Otevíráme
seriál věnovaný tolik diskutovaným nadacím. Záměrně začínáme tou nejstarší,
kterou je Nadace Charty 77.
Její
praktický význam v minulosti ocenilo mnoho disidentů, a i dnes plní své významné
humánní poslání – nicméně každá akce, kde se točí peníze, má dvě stránky. Dopis
Petra Larssona je toho příkladem. Publikované materiály nejsou názorem redakce;
ta ráda otiskne i jiné zkušenosti, ohlasy a hlavně nápady, jak se zachovat, aby
nadace byly těmi nejméně kritizovanými institucemi.
Lund
březen 1990
Události poslední
doby a úspěšná sametová revoluce v Československu zaktualizovaly otázku
další práce a existence Nadace Charty 77.
Nadace
byla utvořena z prostředků ceny Monismanien a prostředků, jež během své
velké kampaně v létě 1978 nashromáždila organizace Folket i
Bild/Kulturfront.
(Je
zajímavé, že tento fakt byl zcela vymazán z vlastních dokumentů nadace,
tj. ze stanov a informačních materiálů. Během let 1978 a 1979 jsem se účastnil
práce nadace jako představitel Folket i Bild/Kulturfront, což též vyplývá
z vlastních protokolů nadace. Tyto dokumenty mám já ve svém vlastnictví).
Politické
stanovisko FiB/K při vytvoření nadace bylo zcela jasné: podporovat Chartu 77,
žádat o propuštění politických vězňů a odchod sovětských vojsk
z okupovaného Československa. Změněná situace v Československu by
tedy vyžadovala diskusi o další existenci nadace. Předseda nadace pan Janouch
však tuto otázku s ručiteli (trustees) vůbec nekonzultoval. Jen toto
chování považuji za velmi podivné. Místo toho mě zastihují informace, že pan
Janouch zahájil činnost jakýchsi odboček v Československu. Taková velká
změna práce nadace měla být předložena ručitelům.
Po
revoluci se jistě v Československu vyjevilo, že už dlouhé roky existuje
znepokojení nad tím, jak pan Janouch řídil záležitosti nadace. Mnozí jsme
raději po mnohá léta mlčeli, berouce ohled na čs. Situaci. Jako jeden ze
zakladatelů nadace a zároveň ručitel jsem toho názoru, že je nyní nejvyšší čas,
abychom diskutovali o budoucnosti nadace.
Soukromě
jsem sám nejednou vyjádřil rostoucí znepokojení nad změněným zaměřením práce
nadace. Dva zásadní rysy tohoto vývoje představuje jednak to, že nadace se
začala převážně spoléhat na příspěvky od např. Open Society Fund, což vedlo
k izolaci, a kromě toho nadace převzala charakter exilové organizace.
To
způsobilo, že se nadace vzdálila těm hodnotám, kvůli nimž kdysi vznikla.
Nejzávažnějším důsledkem je to, že se nadace izolovala od kontaktů se švédskou
veřejností. S veřejností, jež byla vesmírně obětavá a velmi se zajímala o
Československo. Jako jeden ze zakladatelů a představitel široké švédské
veřejnosti jsem měl za úkol, abych názory veřejnosti zaznamenával a vyjadřoval.
Má organizace i já sám jsme dávali už od počátku najevo, že nás zajímala
především práce se švédskou veřejností, v úzké spolupráci s Chartou
77 a dalšími skupinami v Československu. Skutečnost však ukázala, že pan
Janouch proměnil nadaci v platformu pro své vlastní ambice. Výsledkem
změny zaměření v kombinaci se způsobem vystupování pana Janoucha je, že
široká veřejnost v mé zemi neměla reálnou možnost vyjádřit svou podporu.
Jako
zvláštní otázku je třeba prodiskutovat způsob vystupování Františka Janoucha
vůči lidem, kteří se kdy zúčastnili solidární činnosti. Styl pana Janoucha se
nevyznamenává pokorou, ale spíše arogancí a přezíravostí. V nadaci působil
diktátorsky a svévolně. Výsledek na sebe nedal čekat, lidé opouštěli aktivní
solidární práci anebo na ni vůbec rezignovali. To bylo velmi závažné zejména
proto, že nadace byla přímo či nepřímo švédskou veřejností považována za
představitelku záměrů Charty 77. Místo toho jsme se museli spoléhat na svou
vlastní autoritu a podporu, již jsme, jako samostatná individua, mohli sehnat.
Jisté ovšem je, že to vedlo k oslabení té potenciální podpory, jež pro
Československo ve Švédsku existuje. Existuje též nespokojenost
s Janouchovou panovačností. Janouchův způsob vystupování poškodil
solidarizační práci a důvěru Švédů k Čechům a Slovákům. Vždy bylo
očividné, jak činy pana Janoucha nebyly diktovány pouhými altruistickými
záměry, nýbrž pořádnou porcí konkrétních kariéristických záměrů. Ze švédské
perspektivy, s našimi demokratickými tradicemi, vyhlíží jeho potřeba
sociálního šplhání poněkud groteskně. Kdyby šlo jen o soukromníka Janoucha,
mohli bychom to jen přejít. Závažné je, když takové šplhání vede přes napřažené
solidární paže. Právě sociální ambice způsobily změnu zaměření nadace. Jedním z
nejsměšnějších výrazů jeho ambicí je jeho vyjádření pro tisk, viz např. České slovo,
kde tvrdí, že on a jeho práce stály v pozadí udělení Nobelovy ceny
Jaroslavu Seifertovi. Typický příklad nadhodnocení svého významu! Kromě toho to
není pravda, pan Janouch nemá právo předkládat návrhy na Nobelovu cenu. Pravdou
je, že první navrhl Seiferta Roman Jakobson a tento požadavek opakoval pak
znovu Ĺubomír Ďurovič, který toto právo má. Také vím, a pan Janouch to ví též,
že také nápad se dvěma Seifertovými básněmi nebyl jeho, nýbrž pana Ivana
Kyncla. Přes to pan Janouch tvrdí v čs. Tisku, že nápad byl jeho, což bylo
rozhodující, aby Švédská akademie udělila Nobelovu cenu Seifertovi.
Když teď
pan Janouch zakládá místní odbočky nadace v Československu, musím na to
zvlášť ostře reagovat. Kromě porušení původních záměrů nadace tu jde – podle
mých vědomostí o panu Janouchovi – o pokus, aby si vytvořil vnitřní
politickomocenskou základnu ve svobodném Československu. My, kteří jsme se
účastnili a umožnili zakládání nadace (mimochodem činnost, jíž pan Janouch
nikdy nebyl účasten) jsme si nikdy nepředstavovali, že rozvíjení solidarity
s Československem se může stát platformou pro politickou kariéru.
Odešel
jsem ze správní rady v r. 1987 po celé řadě zklamání. Navzdory mým snahám
nebylo zachováno původní zaměření práce nadace. Správní rada byla vytvořena se
záměrem rozvinout diskusi o účelech nadace. Kromě toho jsem chtěl, aby byl
vytvořen normálnější demokratický pracovní pořádek.
Folket i
Bild/Kulturfront, jenž byl při ustavující schůzi reprezentován předsedou
Peterem Gavelinem a níže podepsaným (byl jsem v té době organizačním
tajemníkem), trval se vší důsledností na požadavku, aby maximálně 1 % z
vybraných prostředků šlo na účely administrativy. Kromě toho jsem několikrát
zdůraznil, že soukromé finance pana Janoucha musí být od fondu odděleny. Další
ze záměrů kromě programových rozhodnutí byl, že nastupující správní rada měla
rozhodnout o tom, kdo bude podepisovat za firmu. Dále se mělo rozhodnout o
peněžní odměně pro předsedu atd. Nic z toho se neuskutečnilo. O tom, co se
stalo po roce 1987, nic nevím.
Pan Janouch
jistě upozorní na řadu důvodů, proč jsem odstoupil. Zajisté bude barvitě líčit
mou nespolehlivost atd. atp. Je třeba ovšem vědět, že jsem v té době skoro
rok těžce nemocen. Rozhodující pro mé odstoupení byl fakt, že nadace
pokračovala ve starém stylu. Princip veřejného přístupu nebyl dodržován a
správní rada neměla neomezené právo rozhodování. To plynulo jednoduše
z toho, že nadace přestala být organizací. Vyvinula se v čistě
soukromou Janouchovu sbírkovou kancelář. A když předseda je výkonným funkcionářem
a zároveň jediný může podepisovat za firmu, tak nezbývá než odejít. Zkrátka a
dobře už nebylo činnosti, jíž by bylo možné se zúčastnit nebo za niž by bylo
možno nést hospodářskou odpovědnost. Všechna finanční rozhodnutí, ať už se
jednalo o to, kdo či co dostane podporu, až po otázku, že finance nadace se
staly integrovanou součástí osobních financí pana předsedy, byla pouze
v rukou pana Janoucha. Následovala nejbanálnější ze všech alternativ: měl
jsem za to být potrestán. Co se týče nadace, znamenalo to, že jsem za poslední
čtyři roky nedostal ani zprávu o činnosti ani finanční uzávěrku nadace. A to
přesto, že jsem byl stále veden jako ručitel (trustee). To samo o sobě vyvolává
podezření, že není všechno v pořádku. Jeho pomsta se pak změnila v čisté
pronásledování mé osoby.
Vrcholem
se stal udavačský dopis, který rozeslal, aby mě pošpinil v souvislosti
s publikováním knihy Blázen v Praze (En dáre i Prag). Pan Janouch
v ní našel několik chyb a ve svém šestistránkovém dopise poukazuje na ně,
ale tvrdí, že celý obsah je vadný stejně jako název a obálka. Smysl jeho
námitek by se dal shrnout do jedné věty švédského klasika: „Sám bych to býval
udělal lépe, jen kdybych to býval uměl.“ Tento dopis rozeslal po půlce Evropy,
aby mně co nejvíc uškodil. Znamenalo to též vážný zásah do mé novinářské
činnosti, což bylo asi účelem. Ovšem co bylo nejhroznější a co poznamenávalo
též jeho činnost v nadaci, bylo jeho patolízalství, snaha vetřít se do
přízně slavných. Na Západě vždy vystupoval jako Havlův osobní zástupce. Mou
zásluhou byla přeložena většina Havlových textů ve Švédsku v 80. letech,
přičemž pan Janouch si vyžaduje peněžní náhrady za publikaci a překlady textů,
vydaných nadací. Také tvrdí, že nadace má švédská autorská práva pro tyto
texty. Není to však pravda, copyright má Rohwolt a práva ve Švédsku dánský
Leonhard (…)
My, kteří
známe pana Janoucha, víme, že je představitelem jakéhosi rasismu naruby.
Švédsko a Švédové jsou mu odporní. Ani se nenaučil pořádně naši řeč, což samo o
sobě je nestydatost vůči zemi, která mu dala nejen azyl, ale také mu vytvořila
zvláštní pracovní místo.
Má
zkušenost praví, že mocenské kruhy v mé zemi byly přinuceny podporovat boj
za demokracii v Československu proto, že jsme dokázali vyvíjet tak silný
tlak zdola prostřednictvím různých organizací. Bez toho by oficiální podpora
byla minimální. Ti, co se dnes označují za přátele Charty 77 a nového režimu
v Československu, byli ještě nedávno našimi nejagresivnějšími odpůrci
v letech 1974 – 1978, v době Brežněvovy détante.
Pro mě a
pro skupinu, kterou zastupuji, to znamenalo, že jsme se stali svědky velkého
promrhání kapitálu důvěry. Samozřejmě hlasovali aktivisté „nohama“ a věnovali
se jiné činnosti solidaritě s Polskem a v Afghanistánu.
Teď, když
se Češi a Slováci zbavili sami okovů totality, nelze již dále obhajovat
neobhajitelné. Proto by správní rada mě (viz par. 2.c stanov nadace):
1. Rozhodnout
o vykonání revize hospodářské činnosti nadace. Revize budiž provedena Říšským
revizním úřadem (Riksrevisionsverket).
2. Podat
návrh další činnosti včetně možného zrušení nadace.
3. Zaslat
všem ručitelům (trustiees) finanční uzávěrku a zprávu o činnosti od roku 1978.
4. Požádat
Chartu 77 příp. OF a VPN o ustavení nezávislé komise pro přezkoumání Janouchova
případného zneužívání moci a nepotismu na základě dopisu Jiřího Pallase správní
radě.
Dávám svůj
dopis Jiřímu Pallasovi z března 1990 k dispozici veřejnosti.
Peter
Larsson, Lund, květen 1991