Sidonie Dědinová
Dnes se budeme zabývat událostí vskutku historickou – ukončením existence Svazu sovětských socialistických republik.Tento název měl vyjadřovat politicko-hospodářskou strukturu -totiž systém samosprávných rad, rozumí se volených demokratickou cestou, spojený se socialistickou ekonomií, kde vlastníkem, provozovatelem a uživatelem je lid. Velmi málo z obou ideálů se splnilo. A už vůbec tento stát nebyl svazem rovnoprávných a samostatných republik, nýbrž centralistickou diktaturou, udržovanou policejními, často teroristickými metodami. Její hlavní silou byl vojensko-průmyslový komplex, jehož rozpuštění a převedení na mírové účely bude podstatně těžší, než bylo odhlasování konce Sovětského svazu a spuštění rudé vlajky s kremelské věže.
Vlajka se
srpem a kladivem byla nahrazena ruskou a červenomodrobílou bez jakéhokoliv ceremoniálu. Ze Spasské
katedrály zazvonily zvony, několik překvapených cizinců zajásalo a jakýsi
opuštěný válečný veterán se hlasitě rozčiloval, „tak to popisuje korespondent
listu New York Times a pokračuje:
„Sovětská stát byl 74 let stár.
Byl počat jako příslib utopie, zrodil se v násilných bouřích „Velké
říjnové revoluce 1917“ a vypustil poslední dech v teskné temnotě pozdního
prosince 1991, zbaven vší ideologie, rozčtvrcen, zbankrotován a hladový,
nicméně nahánějící hrůzu ještě ve chvíli svého pádu.“
Komsomolskaja
pravda míní, že „Gorbačov nedokázal
změnit životní úroveň lidí, avšak změnil lidi“.
Literární kritik Viktor Jeofejev
uvedl, že Gorbačov „měl dostatek inteligence na to, aby všecko změnil, ne však
dost na to, aby věděl, že všechno bude zničeno. Měl dostatek odvahy postavit se
své straně a ostatek obezřetnosti, aby ji nechal žít až do chvíle, kdy ztratí
svou moc. Kdyby byl vše jasně předvídal, nebyl by Rusko změnil.“
V porovnání s vlastními
ambicemi zemřel Sovětský svaz jako monumentální omyl. Sliboval vytvoření
„nového člověka“, nesobecky oddaného obecnému dobru, místo toho však zničil
všecku iniciativu a lidského ducha.
Jediné, čemu byli mnozí oddáni, byla vodka.
Vyhlásil
novou humanistickou ideologii a v jejím jménu zmasakroval 10 miliónů
vlastních lidí v gulagu. Místo plánované ekonomie, kde nic není ponecháno
náhodě, vytvořil byrokracii trpící elefantiadou, která nakonec rozdrtila
ekonomii. Slíbil mír a svobodu, avšak vybudoval nejmilitarizovanější a
nejbezohlednější policejní stát světa. Místo lidové kultury vytvořil
antikulturu, kde se prostřednost vyznamenávala a talent byl pronásledován. Kdo
nechtěl spolupracovat, byl rozdrcen anebo vypovězen: Mendelštam, Pasternak,
Solženicyn, Bukovskij, Rostropovič, Brodskij a mnozí další.
Místo
nového života vznikla společnost zamořená nedostatkem všeho, zbavená iniciativy
a duchovnosti.
V celém
systému bylo spotřební zboží zatlačeno do pozadí jinými prioritami, a tak se
institucionalizoval nedostatek všeho potřebného a prostý občan žil
v neustálé závislosti na státu a hrubosti prodavačů.
Zatímco
většina národa stála ve frontě nebo se oddávala vodce, komunistická elita
pozvedla korupci do nevídaných výšin: Leonid Brežněv a jeho kumpáni si navzájem
píchali metály na prsa a obklopovali se chudáckou představou luxusu: masívními
automobily, honebními revíry, armádami pochlebovačů a tajnými sanatorii
vybavenými západní technikou.
Nicméně
byl Sovětský svaz supervelmocí, s jejímž leskem je těžko se loučit a který
dnes vede samostatné republiky k úsilí o další soužití, byť za nových
podmínek. Jedním z největších paradoxů Gorbačovovy éry byla skutečnost, že čím více vzkvétala glasnosť, tím bylo
jasnější, jak selhává perstrojka. Cokoli Gorbačov dělal, vše bylo mále anebo
pozdě.
Ani
ve východní a střední Evropě se z Gorbačovova podnětu neopakvalo jakési
gigantické Pražské jaro. V Praze se omluva za okupaci proměnila
v důkaz nelegitimnosti komunistické vlády.
V Polsku
se první polosvobodné volby staly porážkou komunismu.
V Maďarsku
byl se všemi poctami podruhé pohřben Imre Nagy, zatímco komunismus byl pohřben
bez pocty.
Brzy
nato zemřel Varšavský pakt i Rada pomoci, která ve skutečnosti byla spíše
vzájemným hospodářským vydíráním.
Gorbačov
může být právem hrdý na to, že ukončil studenou válku a rozbil bariéry, dělící
Evropu a svět na negeografický Západ a Východ.
V oblasti
ekonomie však neznal základní abecedu, jak po konferenci na Maltě zkonstatoval
i president Bush: důvěrně sdělil svým přátelům, že Gorbačov prostě nemá ponětí
o tom, co je tržní hospodářství. Místo aby ekonomiku zreformoval, podařilo se
mu definitivně ji zruinovat. Proto nakonec přestal žadonit o západní investice
v Sovětském svazu, nýbrž otevřeně žebral, aby západ pomohl uživit jeho lid
a platit jeho dluhy.
Několik
jasných, satirických sžíravých slov jako nekrolog Sovětskému svazu napsal
bývalý disident Vladimír Bukovskij žijící dnes v Cambridgi v Anglii.
Za 15 let svého pobytu na Západě nikdy zcela nepochopil, podle jakých měřítek
Západ posuzuje situaci v Sovětském svazu. V době, kdy odtud byly namířeny
tisíce nukleárních hlavic na západní Evropu a Ameriku, nikdo se příliš
nevzrušoval.
„Dnes,
kdy se dávný úhlavní nepřítel rozpadá“, píše Bukovskij, „kdy ztratil své ambice
i moc a obávané nukleární zbraně jsou zřejmě v rukou volených
reprezentantů, odpovědných voleným parlamentům, je západní veřejnost zachvácena
panikou. I ti, kdo by o tom měli něco vědět, jako ministr zahraničí James Baker
a ředitel CIA Robert Gates, hovoří o soudném dni.
Jaký
děs: Poprvé nejsou atomové zbraně pod kontrolou jednoho komunisty, nýbrž
v ruku západně orientovaných demokratů!
Bukovskij
obviňuje Gorbačova, že svou neústupností v národnostnípolitice přiváděl stát
na okraj občanské války. Západ to však nechtěl vidět. Málokomu na Z8padě bylo
vůbec líto nesčetných Gruzínců, Arménů, Ázerbájdžánců a Litevců, kteří byli v
důsledku této politiky masakrováni.
Ačkoli
byl pokládán za demokrata západního stylu, ve skutečnosti chtěl Gorbačov
uchránit komunistický systém před bankrotem a zachovat kryptokomunistickou
vládu. Vděčný Západ naplnil jeho kufry 45 miliardami dolarů od vlastních
daňových poplatníků a tím prostě prodlužoval agónii komunistického systému o
několik dalších let.
„Nebezpečí
občanské války – nebo nukleární války – je dnes daleko menší než před nedávnými
léty, o počátku 80.let vůbec nemluvě. Rozpuštění Svazu sovětských
socialistických republik a utvoření Společenství nezávislých států je to
nejlepší, co nás všechny, jak na východě, tak na Západě v tomto století
potkalo,“ uzavírá svůj komentář v listu New York Times Vladimir Bukovskij.
Nadepsal jej „Goodby, Gorby, a na shledanou“.