--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Pospíšil Jan č.: 753
Název: Konfederace politických vězňů ČSFR 1948-89
Zdroj: NN Ročník........: 0002/002 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 06.12.1991 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Vzpoura na fakultě, řečené právnické, proti právnímu řádu Tvrdí-li někdo, že nežijeme v Absurdistánu, hrubě se mýlí, neboť co se odehrálo koncem listopadu na brněnské právnické fakultě, se nikde jinde než v Absurdistánu stát nemohlo. Akademický senát fakulty, která má vést posluchače k úctě, respektu a ochraně zákonů, odhlasoval poměrem hlasů 18:6, že zákon o lustracích porušuje vyšší právní normy, a proto jej těch 18 soudruhů neuznává. Lustrace se tedy na právnické fakultě konat nebudou. Basta.
Teoretickým podkladem k tomuto rozhodnutí je rádoby odborné pojednání deseti poslanců FS shromážděných v "poslaneckém kruhu pro studium a podporu Listiny základních práv a svobod". V pojednání se mnohomluvně dialekticky zatemňuje a mění obsah a poslání Listiny a podtrhuje se neporušitelnost zákona. Další absurdita: Osm starostlivých obránců práv a svobod jsou komunisté, jeden je levičácký anarchista. Tito samozvaní experti na právo pošlou svůj výplod děkanovi právnické fakulty, který se odmítá dát lustrovat, s dovětkem, aby jejich vývodům věnoval pozornost. Možná je i opačná cesta, která začíná u s. děkana a přes FS se k němu na objednávku vrací.
Právnická fakulta Masarykovy university v Brně mívala nejlepší pověst a řadila se k prominentním evropským právnickým školám. Profesoři Engliš, Weyr, Kubeš a mnoho jiných byly vědecké špičky všeobecně uznávané. Dnešní právnická fakulta není hodna jména TGM, neboť svou současnou úrovní odpovídá spíše stranické škole. Jakou úroveň může mít právnická fakulta, jejíž absolvent, v současnosti odborný pracovník university, směl zpracovat závěrečnou diplomovou práci na téma z marx-leninské filosofie? Bylo to sice před listopadem 1989, ale pedagogové, kteří taková témata zadávali nebo je přijímali, tam působí dodnes. Svá učitelská místa získali za práci ve straně a za obhajobu a šíření jejího učení. Je proto pochopitelné, že se jim lustrační zákon nelíbí. Na to konečně mají právo, nemají však právo zákon neuznat, veřejně popírat jeho platnost a vyzývat studenty k podpisové akci za bojkot tohoto zákona. Dokazují, že jsou nejen odborně, ale i mravně naprosto nezpůsobilí nadále zastávat povolání vysokoškolského učitele, rovněž tak jakékoliv vyšší postavení ve společnosti.
Jejich duševní barbarství a nekonečná drzost jsou výsledkem komunistické průpravy. V demokratickém a svobodném prostředí se komunisté domáhají neurvale všech možných práv a svobod, ale kdekoliv na světě, kde se dostali k moci, okamžitě veškerá práva a svobody potlačili, zavedli teror, vraždy, kriminály, cenzuru a státem podporované krádeže. Pravdu prohlásili za lež a lež povýšili nad pravdu. Stoupenci takových záporných moralit vyvíjejí též zákonitě zhoubný vliv na mládež.
Po 17. listopadu se většina pedagogického sboru právnické fakulty postavila nejprve proti studentské rebelii a teprve, až bylo zřejmé, že vývoj událostí je nezvratitelný, přidali se také. Nejpozději ze všech škol v Brně, zato s větším rámusem. Časem zjistili, že se jim vlastně nic nestalo, že stoupenci demokratických změn se nechovají tak tvrdě, jak soudruzi předpokládali, a jak zločinecky by se chovali oni sami, pookřáli, vjeli do starých kolejí a jednají opět suverénně a zpupně v domnění, že jsou i nadále nepostižitelní.
Zákonodárné Federální shromáždění odhlasuje zákon o lustracích, zákon, který má zabránit alespoň z malé části vlivu lidí zdegenerovaných komunistickou minulostí a morálkou. Kdo zná poměry na úřadech, zvláště centrálních, bude jistě souhlasit, že tam sedí dosud lidé, jejichž prvořadým projevem je škodit, rozbíjet, jasné záležitosti zatemňovat a s potěšením ponižovat občany opačného názoru podle starého hesla "čím hůře, tím lépe". Zákon se bohužel téměř netýká výrobní a obchodní oblasti, ač i tam by bylo potřeba řádně vyvětrat.
Brněnská právnická fakulta je názorným příkladem neutěšeného duchovního a mravního stavu našeho státu. Co vede takové lidi, jako je část pedagogického sboru právnické fakulty, ke vzpouře proti právním normám? Odpověď je dvojí. V první řadě bolševická domýšlivost, hrubost a pohrdání všemi, kdo nejsou s nimi spolčeni a kdo se opováží dotknout se jejich usurpovaných prebend. Druhý důvod je však smutnější a zahanbující. Ihned po odhlasování zákona se ozvou nejvyšší místa republiky a označí zákon jako tvrdý. To je další absurdita.
Mezi prvními se dávají slyšet notoričtí odpůrci snah o odčinění křivd bývalého režimu v čele s dr.Rychetským a J. Dienstbierem, polínko si přiloží předseda Nejvyššího soudu, generální prokurátor a ostatní ministerská honorace nedávno svléknuvší rudý kabát. A protesty končí u posledního potrefeného.
Všichni jmenovaní i nejmenovaní jsou postiženi nevyléčitelnou chorobou - komunismem, bez ohledu, kdy a za jakých podmínek jí onemocněli. Lidská práva a spravedlnost dnes skloňují ve všech pádech, odvolávají se na humanitu, kterou však projevují spíše vůči kriminálním živlům než vůči řádným občanům. Předmětem nemístné humanity jsou také přední činitelé komunistického režimu: pan prezident a federální premiér jsou roztrpčeni a zhnuseni v případě s. Valeše, dr. Rychetský naříká nad krutým osudem s. Kavína, premiér Pithart slyší trávu růst, zato má ve vládě bolševika, před nímž se v padesátých letech "stromy třásly strachem", t.č. naprosto zbytečného ministra a rozkladný element uměle vyvolávané "moravské otázky". Vrcholem neomalenosti, nestoudnosti a nesoudnosti je prohlášení ministra zahraničí, který o svých zaměstnancích praví doslova:
"Naprostá většina těchto lidí je sice zapsána v registru svazků StB, ale nikdy, ani ze spisů, nebylo prokázáno, že by se ŢněčehoŢdopustili."
Tito pánové, jejichž první a svatou povinností je ctít právo, zákon a spravedlnost, jdou příkladem všem, kteří právo a spravedlnost nikdy nectili. Odpůrci lustračního zákona se cítí proto oprávněni zákon odsuzovat, znevažovat a ignorovat. Nejvyšší státní představitelé je k tomu přímo nabádají.
Je nám těžko, když jsme nuceni tato obvinění uveřejnit, ale ti, kteří vymysleli heslo "pravda a láska musí zvítězit", by se tím měli v první řadě řídit. Láska může být i zvrhlá, už jsme jednu takovou přežili, lásku k Sovětskému svazu. A jsou-li vydávány za pravdivé pohádky o hodných StBácích, o napravených zločincích padesátých let, o hrdinech, strádajících v žalářích osmdesátých let a o bezúhonnosti a čestnosti rudé frakce bývalého OF, nyní OH, pak 17. listopad nebyl tím, co se o něm oficielně říká, ale jen dočasnou a bezbolestnou výměnou stráží.
V r. 1948 měly být také v létě volby, ale předešel je 25. únor. Nebezpečně spějeme k opakování historie. Komunisté jsou nepostiženi a připraveni. A vy, páni náčelníci, jim k aci připravujete cestu. Že by i to bylo podle scénáře?
Pak běda národu, který má takové vůdce! Konfederace politických vězňů ČSFR 1948-89
602 00 Brno, Antonínská 4
JUDr. Jan Pospíšil Ing. Miloš Slabák V Brně, dne 6. prosince 1991