--------------------------------------------------------------------------------
Autor: -ma- č.: 571
Název: Na slovíčko, pane prezidente
Zdroj: NN Ročník........: 0001/007 Str.: 022
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: . . Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Jelikož, a protože to stejně číst nebudete, tak na tom slovutnějším úvodu, kterým se má začínat list, vůbec nezáleží. Ostatně se domnívám, že musíte být přesycen, ba dokonce vyčerpán z nekonečného poklonkování a všech těch superlativů, jichž se Vám po mládežnickém listopadu tak bohatě dostává.

Jako autor "smutných komedií" víte, že bezuzdné, do nebes vychvalování, páchne pochlebováním a bůhví čím ještě. Všichni vladaři před Vámi, i ti, kteří skončili na smetníku dějin, to zažili. Já mám navíc tu smůlu, že nikdy nezačínám mazáním medu nebo s užmoulaným kloboukem v ruce.

A pak je tu ještě jedna "nepřekonatelná maličkost", která tomu brání. Zatímco mnozí Vaši dnešní političtí přátelé a spolupracovníci patřili po vítězném únoru 1948 do Páté kolony Sovětského svazu, já a mí přátelé byli zařazeni do statisícové kolony politických trestanců, a tudíž jistě chápete, že dát do úvodu všelijak opentlené oslovení Vaší osoby, by bylo nad mé síly.

To dělá jeden můj známý - Józa Uzelko z Opavy, který své stížnosti prezidentům píše už několik desítek let a vždycky začíná: "Náš draze milovaný pane prezidente!"

Během let ho parkrát za ty dopisy i vyšetřovali, ba dokonce mu rentgenovali hlavu, ale do blázince ho nikdy nešoupli.

Strana věděla, že takových Józů jsou milióny, a pokud píší vladaři stížnost, mají cenu tvrdé valuty. Psát stížnosti znamená věřit. Věřit, že ten nejvyšší, nejmoudřejší a nejlidumilnější lidumil to zařídí a křivdy páchané na těch dole napraví. Jenže, kdo by koukal dolu z výšek, do kterých ho po 42 let otloukání chudáci vynesli? Sám dobře víte, že dna, na kterém jste zcela nedávno s poúnorovými soudruhy připravoval sametový listopad a náš světlý dnešek, už nedohlédnete.

Špatný zrak bývá smutným údělem mnohých na vladaření nedorostlých vladařů! Někteří, nečekaně ze dna do závratných výšek k panování vynesení našinci, vidí tak špatně, že nemohou dohlédnouti ani konce svého panování. Myslí, že to mají na stálo a dle toho jednají. (Jakeš například měl tak špatný zrak, že svůj konec neviděl, ani když byl na konci.)

A tak o tom vladařově konci vždycky rozhodnou ti dole. Možná proto, že lidé dole mají lepší zrak než páni ve výškách. I když vím, že koukáte jiným směrem, přesto bych Vám rád připomenul: Celý národ byl národem politických vězňů v zadrátovaném lágru u Železné opony postavené soudruhy, kteří se únorovým pučem 1948 dobrovolně odnárodnili a stali se "prosovětskými". Ten národ bývalých politických vězňů Vám ještě v tom prvním historickém listopadu věřil, pane prezidente. V tom druhém, který je před námi, už bude na pochybách o kvalitě Vašich slov, o hodnotě Vašich činů, které jsou v rozporu se svědomím bývalých politických vězňů komunismu.

Jedním z těchto šokujících činů je Vaše neochota přiznat zdecimovanému národu koncentračníků, exulantů a mučedníků, přiznat padlým i dožívajícím bojovníkům za lidská práva, za svobodu republiky - STATUT TŘETÍHO ODBOJE !

Jako hlava státu byste měl vědět, že tento celonárodní odboj se začal datovat příchodem sovětských vojsk, ne v roce 1968, ale v roce 1945, a že dosáhl celonárodní aktivity po únorovém puči prosovětských agentů s Klementem Gottwaldem a generálním tajemníkem Rudolfem Slánským - Salzmanem v čele! Statisíce zatčených, stovky popravených a desetitisíce patriotů prošlých koncentračními tábory padesátých a šedesátých let nelze vymazat z naší poválečné historie! Státník, který se o to pokouší, sám sbe zesměšňuje v obrazu zítřka a připomíná těm dole včerejší anachronizmus neomylných.

Pro národ Čechů a Slováků, na rozdíl od osvobozených národů Západní Evropy, boj za svobodu rokem 1945 neskončil. Protektorát, jenž nám KSČ připravila, byl daleko ničivější než ten za války. Nové gestapo mělo český i slovenský rodokmen, udavačům se říkalo vlastenci a vlastencům - zrádci lidu. Tyranie naší nové československo-sovětské totality nebyla ani v míru o nic menší, než tyranie totality válčících nacistů. To, co dokázali naši komunisté dělat se svými spoluobčany v době míru, zlověstně napovídalo, co by se svými politickými odpůrci dělali v době války. (Odhalené masové hroby v Koreji a později ve valčícím Vietnamu to budou navždy připomínat.)

Už jednou jsem si dovolil v předcházejícím článku poznamenat Váš dřívější výrok, že "nejste antikomunista", že veškeré Vaše počínání je namířeno jenom proti "špatné vládě". Divná to řeč od člověka, jenž aspiroval na prvního šéfa opět demokratického státu.

Náš boj za obnovení demokracie, pane prezidente, byl součástí celosvětové gigantické bitvy proti ideologii komunismu! Tato bitva neměla hranic, a Vy to víte. Být stoupencem demokracie znamenalo - a také dnes znamená, být především antikomunistou. Bojovat proti ideologii, která dokázala odcizit rodičům děti, degradovat člověka na tleskající loutku, vybrakovat mu mozek a zotročit ho strachem.

Být antikomunistou - znamenalo a v paměti budoucích navždy bude znamenat, být demokratem. Vzdorovat ideologii, jenž si dala do učení, že jednou bude dominovat všem národům světa, která měla v programu vychovávat vrahy, učit nenávisti a mezinárodnímu teroru. Mluvil-li R.Reagan, ve své historické nástupní řeči na úřad prezidenta, o zahájení "globální demokratické revoluce" a po osmi létech na tomtéž místě a při stejné příležitosti potvrdil světu právě začínající prezident Bush, že "globální demokratická revoluce bude pokračovat", bylo už dávno nad slunce jasné, že jde o revoluci antikomunistických, a tudíž demokratických sil a že dny komunistiské internacionály, jakožto světového hnutí, jsou sečteny.

Pokoušet se dnes maskovat zločiny komunistického učení kultem Stalina, Gottwalda nebo omezeností různých přechodných generálních tajemníků, je stejným nesmyslem, jako kdyby se někdo snažil oddělit nacismus od pověstných Norimberských zákonů. Zdá se, že rehabilitaci poúnorových soudruhů a panovačným pardonováním KSČ se o to pokoušíte i Vy z úřadu prezidenta. Prezidenta obrozených soudruhů, aby bylo jasno. Náš prezident, prezident národa politických vězňů komunismu, je ještě někde dole. Možná se právě chystá odpovědět na Vaše krasořečnění, které se začíná měnit v písek házený do očí.

Velký myslitel Markus Aurelius kdysi psal "Hovory k sobě". Co kdybyste se místo těch Vašich "Hovorů z Lán" o to pokusil i Vy? Rozjímání by Vám jistě doporučil i dalajláma.

-ma-