--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Hulík Milan č.: 489
Název: Promlčení-Oprava z čísla č. 4
Zdroj: NN Ročník........: 0001/005 Str.: 005
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 01.01.1991 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona. Trestní právo nedovoluje, aby za trestné bylo vyhlášeno něco, co nebylo trestné v době spáchání. Zákaz zpětné účinnosti, retroaktivity zákona je zde absolutní - popření této zásady činí trestní postih v takovém případě nezákonným. Pouze autorita Norimberského tribunálu soudícího obludné nacistické zločiny, pro které dosavadní právo nemělo trestní sankce, dovolila porušení této právní zásady. I v této době bojovali někteří právníci za absolutní platnost zásady ex post festum, někteří, jako americký senátor Robert Taft, kvůli tomu obětovali i svoji politickou kariéru. Další politické i právní dějiny však ukázaly, že pravdu neměli tito právní idealisté, ale precedent Norimberského soudu, který v tomto směru vytvořil kontradiktorní právní zásadu, použitelnou ve výjimečném případě. Takovýmto výjimečným případem je podle mého názoru právě přechod od totality k demokracii. Proto schválení zákona o nepromlčitelnosti zločinů spáchaných tvůrci a stoupenci komunistické totality je oprávněným požadavkem, požadavkem nikterak odporujícím mimořádným politickým poměrům, a tím i ospravedlňujícím využití uvedeného právního precedentu. Nebyl to však jen Norimberský tribunál, také retribuční dekrety se musely vyrovnávat s porušením uvedené právní zásady. Tento střet základní právní zásady s realitou možného nepotrestání těžkých zločinů je dán právě střetem práva pozitivního s právem přirozeným. A zde i zhlediska morálky a základních filozoficko-etických zásad je nutno přisvědčit mravnímu principu porušujícího princip trestního práva.
B.
Na zdánlivě promlčené trestné činy, trestné činy "politicky promlčené".
Klasickým případem je právě onen trestný čin podle paragrafu 91 tr.z., trestný čin vlastizrady. Jednání některých vedoucích představitelů KSČ, kteří pozvali sovětská vojska a kteří pak zcela nepokrytě spolupracovali se sovětskými okupanty, zcela nepochybně naplnilo skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. O tom snad mimo Vasila Bilaka nepochybují i pachatelé tohoto trestného činu. Tento trestný čin se promlčuje po 20 letech od jeho spáchání. Formálnímu posouzení tohoto trestného činu jako promlčeného odporuje však odstavec 2, paragrafu 67 tr.z., podle kterého se do promlčecí doby nezapočítává "doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku, ani doba, po kterou se zdržoval v cizině". Komentář k trestnímu zákoníku výslovně jako takovouto zákonnou překážku uvádí např. nejen diplomatickou imunitu, ale i imunitu poslaneckou, analogicky je možno za překážku považovat výkon i jiných ústavních funkcí. Protože komunističtí prominenti dublovali své stranické funkce se státními, a navíc byli snad všichni notorickými poslanci, existuje zde tedy zákonná překážka, pro kterou nemohlo trestní stíhání buď být zahájeno, nebo došlo ke stavění promlčení, pokud došlo ke vzniku zákonné překážky.
To znamená, že u většiny pachatelů trestného činu vlastizrady nedošlo k promlčení a jejich trestní postih je možný. Promlčena samozřejmě nejsou některá jednání zakládající naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle paragrafu 158 tr. z. a další trestné činy, včetně trestných činů hospodářských, o kterých se obecně ví, ale po kterých se individuelně nepátrá a které se nevyšetřují. Také tyto trestné činy byly páchány většinou v souběhu s trestným činem podle paragrafu 158 tr.z.
Tvrzení o promlčení těchto trestných činů patří podle mne do stejné kategorie účelových pohádek, jako je tvrzení o zapisování agentů-spolupracovníků StB do registru bez jejich vědomí.
C.
Avšak není nutno teoretizovat o promlčení, jde-li o otázku posouzení trestní odpovědnosti pachatelů komunistických zločinů. Podle paragrafu 67a tr.z., uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost trestného činu teroru /paragraf 93 a 93a/, obecného ohrožení /paragraf 179, odst.2,3/, vraždy /paragraf 219/, ublížení na zdraví /paragraf 221 odst.2,písm.b,odst. 3,4, paragraf 222/, omezování osobní svobody /paragraf 231 odst.3/, zbavení osobní svobody /paragraf 232/, zavlečení do ciziny /paragraf 233/ a porušování domovní svobody /paragraf 238 odst.2/, pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva. Tímto právním předpisem je "Úmluva o nepromlčitelnosti
válečných zločinů a zločinů proti lidskosti", sjednána Valným shromážděním OSN dne 26.11.1968 a která pro ČSSR vstoupila v platnost dnem 11.11.1970 a která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod vyhl.č.53/1974 Sb. Podnětem této Úmluvy byl rozsudek Norimberského mezinárodního soudního dvora a jeho Statut, který potvrdil zásady mezinárodního práva v oblasti lidských práv.
Podle čl. 11 této úmluvy: "jestliže dojde ke spáchání kteréhokoliv zločinu, daného v čl.I, vztahují se ustanovení této Úmluvy na představitele státní moci a soukromé osoby, kteří se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoli z těchto zločinů nebo přímo podněcují jiné k jejich spáchání, nebo se k jejich spáchání spolčují, a to bez ohledu na stupeň dovršení a na představitele státní moci, kteří jejich páchání tolerují."
Aniž by tedy byla porušena zásada nepřípustnosti retroaktivity trestního zákona, je možno stíhat pachatele trestných činů, uvedených v paragrafu 67a tr.z., které nebyly amnestovány, a to od roku 1974, kdy uvedená Úmluva byla transformována do čs.právního řádu. Tato úmluva také vytváří potřebný právní prostor pro
přijetí eventuelního zákona o nepromlčitelnosti zločinů spáchaných některými členy KSČ před rokem 1974.
Napomáhá tomu i čl. IV Úmluvy, podle kterého "státy, které jsou stranami této Úmluvy, se zavazují přijmout v souladu se svým ústavním zřízením všechna legislativní nebo jiná opatření nutná k zajištění toho, aby se promlčení stanovené zákonem nebo jinak nevztahovalo na stíhání a trestání zločinů uvedených v článcích I a II této Úmluvy, a aby takové promlčení tam, kde existuje, bylo zrušeno."
Protože některé v paragrafu 67a uvedené trestné činy byly typické pro pachatele komunistických zločinů /vražda, ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, zbavení osobní svobody, porušování domovní svobody/, je možné takovéto pachatele trestně stíhat. Záleží jen na aktivitě orgánů trestního řízení, tj. civilní a vojenské prokuratury. A eventuelně na politickém souhlasu z míst nejvyšších. Znovu se tak dostáváme k počátku této úvahy, k "ochotě a zájmu na trestním postihu pachatelů trestných činů" a zjišťujeme, že v tomto směru, přes právní možnosti, které dává platný trestní zákon, se těchto možností nevyužívá nebo nechce využívat.
Zpracoval: JUDr. Milan H u l í k