Tleskejte emigranti, tleskejte!

Jak to vidí exil

Některé názory otištěné v této rubrice mohou být totožné s názory redakce

Přeji těmto novinám úspěch a nejsem si proto jista, zda odpovědná redaktorka udělala dobře, když mě požádala o spolupráci.

Mám totiž smůlu, že nejenže nejdu s dobou a nehlásím to, co se očekává, ale často době přímo odporuji. Pamatuji totiž časy, kdy bílé bylo bílé, černé černé a svět to tak pojmenovával. Nemohu si zvyknout, že se dnes mluví o bílém a myslí se černé, popřípadě za bílou se vydávají různé odstíny pošpiněné šedí. Protože jsem opustila vlast nikoliv u vidiny plných lednic, ale abych mohla svobodně říkat, co si myslím, často se dopouštím nepřístojného pošlapávání posvěcených tabu a kladu sobě i druhým nepříjemné otázky. Znechucený čtenář potom, podle své nátury, mne buď přirovnává k domestikovaným sudokopytníkům, nebo přímo vypovídá předplatné, ačkoliv by mu mělo být jasné, že oficiální názor redakce se od mého může diametrálně lišit. První skupina našinců mi nevadí – vím, že mnozí z nich by si mohli gratulovat, kdyby jejich lidská užitečnost dosahovala užitečnosti zmiňovaného zvířete. S těmi druhými je to horší: jak jim vysvětlit, že základním atributem demokracie je svobodná diskuse, výměna myšlenek, snaha pochopit druhého?

Je to těžké, to vím z vlastní zkušenosti. Všechno je totiž obvykle úplně jinak než by logicky mělo být a než se nám předkládá k věření. Vezměme události z Československa po revoluci, která byla tak strašně sametová, že se – zaplať pánbůh – obešla beze ztrát na životech. Režim, jehož historie je prosáklá krví, obložená mrtvolami a vroubená slzami, padl prakticky bez obrany, bez výstřelu. Tedy: řeklo se nám, že padl… Je to ale pravda? Nešlo náhodou jen o převlek, o výměnu stráží, znaků a barvy razítek?

Řeklo se nám, že vláda, která nastoupila, je lepší, lidská a spravedlivá.

Netrestá pochybovače ztrátou svobody v uranových dolech, otevřela hranice. To je všechno pravda a my tomu nadšeně chceme věřit a tleskat. Pravda je však také, že pochybovači jsou dnes odrovnáváni jiným způsobem: jsou ignorováni, nebráni na zřetel. Otázky nejsou zodpovězeny, plamínek nedůvěry není uhašen.

My ovšem chceme věřit a otázky, na které se nedá odpovědět kladně, mě bolí, stejně, jako každého jiného. Bylo nám předloženo k věření, že Havlova vláda odmítne komunismus a nastolí řád založený na odlišné filozofii, na pravdě, tak jak jsme jí rozuměli za časů, kdy dobro bylo odměňováno a zlo trestáno. Protože nedokáži věřit slepě, ptám se a prosím, abyste nezvedali kámen, ale raději odpověděli: byl výběr prezidenta opravdu spontánním aktem, kdy národ zvolil toho nejlepšího, či tu šlo o předem připravený kolosální podvod na většině národa? Nebo starý režim počítal, že využije ke svým cílům nezměrný pacifismus nového vůdce a daří se mu to? Či při převzetí moci se musel nový vůdce zavázat určitými sliby, mezi něž patřil fakt, že kriminálníkům starého režimu nebude zkřiven vlásek na hlavě?

Osobnost prezidenta je pro mnohé z nás tabu. Máme v sobě po generace zakotvenou touhu slepě věřit, obdivovat a heroizovat vůdce národa. Havel se nám zdál splněním všech vlasteneckých snů, něčím, na co jsme už od Masaryka čekali. Nechceme si klást otázky, jaký je to vůdce, který sice prošel zkušenostmi komunistického vězení, ale po svém zvolení neprohlásil komunistickou stranu za zločineckou organizaci? Který si za své spolupracovníky skoro bez výjimky zvolí bývalé komunisty a obsadí jimi nejdůležitější ministerstva i zahraniční posty?

Který na jedné straně přesvědčivě hovoří o nutnosti „nebýt jako oni“, ale na druhé straně nevidí a nechce vidět, že nenapravit křivdu znamená spáchat ji znovu? Jen jeden příklad za všechny: 17. Prosince 1990 byl trest smrti exulantu Bunžovi zrušen, ale zároveň byl odsouzen na patnáct let (lovy 15) za „zločiny rehabilitací nedotčené“ s právem podat stížnost do tří dnů.

Pozvali jsme si do Austrálie a medailemi obdařili Sašenku Dubčeka.

Nevadí, že vždycky byl a stále je odchovancem a zastáncem zločineckého učení, zvaného socialismus a komunismus. Je to šarmantní, milý stařík, říkali ti, co mu tleskali.

Vsadím se, že kdyby někde v Praze v parku potkali prokurátora Urválka, který poslal na smrt desítky nevinných lidí, také ho shledají „milým staříkem“. Nesmějte se, k takovému setkání by klidně mohlo dojít, sametová vláda sice odsoudila antikomunistu dr. Bunžu, ale ani vlásek na hlavě nezkřivila dr. Urválkovi.

Velice se také tleskalo panu ministru Klausovi, když nám dal nepokrytě najevo, jaký má sametová vláda názor na emigranty. Po léta jsme naivně věřili, že opuštění republiky bylo naší formou protestu vůči režimu, který hlásal „opustíš-li mne, zahyneš“.

Nezahynuli jsme, dočkali se změny režimu, ale filosofie se nezměnila. Stále platí, že „nás nikdo nevyháněl“, šli jsme sami a tím pádem jsme se sami odepsali. Co bylo ukradeno, je ukradeno na věčné časy, majetek už také dávno není v rukou těch, kteří ho ukradli, praví pan Klaus.

Chcete se snad mstít šarmantním staříkům a babičkám s důchody pětkrát tak velkými, než je důchod normálních občanů, kteří u strany nebyli? Nebo snad žádat náhradu a trestat jejich dětičky a příbuzné? Ne, to by nebylo demokratické. Navíc komunistická strana stále v ČSFR legálně existuje, má své poslance ve vládě, kteří se podílejí na tvorbě zákonů a jak to vypadá, příští rok ve volbách zvítězí na celé čáře.

Že se v SSSR strany vzdali? My zůstaneme raději demokraticky sametoví. Nějaká spravedlnost by mohla mít ne – do – zír – né následky.

Ostatně my máme jiné starosti, než spravedlnost pro emigranty, praví doktor Klaus. Kdybychom ti, emigrante, vrátili statek, ve kterém je dnes dětská školka, ty si ho převezeš do Klokánie a naše děti ztratí, chudinky, střechu nad hlavou. Na stavby nových školek republika nemá. Ještě horší by bylo, kdybychom ti vrátili domek, ve kterém dnes žije rodina funkcionáře a celá léta už si bydlení vylepšuje vlastní prací. Ty je z domu vyhodíš a co my s nimi? Přece jim nemůžeme nabídnout tak jako normálním lidem garsonku nebo 1 plus 1 bez příslušenství? Republika má finanční problémy, morálka musí stranou, praví pan Klaus a krajani tleskají až se sokolovna otřásá.

Plácejte, přátelé, tleskejte, vždyť to je to, co od vás doba žádá. Já netleskám, já jen zírám a nestačím se divit.

Marcela Čechová

AUSTRALSKÉ LISTY číslo 2

říjen 1991