Pravda nepravda

Pan Stanislav Nedvěd

Šéfredaktor deníku

Nová Pravda

11. 10. 1991

Věc:

Otevřený dopis šéfredaktoru Nové Pravdy

16. dubna 1991 otiskla Nová Pravda zcela neobjektivní a fakty nepodložený článek zástupce šéfredaktora Nové Pravdy pana Jaromíra Miloty. Tento článek byl reakcí na moje zcela prokazatelné tvrzení, že Novou Pravdu ovládají tzv. reformní komunisté a na katedrách společenských věd VŠ v Plzni působí drtivá většina učitelů kádrovaných KV KSČ. Pan Milota podobný článek otiskl již na podzim 1990 v Kurýru. V článku se také zmínil o magnetofonové nahrávce, která byla pořízena panem šéfredaktorem bez mého vědomí v jeho kanceláři. Nesouhlasím od samého počátku s tím, aby lidé s komunistickou minulostí jako jste Vy a pan Milota setrvávali ve vedení deníků i dnes. Obrátíme se spolu s dalšími na vydavatele se žádostí o provedení změn. Před komunálními volbami jste blokoval přístup pravicových stran do Nové Pravdy a v době puče v SSSR jste se bál uveřejnit stanovisko Republikánské unie již v úterý, přestože Vám bylo dodáno 19. 8. Stanovisko jste uveřejnil až za týden. Ptám se proč? Před parlamentní volbami jste opět zrušil přístup stran do Nové Pravdy, ale informace o Občanském hnutí tisknete. Prohlášení Plzeňské pravicové dohody ze dne 8. 10. 1991 týkající se debolševizace pedagogické fakulty jste opět neotiskl, zatímco zprávy o činnosti OH v Rokycanech a články pana poslance Nerada (OH) se tiknou vesele dál.

Pokud nebude umožněno otištění mého vysvětlení k článku pana Miloty a to ve stejném rozsahu, předám celou záležitost soudu. Pan Milota, který byl od roku 1958 šéfredaktorem Tachovské Jiskry přímo v centru nejkomunističtějšího okresu, nemá morální právo vystupovat jako zástupce vedení deníku v demokratickém státě. Také Vy, pane šéfredaktore, jste vedl Hraničář v Chebu již v roce 1960. Bohužel jste si z tehdejší doby přinesli svůj zvyk preventivně cenzurovat příspěvky, jako tomu bylo například v případě mého posledního článku Červenomodrá armáda, ze kterého musela zmizet negativní zmínka o OH. Nedej bože, aby se snad pan Dienstbier rozhněval. Proč už konečně lidé zkompromitovaní přímou účastí na vytváření totality do roku 1968 neodejdou z veřejného života, proč stále otravují naši přítomnost svými komunistickými zvyky a prosazováním osobních zájmů.

Jiří Kubík, tiskový mluvčí Republikánské unie, plzeňská oblast, Delegát Klubu angažovaných nestraníků ze Slovenska Vladimír Pavlík z Považskej Bystrice, signatář Charty 77 a zakladatel Výboru na ochranu nespravedlivě postižených (po i před 17. listopadem 1989) navrhl ustavení nové sekce, která by se zabývala zločiny komunismu v posttotalitním období. Je jedním z autorů závěrečného usnesení konference. (Otiskli jsme v čísle 5). Dnes přinášíme text vystoupení Vladimíra Pavlíka z prvého dne Mezinárodní konference o zločinech komunismu:

Vážené dámy a páni, vážení zahraniční hostia, úvodom sa chcem veĺmi pekne poďakovať všetkým tým, ktorí mi umožnili na tejto konferencii vystúpiť. Ako bolo povedané, zločiny komunizmu, to nie sú len 50. roky Zločiny komunizmu prakticky pretrvávajú dodnes, a to v rôznych podobách. Na tejto medzinárodnej konferencii, predkladám na rozhodnutie, aby za zločiny komunizmu sa považovalo: vedomé podávanie závadných potravín vlastnému národu, zatiaĺ čo nomenklatúrna komunistická mafia požívala potraviny zdravotne nezávadné. Tato skutočnosť podla môjho názoru spľňa paragraf genocídy. Ďalej by som chcel požiadať túto konferenciu, aby schválila a uznala za zločiny komunizmu aj plnenie hospodárskeho plánu na účet ĺudského zdravia a ĺudských životov. Podrobne to budem dokumentovať pri práci v sekciách. Strana zelených dala podnet k trestnému stíhaniu doteraz neznámych páchateĺov, ktorí vystavili česko-slovenských občanov neúmernému zdravotnému riziku. Trestné oznámenie bolo podané v auguste 1991 na Generálnu prokuratúru ČSFR. Tento zošit, ktorý tu mám, to sú záznamy bývalého tajomníka Okresného výboru strany pre priemysel v Považskej Bystrici Ladislava Beznáka. V týchto zápiskoch je zaznamenané zasadnutie okresného výboru KSS k životnému prostrediu 21. 4. 1989. Na tomto zasadnutí sa ako hosť zúčastnil aj bývalý vedúci oddelenia ÚV KSS súdruh Netík, prvý podpredseda Krajského národného výboru súdruh Berčík a ďalší. Na tomto zasadnutí o životnom prostredí súdruh Netík okrem iného povedal: „V mlieku je toĺko ťažkých kovov, že keby ĺudia o tom vedeli, nikto by ho nepil.“ Ďalej vyhlásil, že priemerná zložka veku je u nás o sedem rokov kratšia. Nezabudol však doplniť, citujem: „Naše problémy v životnom prostredí využívajú nelegálne štruktúry.“ Prejdem k druhému bodu: plnenie hospodárskeho plánu na účet ĺudského zdravia a ĺudských životov. Minulý rok s viacerými spolupracovníkmi z opozície proti komunistickému režimu som založil Výbor na obranu nespravodlivo postíhnutých komunistickým zločinom do 17. 11. 1989 a po 17. 11. 1989. Ako konkrétny príklad uvediem podnik Skloobal Nemšová. Dovolím si odcitovať z bezpečnostného predpisu z roku 1987, ktorý bol vyhotovený po úmrtí niekoĺkých robotníkov a niekoĺkých ochoreniach, po ktorých sa títo robotníci domáhali svojej pravdy a zdravého pracovného prostredia. V uvedenom bezpečnostnom predpise pod značkou pbp 3/187 sa okrem iného píše: „Pre účely potlačovania výrobkov (farbou) sú používané olovnaté farby s priemerným obsahov okolo 38 percent. Olovo a jeho výpary sú chemicky škodlivé pre ĺudský organizmus. Olovo preniká do organizmu vo forme prachu a pár dýchacími cestami a poškodenou pokožkou. Jeho hlavným účinkom je pôsobenie na krvné farbivo, červené krvinky, cievy, svalstvo a nervstvo. Olovo sa ukladá v kostiach, pečeni a v iných orgánoch.“ Priamo paradoxná je posledná veta. Pri manipulácii s farbami sa musí z uvedených dôvodov dodržiavať zásada: „Pri práci s práškovou farbou je pracovník povinný používať – respirátor.“ Čo tu môže pomôcť respirátor? Mám tu zadokumentované, ako robotníci z Nemšovej na ôsmich inštitúciách márne žiadali pomoc. V čom spočíva táto tragédia? Nielenže najvyššie stranicke orgány vedeli o tejto vedomej genocíde, ale každý podnik mal aj svojich právnikov, ktorí ochraňovali tých, ktorí hospodárský plán plnili na účet ĺudského zdravia, ĺudských životov. V Nemšovej tohoto podnikavého právnika vtedy robil súdruh Vladimír Mečiar, bývalý minister vnútra a bývalý predseda vlády SR, v súčasnosti „otec slovenského národa,“ ktorý dnes zrazu vehementne bojuje za práva Slovákov. Ktorý všade inde hĺadá nepriateĺa, len ho nehĺadá v sebe a vo svojom okolí. Chcem položiť záverečnú otázku: Ako to súdruh Mečiar bojoval za práva pracujúcich do 17. novembra 1989?

Zaznamenal: Anton Selecký

Dámy a pánové,

v první den konference, se mezi nás dobýval soudruh Evžen Erban. Chtěl nám zřejmě sdělit o zločinech komunismu něco ze své dlouholeté praxe.

Jak někteří z vás vědí, uveřejňujeme v Necenzurovaných novinách TY RUDÁ KRÁVO na zadní straně v rubrice VONN informuje, fotografie estébáků z druhé správy StB – boj proti vnitřnímu nepříteli. Jeden z těchto zločinců se nám nedávno ozval. Řekl, že sice pracoval na druhé správě StB, zločincem se však necítí, a žádal na nás omluvu.

Chtěl bych se nyní krátce zamyslet nad tím, co umožňuje všem těmto drzounům zvednout hlavu a tvářit se jako neviňátka.

Básník Ivan Diviš nám z Mnichova napsal: „Vážení přátelé: naprostou náhodou mně bylo na návštěvě u přátel v Mnichově ukázáno číslo vašeho časopisu. Napřed jsem se pochopitelně chechtal, ale pak si to odnesl domů a začal číst. Chtěl bych vám říct – když pro nic jiného, tedy na povzbuzenou – že je váš časopis záležitost velmi vážná (v dobrém slova smyslu), která místy přechází až k zoufalství.“ Pan Diviš má samozřejmě pravdu. toto zoufalství pramení z bezmoci. Popřevratová vládnoucí garnitura naplňuje spravedlnost pouze do té míry, do jaké je na ní vyvinut tlak zespoda. Někteří z těch, kterým jsme dali ve volbách do parlamentů svou důvěru, se starají více o lidská práva komunistů a estébáků, než o práva nejvíce komunistickým režimem postižených občanů – politických vězňů: „Dělení původních souhrnných politických trestů na jednotlivé kriminální činy a udílení nových trestních sazeb bez nestranného důkazního řízení, čímž dochází ke kriminalizování bývalých i současných politických vězňů a obětí komunistického režimu. Zachovávání totalitních paragrafů jako: rozvracení republiky, záškodnictví, sabotáž, příprava k trestnému činu, hanobení republiky, FS, ČNR, SNR, předsednictev vlád, maření výkonu úředního rozhodnutí, a tak dále, a podobně.

Soustavnou diskriminací bývalých uprchlíků, jejich rodin a potomků tím, že jsou vylučováni a omezováni v účasti na restituci a malé i velké privatizaci. Legalizace komunistických krádeží, např. dodnes neřešené finanční a majetkové újmy způsobené majitelům soukromých nemovitostí, kolektivizace zemědělství – neumožněním svobodného rozhodnutí o svém majetku jeho původním majitelům, časté výjimky ze zákonů o vrácení majetku KSČ a SSM lidu ČSFR.“

Toto je jen krátký výčet nejkřiklavějších rozhodnutí a norem, jdoucích proti právům nekomunistů a neestébáků. Pseudohumanisté, mající tento marasmus na svědomí, nám nedávno ukázali, za čí lidská a občanská práva doopravdy bojují, při hlasování o novele restitučního zákona. Novela měla rozšířit restituční nárok i pro exulanty, dnes žijící mimo území ČSFR a jeden z pozměňovacích návrhů měl umožnit vrácení alespoň části majetku zarizovaného židům za války. Proti hlasovali nebo se zdrželi, což je v tomto případě to samé, poslanci za KSČM, SDĽ, HZDS, levicová část HSD-SMS. Občanské hnutí (z celého OH hlasoval pro pouze poslanec Mikan), a samozřejmě poslanci z Čs. strany sociálně demokratické. Paní Burešová zde řekla, že odpuštění předchází pokání. Škoda, že OH, jehož je tato vynikající starostka Skautu členem, se tímto výrokem neřídí. Občanské hnutí je totiž nejvlivnějším zabraňovatelem průchodu spravedlnosti, nejvíce dbá na lidská práva komunistických zločinců, a záměrně porušuje lidská práva politických vězňů, exulantů a ostatních, kdož se nesnížili ke členství v KSČ.

Těmto quasidemokratům se zatím daří to nejdůležitější. Udržet si informační monopol. V průběhu konference tu byl čten protestní dopis řediteli televize, panu Kantůrkovi, padl tu i návrh, aby dokument o konferenci, který natáčí NTV, byl protlačen do vysílání ČST. Tyto snahy jsou sice chvályhodné, ale zdaleka nepostačují. Pro vytvoření „institutu veřejného mínění“ je naprosto nezbytné rozbití informačního monopolu.

Navrhuji proto vám, dámy a pánové, aby součástí veřejného usnesení byl návrh zákona o televizi a rozhlase, jenž umožní naprosto rovnocenné vysílání nezávislých televizních a rozhlasových společností s vysíláním státním a veřejně-právním.

František Kostlán