se podnapilí dobývají dovnitř. Nejdřív ho uvítali jako posilu, ale když zjistili, že se hodlá zastat vrátného, situace se obrátila. Skončilo to tím, že jeden z nich ho držel za ruce a druhý ho udeřil tak, že mu přerazil čelist a vyhodil dva obratle. Dodnes musí dvakrát za týden chodit na masáže, následky ponese po celý život. Malá ukázka specifické mentality tohoto sboru. Takhle se dokázali chovat i k vlastním lidem.

Po ukončení neschopnosti odjel Petr Baránek na entomologickou expedici do Uzbekistánu. Jaké bylo jeho překvapení, když se po měsíci vrátil. Dozvěděl se, že je přeložený z funkce staršího referenta kontrarozvědky v Brně do funkce hlídkového příslušníka OO VB Břeclav.

Samozřejmě se bránil. Ale nadřízené nic nezajímalo. Ještě před odjezdem si ho však pozval služební lékař a sdělil mu, že ho musí poslat do psychiatrické léčebny. Volal totiž jeden z jeho vysokých náčelníků, který upozornil, že Baránek chce spáchat sebevraždu zastřelením. Třebaže to nebyla pravda, s vyšetřením souhlasil.

"Za rohem mě zastavil kamarád. Pojď na záchod, povídá. A pak řekl: Hele, dej si bacha, nechoď tam, nebo odtamtud živej nevylezeš. Šel jsem na soudní lékařství za známým primářem dr. Doležalem a vše mu vylíčil. Ten mě poslal za svým kamarádem psychiatrem, který začal křičet nadšením: To je starý stalinský způsob likvidace! To ještě existuje:?! Ať vám konkrétně napíši s plnými jmény a podpisy, kdo a co vlastně požaduje - jinak nikam nechoďte! Nikdo se ale podepsat neodvážil."

Nejpikantnější na celé aféře je, že kandidátovi sebevraždy ponechali jeho lovecké zbraně, služební pistoli a na přesun do Břeclavi mu dali samopal a 250 nábojů! Jako legrace tu působí nařízení ministra, že v případě podezření na sebevraždu nebo při psychickém rozrušení se zbraně okamžitě odebírají. Opět napsal stížnost:

V Břeclavi neměl ani kde bydlet. Domek po rodičích v Lednici teprve musel zrenovovat, a renovuje dodneška, takže spával v zahradních besídkách a po kamarádech.

I Břeclav prožila svůj listopad. Pět dní po 17. je i tady velká demonstrace. Všichni náčelníci se jednoznačně stavěli za její potlačení.

"Když bude potřeba, bude se i střílet, řekli. A já povídám: Do koho chcete střílet? My nejsme psi! Kdo to byl? Podplukovník Sibor, náčelník odboru VB, major Stěpaník, zástupce náčelníka odboru VB - mimochodem, dodnes je ve funkci - major Frank, zástupce pro kriminální službu, který už konečně snad bude muset odstoupit, a někteří další. Řada z nich dnes převléká kabáty a hrozně ráda by panu Havlovi sloužila. Já říkám: klidně služte, ale běžte normálně na ulici a dělejte operativu!"

Tehdy mu vytkli, že dělá vzpouru na kriminálce. Ale k němu se přidali i další. Poslední šanci zastánců starého režimu byly Lidové milice. Ty měly v čele fanatika Slámu. Zbubnovali je na dvůr okresní správy - byla tam fůra chlapů. Ale milicionáři začali vytahovat z kapes stranické průkazy a mrskat s nimi o zem. My do lidí mlátit nebudem, křičeli, my se vám na to můžeme vysrat!

Petr Baránek vrátil svůj stranický průkaz po šesti letech členství 18.12.1989. Do strany kdysi vstupoval jednak z nutnosti, jednak z přesvědčení. Domníval se, že tak bude mít snáze možnost ovlivňovat negativní dění, s kterým se za žádnou cenu nechtěl smířit. Pozvolna ale sám začal chápat, že tudy cesta nevede. Že tahle strana už nemá budoucnost. Sám říká, že její vedení muselo být kompromitované, což platí dodnes, protože do tak vysokých funkcí by se bez souhlasu a podpory StB nikdo nemohl dostat. A kdo tuto podporu měl, čisté ruce mohl mít už jen stěží. "Proč jsem vlastně psal dopis, který vás sem přivedl? Proč vám to znovu všechno vykládám? Není to proto, abych si stěžoval na osud a hrál si na nějakého otloukánka. Víte, já za devatenáct let služby už hodně zažil, a proto snad mám trochu právo varovat: StB neskončila."

A pak nám vyprávěl, jak se ti lidé scházejí po garážích i jinde, popíjejí vlastnoručně vyrobené šampaňské, sbírají informace a dávají dohromady kolektivní rozum. To není vtip. Kapitán Baránek onen pojem vysvětluje takto:

"Když už nevědí, kudy kam, vrhnou se podle těch svých marx-leninských spisů a vědomostí na kolektivní moudrost. Utvoří se štáb, dají hlavy dohromady, každý přednese svůj návrh, vypracuje variantu od a do zet a pak se hledá ta optimální. Byla by chyba je podceňovat, většinou jsou to velice zkušení odborníci, zvláště na dezinformaci."

Řada z nich už sice aktivně nepracuje, neboť odešli do důchodu. Odešli velice zajímavě. U všech vyšších důstojníků se našly nějaké ty zdravotní důvody. Koneckonců, těch 50 000, které při takovémto odchodu dostávali, není k zahození. A penze také ne. Vždyťuž přece dvacet let mají odslouženo, tkajim nechtějme závidět. Kapitán Petr Baránek jich takových jen na krajské správě v Brně odhaduje okolo dvaceti.

Ale ne všichni zkompromitovaní důstojníci užívají důchodu.

"Takový podplukovník Trnka, šéf kádrové správy, ještě před půl druhým rokem na stranické schůzi, kdy se jednalo, zda se nový výbor bude volit tajně, upozorňoval, že v jednací místnosti smrdí kontrarevoluce a rok 1968. Podplukovník Popelář, nový šéf krajské správy, po 17. listopadu osobně rozdával spreje na zastříkávání plakátů a dirigoval milice a kriminálku. Ještě před krátkou dobou, kdy jsem přišel na prověrkovou komisi do Brna, koukám, že tam sedí nějaký Jech, který se mnou sloužil na Státní a vždycky oddaně přikyvoval náčelníkům. A tkaových případů znám podstatně víc. Když jsem žádal v Břeclavi o členství v prověrkové komisi, tak ale moji žádost zamítli."

Mění se vůbec něco, nebo v podstatě stará garda vesele zůstává? Sice v nových kabátech, v jiném postavení, ale se starým myšlením? Podle názoru Petra Baránka by měl ministr Sacher vyházet všechny ty, kteří byli v náčelnických funkcích za starého režimu. Bez nich se totiž velice snadno obejdeme. Práci za ně stejně dělají normální dělníci - oni se chodili chlubit nahoru jejich výsledky.

Dnes je už tady Petr Baránek kapitánem, i když mu tuto hodnost dlouho upírali. Pracuje v kriminální službě na ochranných dohledech, vůči nimž má opět silné výhrady. Asi už nebude jiný a vtom mu fandíme. Přesto se obáváme, zda jeho boj není tak trochu marný. Na to, aby někdo zmizel neodvolatelně ze světa, stačí hrozně málo. Pokud se to ale nestane, jak pevně věříme, snad už nikdy nebude muset napsat následující slova, jimiž zakončil svůj dopis:

"Setkal jsem se při své práci s různými zločinci, násilníky, vrahy, prostitutkami, homosexuály, jednal jsem a žil společně s Tatary, Čerkesy, Kirgizy, Číňany, Mongoly, Korejci, Uzbeky, Tádžíky, Kurdy a Kazachy od pastýřů a lovců na hranicích až po sféry nejvyšší, jednal jsem s představiteli mohamedánské obce v Samarkandu, a se všemi jsem se domluvil. Ale s komunisty, a hlavně s náčelníky bývalého režimu, jsem to nedokázal."

Je to opravdu zkušenost trpká. A přesto: To, co jste právě dočetli, je jenom část. Ale jsme přesvědčeni, že i takhle toho bylo víc než dost.

Petr Hirsch, Ivan P. Olenič

Otevřený koresponďák JUDr. Tomášovi Sokolovi na vědomi PAI

17.8.1991, Praha

Vážený pane ministře,

jak tak sleduji případ Slušovice a osud A. Žáka, tak mě mrzí to deštivé odpoledne, co jsem před Melantrichem prostál, na vaši podporu.

S pozdravem

Petr Baránek