--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Jeník L. č.: 573
Název: U nás na Moravě
Zdroj: NN Ročník........: 0001/007 Str.: 024
Vyšlo: 01.01.1991 Datum události: . . Rok: 1991
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V říjnu 1977 jsem byl z nařízení státního orgánu v olomoucké psychušce. V té době byl šéfem kliniky prof. Tabarka. Já tam byl naštěstí na pozorování, ne na vyšetření, tedy ne na likvidaci. Když jsem se však obeznámil s poměry, dostal jsem strach, aby nezačali vyšetřovat a "léčit" i mne. Lidem, kteří oni léčili, se píchaly různé dávky insulinu a k tomu se jim dávaly silné prášky na spaní. Při probouzení to u nich vyvolávalo jakési záchvaty, podobné záchvatům epilepsie. Lidé byli připoutáni ve spánku k postelím silnými řemeny na rukou, nohou a v pase. Navíc se při jejich probouzení ozýval tak silný řev, že nám vstávaly vlasy na hlavě. Po těchto procedůrách tito lidé zpravidla přibírali okolo 40 kg. Pamatuji se, že jeden pacient, prof. Lukl, tuhle "léčbu" už nevydržel a dostal srdeční záchvat. Když umíral, byli všichni z okolních pokojů vyhnáni ven. Co se stalo, jsme se dověděli až z úmrtního oznámení v novinách. Pacienti začali odmítat onu léčebnou kůru a žádali o propuštění na reverz domů. A tady se ukázala všemocnot lékařů. Zamezili příbuzným pacientů přístup do ústavu a prohlásili, že pacienti, kteří odmítli léčbu, jsou nebezpeční a celé týdny je nikdo neviděl. Protože já tam byl z nařízení policejního orgánu, byl jsem podrobován ne vyšetřením, ale výslechům, které prováděli ne policajti a StB, ale lékaři, respektive lékařky - dr. Loschnerová a dr. Horčičková. Dvě bestie, jedna lepší než druhá, v té době ještě obě mladé, které řídily život na klinice a rozhodovaly o bytí a nebytí lidí. Když už se doba stanovená k mému "pozorování" chýlila ke konci, a když jsem na otázky typu, kdo vám to řekl, kdo to přišel, kdo vám to donesl, napsal jste to vy, atd. odmítal vypovídat, vzala mne jednou dr. Loschnerová na zvláštní rozhovor. Po cestě do jejího zvláštního pokoje mne najednou napadla hrůzná myšlenka. Napadlo mne, co když mi chce něco píchnout, abych mluvil. Přepadl mne nepopsatelný strach. Snažil jsem se vsugerovat si dvě slova, "nesmíš mluvit". Když jsem vstoupil, mé obavy se naplnily. Na stole ležela injekční stříkačka a na posteli seděl úplně neznámý člověk v civilu. Pochopil jsem, že odporovat nemá smysl. Píchla mi to svinstvo do žíly pěkně pomalu, asi 15 minut trvalo, než mi to tam nastříkala. Pak ještě chvilku čekala a potom to začalo. Dodnes mi to nahání hrůzu. Dostal jsem záchvat usedavého pláče. Strašně jsem se rozplakal, začal jsem být nepředstavitelně nervózní. Ti dva mne propichovali svýma očima a já plakal. Po několika vteřinách začala palba otázek, dělal jsi to, nebyl jsi náhodou tam, co jsi udělal potom? Dostal jsem se do duševního rozpoložení, ve kterém jsem nebyl schopen lhát. Každá zkouška o lež ve mne vyvolávala nepředstavitelná muka. Bůh se ale smiloval a neopustil mne. Mým štěstím bylo, že oni neuměli využít toho, co měli v rukou. Špatně mi stavěli otázky, na jejich otázky mi můj stav dovoloval dát vyhýbavou odpověď, ale i ta vyhýbavá odpověď mne stála nepředstavitelná muka. Kdyby se mne přímo zeptali, byl jsi to ty, jmenoval se tak, byl jsi tam, byli to tito lidé, prostě kdyby mi dali přímou otázku, nebyl bych schopen odpovědět lež, musil bych mluvit pravdu. Celé to trvalo asi 20 minut. Byl jsem úžasně vyčerpán. Když jsem přestával plakat, přestali se oni ptát. "Paní bestie" dr. Loschnerová mne poslala na pokoj. Ještě asi 2 hodiny se o mne staral kamarád, který tam byl taky z nařízení StB, protože jsem pořád nemohl přijít k sobě. Za dva dny potom jsem byl propuštěn domů. Když jsem pak ještě po několika letech jel vlakem či autem přes Olomouc, dostával jsem strach.