--------------------------------------------------------------------------------
Autor: č.: 547
Název: O tom, kdo pomohl zabít 30 milionů lidí
Zdroj: NN Ročník........: 0001/007 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: 17.01.1989 Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
I když přesný počet sovětských občanů znám nikdy nebude, důkazy nasvědčují tomu, že číslice byla závratná. Roy Medvěd, vážený sovětský historik, disident, odhaduje počet Stalinových obětí na víc než třicet miliónů. Bezpočet masových hrobů s kostmi tisíců zavražděných jsou objevovány na celém území Sovětského svazu. Aby to všecko zvládl, musel Srtalin zaměstnávat tisíce popravčích. Co to bylo za lidi? Jak jim bylo, když konali své dílo? Co se s nimi stalo, když byly Stalinovy zločiny v roce 1956 Chruščovem odhaleny?
Došlo k tomu, že takové otázky se dnes konečně v Sovětském svazu kladou. Dík politice glasnosti se mnohé z toho, co bylo dříve drženo pod pokličkou, se dnes dostává na povrch. Jakési protistalinské pamětní sdružení bylo zorganizováno a ustaven tribunál s úkolem odhalovat ony pohůnky z doby Stalinovy vlády teroru. Ježto ten dosáhl vrcholu v letech 1937-1938, mnoho z nich nežije, avšak přesto značná část jich je dosud naživu. Jen malá hrstka jich byla za své zločiny volána k zodpovědnosti. Stalin připravil o život mnohem víc lidí než Hitler, avšak až dosud neexistovala organizace, jež by zjišťovala totožnost a trestala jeho pochopy. Oč mnohem rozdílnější od toho, jaká míra pozornosti je věnována četnými jednotlivci, národy a organizacemi pachatelům z doby nacistického vyvražďování.*) Pokusy se dokonce dějí ve vzdálené Austrálii přivést před soudnou stolici ty, co přisluhovali ve vyhlazovacích táborech Židů.
V Sovětském svazu lidé, kteří vědí a dosud mlčeli, konečně přerušili ticho a zprávy o tom se objevují v tisku. Jeden z pisatelů, jménem Lev Razgon, který 17 roků strávil v sovětských věznicích a táborech co "nepřítel lidu", odsouzený pro zločin protirevoluční propagandy, popisuje jiného spoluvězně, jehož dřívějším ,jobem, bylo popravovat Stalinovy údajné protivníky. To, co následuje, je vyňatek z článku, uveřejněného 12.ledna t.r. v deníku The Australian.
"Jeden z nemocných v mém obvodu byl nějaký Grigorij Njazov. Byl to čiperný, vcelku sdílný chlapík plný života... Prohlásil hrdě:"Nic mi neuniklo, oči mám jako ostříž - oči pravého bezpečáka od Čeky!"
Poprvé, když jsme byli spolu dole na dvoře, dal jsem se s nim do řeči. Řekl jsem:"Tak, Grigorji Ivanoviči, vy jste byl čekistou? Kde to bylo?"
"Ano, byl, v Omsku".
"Dozorce ve vězení?"
"Tak jest, v omské věznici. Nejdřív v obyčejné, pak v interně... Njazov se stal mladším dozorcem v omské městské věznici, v šesti měsících byl staršinou. Pak byl převeden do interny, kde setrval až do roku 1937, načež, aniž by se ho kdo na co ptal, ho přeřadili k speciálnímu projektu".
Speciální projekt byla železnice z Chabarovska do Vladivostoku. Tam to bylo, kam dopravovali lidi z velkých měst a oblastních středisek k zastřelení. Na Njazovovy odpovědi na mé otázky nikdy nezapomenu. Zde je všecko tak, jak to řekl, slovo od slova, a za doslovné znění dávám v záruku svou čest.
Tábor nebyl příliš veliký, pojmul průměrně 200 až 250 lidí. Někdy však dovezli hodně lidí naráz, takže jich mohlo být takových 300. Dokonce ze staré kantýny udělali baráky a umístili tam palandy. Ale přeplněn tábor nikdy nebyl, lidi tam přivezli na dva až tři dny. A to nebyl jediný speciální projekt...
"Co jste tam dělal-"
"Pořád to stejné - 24 hodin v šichtě, 24 hodin volno. Během dne jsme nasedli do nákladního auta a odjeli k stanici, kde vlak už čekal. Převzali a naložili jsme vězně a dovezli je zpět a rozdělili do cel. Pak jsem šel za chlapy, co rozdávali polívku a čekal u necek tak dlouho, až byli se vším hotovi - pořád to samé."
"Ale kdo je střílel? Zvlášť určeni lidé?" "Co vás nemá, nebyli žádní. my sami je stříleli".
"Jak?"
"Ráno nastoupila nová směna. My jdeme na strážnici, vezmeme své automaty a každý z nás vypije něco vodky. Pak nám dají seznam a jdeme se staršinou dozorcem do cel, vyvedeme vězně a naložíme do náklaďáků."
"Jakých náklaďáků?ů
"Otevřených. V každém j šest vězňů a čtyři z nás." "Věděli, kam je vezou?" Četli jim jejich rozsudky?" "Ne, žádné rozsudky se nečetly, nic neřeklo, jen - Vypadněte, jděte rovně, do vozu!"
"Jak se ti lidé v autě chovali?" "Muži byli potichu, ale ženské začaly říkat: Ach, co to děláte. my jsme docela nevinni, soudruzi, co to děláte? A tak dokola." "Vezli jste je daleko?"
"Takových dvanáct kilometrů, ke kopci - tam mu říkali Gluchajský kopec.--Tam to je samý kopec. Vyložili jsme je uprostřed." "A potom jste jim řekli?"
"Jaképak říkání? Křičeli jsme--Vylezte, seřaďte se. Oni slezli a před nimi byla pro ně vykopána jáma. Slezli a začali se krčit, choulit těsněji k sobě a my jsme ihned začali pálit." "Byli potichu?"
"Někteří byli, jiní začali křičet, že jsou komunisti, že umírají nevinni, a tak dál. Ale ženy jenom křičely a tlačily se k sobě, tak jsme hned..."
"Byl tam s vámi nějaký lékař?"
"K čemu ten? Zastřelili jsme je, každého, který se ještě pohl, jsme dodělali a vrátili se k autu. V táboře pak jsme na strážníci vrátili automaty na své místo a pili, kolik kdo chtěl zadarmo. Jiní pili jako duhy - to víte, zadarmo pitivo -, ale já vypil vždycky jednu skleničku, pak zašel do kantány, snědl něco teplého a odešel do baráku na kutě."
"Jak se vám spalo? Nebyl jste poděšen?" "Čím jsem měl být poděšen?"
"Že jste před malou chvíli zabíjel lidi. Nebylo vám jich líto?" "Nebylo, Nemyslel jsem na to. Spal jsem dobře.- Ve dne jsem šel trošku se projít, byla tam fůra krásných míst. Ale taky pořádná nuda, žádný žensky."
"Věděl jste, že lidé které jste zastřelili, byli nevinní?" "Hm, abych řekl pravsu, tenkrát jsem na to nemyslel. Však později ano. Předvedli nás před prokurátory. Vyslýchali nás, pak vysvětlili, že ti lidé byli nevinní, chyby se staly, věci zabíhaly příliš daleko. Nám ale řekli, že s tím nemáme nic společného a nejsme vinni ničím."
"Tož dobrá - řekli vám, abyste stříleli a vy jste stříleli. Když jste ale shledal, že jste zabíjel nevinné muže a ženy, nemučilo vás po tom vaše svědomí?"
"Svědomí? Ne, to mne nemučilo. Nikdy jsem na to nemyslel, a když, tak jako by nic, absolutně nic, se nedělo. Až teď nějak začínám cítit lítost - když vidím trpět starého člověka, je mi ho líto. Někdy dokonce mi to nedá a musím se rozeřvát. Ale kvůli nim... Těch mi líto není. Ani zbla, jako kdyby nikdy neexistovali." Nic po těchto "projektech" nezbylo - žádná muzea jako Oswiwcim nebo Mathausen, ani žádné velebné, sklíčující památníky jako v katynu, Salapilsu nebo v Lidicích. - Tisíce a tisíce bezejmenných hrobů se sesedly v půdě a zarostly malými lesíky, křovisky a hustou trávou.
A co se stalo s těmi, co stříleli? Ti pořád ještě žijí. Je jich jen velmi málo oněch katů, zato více těch, kteří nikdy nebyli u Gluchajského kopce a jiných místech, kde se vraždili - nikoli ti, co vychodili obecnou školu, ale ti s daleko vyšším humanitárním vzděláním. To jsou oni, kdo podepisovali papíry s obsahem :"Já bych myslel","Souhlasím","Schvaluji" a"K potrestání!" Dožili se penze, posedávají v parcích na lavičkách a hrají si s dětmi, navštěvují koncerty, setkáváme se d nimi na schůzích, potřásáme si s nimi rukou. Jsou mého věku a dokonce i mladší." (The Australian, january 17,1989, page7)
Přeložil -rh-