Rozhovor
s bývalým náměstkem Federální bezpečnosti a informační služby dr.
Jaroslavem Baštou.
Náměstek
ředitele FBIS dr. Jaroslav Bašta odmítl být naroubován, jako nový muž, na
metody a systém, blízký systému předlistopadovému. Vyslyšel proto výzvu prvního
nepohodlného a tedy již propuštěného Johna Boka, bývalého šéfa odboru ostrahy a
obrany, a rozhodl se informovat prezidenta o některých skutečnostech,
s nimiž se nehodlal smířit. Byl za tuto „drzost“ propuštěn.
Pane
doktore, jaký vám byl udán důvod při propuštění?
Ten důvod
mám písemně a odůvodnění je prosté. Bez vědomí ředitele FBIS jsem navštívil
prezidenta republiky a informoval jsem jej o záležitostech týkajících se FBIS a
způsobu jeho vedení, čímž jsem údajně hrubým způsobem porušil zákon č. 100/1970
Sbírky.
Jakou část
tohoto zákona jste porušil?
Podle
výkladu ředitele Novotného a jeho poradců jsem porušil vztahy podřízenosti a
nadřízenosti.
Neměl jste
tedy, jako pracovník FBIS, právo informovat prezidenta republiky přesto, že
jiný mechanismus k nápravě věcí, které vám ležely na srdci, v té
chvíli neexistoval?
Ta otázka
je z právního hlediska dvojznačná. Připouští dvojí výklad, protože
prezident je zároveň nejvyšším velitelem branných sil, pod které FBIS jakožto
ozbrojený sbor patří. To za prvé.
Za druhé.
Ze zákona není příliš jasné, komu ředitel FBIS odpovídá, protože odpovídá
kolektivnímu orgánu – vládě, ale jmenuje jej jediná konkrétní osoba –
prezident.
A za
třetí. Původně mi dávali za vinu, že jsem porušil i zákon o FBIS písmeno b):
„Ředitel FBIS informuje“, a zcela pominuli písmeno a): „FBIS informuje“. Obávám
se, že se můj případ stal precedensem pro výklad hned dvou paragrafů zákona o
FBIS – o „jmenování náměstka“ a o „právu podávat informace“.
Pokud však
odhlédnu od výkladu paragrafů, tak mne k tomu vedla prostá logika.
V době, kdy ještě nefungoval kontrolní orgán parlamentu, jsem se obrátil
se stížností, již jsem považoval za urgentní, na ředitelova nejbližšího
nadřízeného, prezidenta republiky.
Před dvěma
dny jste byl zvolen předsednictvem Federálního shromáždění do funkce předsedy
komise, která bude mít dohled na správným prováděním lustračního zákona.
Ano, byl
jsem zvolen předsedou této komise, ke které se budou moci odvolávat pozitivně
lustrovaní proti výroku Federálního ministerstva vnitra.
V této
souvislosti mě zaráží ta skutečnost, že ředitel FBIS Novotný vám důvěru nedal a
parlament ano.
Ti lidé,
kteří mne do komise navrhli, mi řekli, že v této situaci to považují za
určitou demonstraci důvěry, což FS prokázalo.
Chcete se
vrátit, pokud k tomu budete mít příležitost, na místo náměstka FBIS?
Odpověď
zní – ano. A rád bych vysvětlil proč. DO FBIS jsem přišel v loňském roce
jako jeden z prvních polistopadových pracovníků z prověrkových
komisí, kde jsem pomáhal prověřovat příslušníky bývalé StB. Prošel jsem
v této organizaci jistým profesionálním vývojem od ředitele odboru přes
náměstka ředitele sekce, až po náměstka ředitele celé organizace. Utvrdil jsem
se ve svém přesvědčení, že tato organizace je pro fungující demokracii
nezbytná. Snažil jsem se prosazovat určitou koncepci -–a tuto koncepci bych rád
dotáhl do konce.
V čem
především tkvěl spor mezi vámi a ředitelem Novotným?
Nejvíce
mně vadilo, že naše střetnutí bylo pojímáno příliš osobně a je nyní přehráváno
až příliš často do personální roviny. Já jsem byl přesvědčen o tom, že tajná
služba musí pracovat všemi zákonnými prostředky. Pan Novotný měl, podle mého
názoru, přílišný strach z toho, aby nějakým způsobem jím řízená organizace
nenarazila.Ještě bych to charakterizoval trochu jinak. Platí to obecně a nejen
na FBIS a ředitele Novotného. Ředitelé, náměstci a další vedoucí pracovníci
nesmí podřizovat svá rozhodnutí strachu o židli. V okamžiku, kdy se někdo
začne bát o svoji židli, dělá sovu práci špatně.
František
Kostlán