Kterak marka, jen, frank a libra udělají z člověka somráka aneb jeden den Michila Gorbačova na zasedání „sedmičky“

Milí čtenáři,

Přichází nám hodně výtek na způsob psaní o našich vládních a stranických představitelích. Nejvíce těchto pokárání přišlo od samotných vládních a stranických představitelů. Potom též od tzv. „serviláků“, kteří jsou pobouřeni tím, že – použiji-li jejich slov – vulgárně, neprofesionálně, bulvárně, hloupě, netakticky, neslušně, sprostě a přiblble urážíme modly, jež jsme všichni povinni milovat. Osobně nepopírám žádnou z těchto výtek. Někdo se totiž kritiky nových mocných musel ujmout, když profesionálové pokračují v poklonkování, se kterým začali už za tatíčka Husáka(dej mu pánbu a Čarnogurský věčné spočinutí).

Nejvíce rozhořčených dopisů, ohlasů, výzev, apelů, anonymů, výhrůžných telefonátů a odvracení se „slušných lidí“ nám pak přinesla kritika našeho vysoce veleváženého pana presidenta. Myslím si, že v mnohém oprávněná, protože ve snaze o kritiku – jíž se zabývají mnozí – zapomínáme na vše pozitivní. (Snad se to časem zlepší). A tak mi dovolte alespoň krátce modly nabourat a citovat sám sebe: „Václave, ctím Vás za vše, co jste kdy dobrého učinil. Mám Vás rád. A proto Vás budu vždy co nejostřeji kritizovat, a to i nezvyklou formou, u nás dosud nevžitou. „ Tak, to byla citace z mého „dopisu na zavření“ prezidentovi Havlovi, který jsem dokonce ještě ani nenapsal.

Velevážení a milí čtenáři. (Všimněte si, prosím, že k vám promlouvám uctivěji a pokorněji než k presidentu republiky.) Vybral jsem pro vás ukázku, jak o modlách a idolech píší v zahraničí. Nevybral jsem nic příbuzného s naším článkem, např. úvah amerického opozičního tisku, v nichž se hovoří o presidentovi USA Bushovi jak o masovém vrahu, který zaslouží provaz, nýbrž o ukázku o M. Gorbačovovi v Londýně a účasti na schůzce KBSE – „sedmi mocných“.

Uctivě se skláním před autorem článku (i před překladatelem) a přeji nám všem, abychom se v budoucnu při kácení model dokázali i pobavit.

Tak k tomu nakonec došlo. Šlapa si to po rozpraskané londýnské dlažbě a vyprávěl svůj příběh plný smůly každému jen trochu zámožněji vyhlížejícímu kolemjdoucímu, kdo byl ochoten ho poslouchat. Než zase odkvapili, požádal je pak o nějakou malou pozornost. Všechno, co jim mohl gentleman Gorby nabídnout, že vrátí, byl však jen připravený úsměv a natažená ruka.

Za těch několik peprných soust, která musel spolknout, jej však přece jen „sedmička“ odměnila. Když se ráno chystal ve svém pokojíku na sovětském velvyslanectví, že začne den o černém chlebu a čaji, pozval ho náhle jistý pohostinný Francouz na snídani do hotelu Ritz. A tak Michail zíral na stůl naložený tolika míchanými vejci, lanýži, čerstvými paštikami a exotickým letním ovocem, že by to mohlo na celý měsíc vyčistit Moskvu od front na potraviny. Pan Mitterand vyjádřil své sympatie. „Nemůžeme nikoho nechat jet na silnici vlevo“, řekl a byl připraven nabídnout velmi mnoho na hotovosti. Pokud to ovšem nebyl ve francích.

Michail se zase potloukal po ulicích, dokud mu nevzkázal malý veselý Japonec, aby přišel na šálek kávy. Tošiki Kaifu byl celý rozesmátý. Michaila bezpochyby varovali, aby si to nebral příliš osobně. Pan Kaifu trávil summit tím, že se smál na každého.

Japonský ministerský předseda sondoval, zda mu sovětský vůdce přivezl ve svém kufříku Kurilské ostrovy, a když zjistil, že nikoli, vyhodil jej zpátky na dlažbu.

A tak šel gentleman Gorby svou cestou přes Regnts Park, aby zabušil na dveře americké ambasády. Kamaráde, nezbyl vám náhodou pěťák? Anebo třeba několik biliónů. Potřebuji postavit na nohy jednu rozpadající se centrálně řízenou ekonomiku a sehnat potraviny pro 250 biliónů lidí.

George Bush vyběhl ven a potřásl mu rukou. Vzal jej přátelsky za loket a začal jej ohmatávat v pase, jako kdyby chtěl zjistit, kolik sovětský vůdce ztratil na váze.

„Myslím, že Vás vezmu na oběd“, řekl Mr Bush, když chtěl ze svého hosta vyloudit slib, že nerozhází ledabyle peníze, které už dal na větší počet nukleárních hlavic.

Než vešli dovnitř, americký president vrhnul závistivý pohled na sovětský opancéřovaný Zil a zbytek konvoje o 24 vozech,. Když si to srovnal se svou skromnou výpravou o 16 limuzínách Mr Bush začínal pochybovat, zda je jeho host skutečně na mizině.

Pravda však je taková, že tohle byl jeden z Michailových pokusů, jak se všem předvést v co nejlepším světle. Nasadil si proto žertovný obličej a škádlivě poplácal Barbaru Bushovou. Možná se domníval, že se dočká slitování spíš od ní než od jejího nekompromisního manžela.

„Čelí závažným problémům“, připustil Mr. Buh. „Jsem s vámi plně solidární, protože my také čelíme závažným problémům.“

Tuhle větu bylo slyšet ten den nejčastěji. Jděte na lidi s vašimi finančními prostředky a skončíte tím, že budete poslouchat, jak špatně jsou na tom s penězi oni. Když se sovětského vůdce jeden reportér zeptal, zda přišel žebrat, vyjádřil se několika znechucenými zvuky, v nichž jeho rodná ruština ustoupila překladu do chrochtání, frkání a kašlání.

„To je moje odpověď“, řekl, otočil se a šel pryč.

Když šel zpátky parkem, byla doba vhodná k tomu, aby se ozval paní Thatcherové. Děvenka sice již nebyla na výsluní slávy , ale jako někdejší obchodní partner by mohla možná něco přenechat z autorských honorářů za své paměti.

Nyní to byl bázlivě vyhlížející mladý muž, který vypadal, že s sebou stěží bude mít nějakou penny, kdo pokynul Michilovi a pozval jej do Lancaster House. „Rádi bychom pomohli“, řekl John Major a obezřetně navigoval Michaila pryč od obzvlášť cenných zlatých a křišťálových kousků v Hudebním pokoji.

Když se shromáždili v zahradě na terase, gentleman Gorby se nalepil na Helmuta Kohla. Jeho masivní kulaté tělo neočekávaně explodovalo smíchem. Germán vypadal, jakoby říkal: „Tak vy si myslíte, že máte problémy. A víte vůbec, kolik mě stojí sjednocení?“

Později se sovětský vůdce přikradl, aby slyšel, co povídá Julio Andreotti. Rád by s ním popovídal zvláště o jedné věci – totiž o liře. Ovšem, jestliže by na tom trval, mohli by se bavit i o librách šterlinků.

Zatímco Michail začal vysvětlovat potíže sovětské ekonomiky, jeho žena byla na návštěvě v Dětské nemocnici na Great Ormond Street. Demonstrováním soucitné stránky své povahy Raisa mohla přispět u členů „sedmičky“ ke zvýšení sympatií pro svého manžela.

A tak tedy Raisa pochovala nemocničního králíčka Floppyho a pomazlila se s dětmi. Pak se zastavila nad 10 letého Tommyho Stevense. „Tohle je velmi dobrý obrázek, to ti teda povím“, řekla, zatímco Tommy zuřivě stříkal zelenou a žlutou barvu nebezpečně blízko jejího rezavého sibiřského kostýmku. „To je určitě nový směr v umění“.

Tím, že ji poslal do špitálu, dosáhl její manžel toho, že nedělala ostudu po obchodech. Nevpadalo by totiž dobře, kdyby Raisa – zatímco on obcházel s kloboukem, vyhazovala u Haroldů za šperky anebo si skočila do Woolies pro nový cídič pánví. Právě pro tento případ Michail nepochybně podnikl dodatečná bezpečnostní opatření, aby si s sebou nevzala svou úvěrovou kartu otevřenou u firmy American Express.

V Lancaster House nakonec p dlouhém jednání začali přítomní sahat do kapes. Michail jim však nejprve musel slíbit, že se napraví. John Major mu poté vtiskl do ruky jméno jedné dobré banky a slíbil, že mu tam taktně dají doporučení. A Gorbačov se mohl večer navečeřet v pokoji č. 1.

Kolem stolu byl opravdu natřískáno. Sešlo se jich tam šestnáct, kteří se chtěli najíst. Sovětský vůdce celý večer bojoval s  pokušením, aby si nenápadně zabalil nějaké zbytky do ubrousku. Bylo by alespoň co vzít domů… Možná, že už je úplně na lopatkách, ale nakonec si gentleman Gorby přece jen udržel vlastní důstojnost.

Andrew Rawnsley, The Guardian, 1991

(přeložil Jan Kos)