--------------------------------------------------------------------------------
Autor: NN č.: 787
Název: Soudce rehabilituje své oběti /Doživotně v taláru?/
Zdroj: NN Ročník........: 0002/003 Str.: 009
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.10.1948 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Doživotně v taláru? V říjnu roku 1948 proběhl před Zemským soudem v Brně jakožto Státním ve Velké porotní síni v Ostravě proces se šesti obžalovanými, kteří "...utvořivše ozbrojenou bandu se pokusili násilím změnit ústavu republiky, zejména pokud jde o lidově demokratickou formu státu, přičemž Milo Komínek spáchal trestný čin za okolností zvláště přitěžujících."
Vstup do Velké porotní síně byl na vstupenky a místa byla zaplněna do posledního zfanatizovanými milicionáři a komunisty, dovezenými sem z ostravských továren.
Obhájce Milo Komínka ex offo JUDr. Pavelek spis svého mandanta vůbec nedostal k nahlédnutí, aby se s ním mohl seznámit, takže jakákoli představa o možnosti obhajoby byla více než iluzorní. Obžalovaný a jeho obhájce se poprvé sešli v den procesu v soudní síni. Namísto obhajoby byly čteny rezoluce z továren požadující pro obviněné tresty smrti.
Milo Komínek, letecký akrobat, parašutista, reprezentant ČSR na mezinárodních leteckých dnech snad ve všech kontinentech, byl odsouzen ke dvaceti letům vězení. Krom tří let si celý trest odpykal. V komunistických kriminálech přišel o zdraví, dnes se pohybuje pouze o holi, a to ještě obtížně. Posledních 23 let žije v exilu v Kanadě.
Po listopadu 1989 se v politických vězních zvedla nová vlna naděje. Ta první z roku 1968 rychle opadla a mnozí později litovali, že o sobě vůbec dali vědět. Jenomže po listopadu to všechno začalo vypadat jinak. Přibyla však také léta a ubylo sil. Tisíce politických vězňů se listopadu 89 nedožilo. Tábory Bratrství, Rovnost a řada dalších, které tu měly zůstat, aby navždy připomínaly zvěrstva, jichž se bývalý režim dopouštěl, jsou srovnány se zemí a jejich dřívější "obyvatelé" jen podle terénu poznávají, kde dříve stávaly strážní věže, kde byly vězeňské baráky, oplocení...
Jak přibývá rehabilitovaných, přibývá i těch, kdo s výsledky rehabilitací nejsou spokojeni, neboť dochází jen k jakési částečné rehabilitaci a část trestů je rehabilitačními senáty překlasifikovávána na tzv. klasickou kriminální činnost. Mezi nespokojenými je i Milo Komínek, který požádal Nejvyšší soud ČR o obnovu řízení. Nejvyšší soud postoupil věc Krajskému soudu v Brně, odtud ji předali Krajskému soudu do Ostravy. Zde ji dostal k vyřízení předseda rehabilitačního senátu, který Milo Komínka požádal, aby "... doplnil spis konkrétními návrhy na provedení důkazů... ... v době původního rozhodnutí neznámých. Milo Komínek se rozhodl zjistit, jakéže to nové důkazy má po 45 letech předkládat a soudce osobně navštívil.
K setkání došlo v budově Krajského soudu v Ostravě a oba na ně, každý z jiného důvodu, patrně nikdy nezapomenou. Z korespondence, která po něm následovala, vyplývá, že předseda rehabilitačního senátu zvažuje "... podat návrh krajské prokuratuře k zahájení trestního stíhání proti Vám pro útok na státní orgán, útok na veřejného činitele, urážku veřejného činitele a pomluvu. Vzhledem k možnosti Vašeho odjezdu do Kanady zvažuji také návrh na Vaše okamžité vzetí do vazby, abyste nemohl narušovat průběh vyšetřování." Dopis je datován 23. srpna 1991 a adresován bývalému politickému vězni Milo Komínkovi, který pak otevřeným dopisem, zveřejněným v časopise Svědomí č. 16, jednotlivá obvinění vyvrací a krom jiného píše, že předseda senátu se v jistém okamžiku rozlítil tak, že "řval jako pominutý" a rozlícen hnal bývalého vězně s rozpřaženýma rukama soudní chodbou ven. V případě, že by došlo k soudnímu jednání podle uvedených paragrafů, mohl by za ně Milo Komínek být na základě návrhu znovu poslán do vězení.
Svůj dopis Milo Komínek uzavírá konstatováním, že po tolika letech snad už má právo konečně na spravedlnost, a proto si nepřeje, aby tento soudce měl v rukou jeho případ. Požaduje obnovu soudního řízení s umožněním přítomnosti zahraničních novinářů, aby se veřejnost dozvěděla, jak vypadá současné právo v ČSFR, dva roky po listopadové revoluci.
Otevřený dopis je adresován JUDr. Aloisu Klárovi, Krajský soud, Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava.
Čím se zabýval JUDr. Alois Klár v padesátých letech Počet mužů a žen, zavlečených především z území Slovenska na konci druhé světové války do sovětských gulagů, není přesně znám a přesná čísla se ani už nikdy nedozvíme. Snad nejpřesvědčivější údaje má Konfederace politických vězňů v Prešově, kde odhadují, že se jednalo asi 70.000 lidí. Vrátilo se jich necelých třicet tisíc. Skupiny pracovníků NKVD v závěsu za postupující Rudou armádou sbíraly lidi a nechávaly odvážet do SSSR. Stačilo ukázat prstem a označit někoho za nepřítele, aby jeho osud byl zpečetěn. Někdy nemuselo být ani to. Transport, kde chybělo několik desítek do plného obsazení, byl prostě doplňován cestou o lidi, projíždějící kolem tratě na kole z práce, či náhodné cestující, kteří byli právě na stanici, kde vlak zastavil. Stávalo se také, že nad ránem odváděli "hosté" své hostitele z předchozího večera po společné oslavě. Hostitelé, kteří je vítali jako osvoboditele. Odváděli je pod záminkou oprav stržených mostů, odklizení sněhu... s jídlem a oblečením na tři dny. Mnozí z nich se už nikdy nevrátili, stovky zemřelo už cestou. Ti, kteří se vrátili, přežili peklo.
Mezi těmi, kdo byli zavlečeni do sovětských gulagů, byl také Pavel Tunák z Turzovky. Pobyl tam 10 let. Když se vrátil, vážil jen málo přes 45 kilo. Vrátil se v roce 1955. Objevila je v jednom z táborů skupina, která pátrala po Valenbergovi. Doma zjistil, že jeho matka má úmrtní list, vystavený na jeho jméno a že jí ho zaslali pracovníci Sovětského zastupitelského úřadu z Bratislavy.
Krátce po návratu si ho předvolali soudruzi z KV KSČ v Žilině. Na konci války mu bylo 19 let, a protože dalších deset let byl odkázán téměř výhradně na ruštinu, slovensky skoro zapomněl. U "soudruhů" v Žilině na něho čekala hostina, jakou neviděl za celý svůj život. Krom posledních deseti let v gulagu měl za sebou život chudobného chlapce ze sedmi dětí na Kysucách. Soudruzi nezapomněli ani na ruskou vodku a gruzínský koňak, na stole nechyběly americké cigarety. Pavel Tunák však kouřil machorku, balenou v novinovém papíře, odmítl alkohol a slovenštinou, hojně prokládanou ruskými výrazy, soudruhům vytýkal jejich "rozmařilost". Z nabízeného se ničeho ani nedotkl. Při vyprávění o tom, jakou vzácností byla jediná ubalená cigareta, kterou si podávalo čtyřicet mužů, kteří se hlídali, aby jeden nebo druhý nepotáhl víc, ubalil jednu soudruhům a nechal ji kolovat. Jeden po druhém statečně potáhli a rychle to spláchli vodkou. Rozhovor vázl a pauzy se prodlužovaly. Zvláště potom, co Pavel Tunák napůl rusky líčil, kolik vězňů a jak dlouho by z toho, co bylo před nimi na stole, dokázalo přežít v gulagu. Pak se soudruzi přece jen osmělili a řekli mu, proč ho vlastně pozvali: nabídli mu vstup do KSČ a chtěli za to jen maličkost, aby hovořil o Sovětském svazu "kladně" a aby lidem vyprávěl, jak v SSSR spěje vývoj mílovými kroky vpřed. Nabídli možnost dělat tlumočníka, nebo učitele ruštiny, když se osvědčí. Pak už vzala beseda rychlý spád. Pavel Tunák soudruhům vylíčil, jakého pokroku byl v SSSR svědkem, rozloučil se a odešel. V roce 1957 nastoupil do VŽKG v Ostravě, závod 6, Kotlárna.
Poměrně záhy se mezi dělníky rozneslo, kde prožil jejich nový spoluzaměstnanec posledních deset let a docela rádi poslouchali jeho barvité líčení poměrů v "Zemi krásné, Zemi milované." Zájem o jeho zážitky projevil posléze také Josef Březina, vedoucí závodu 6 (VLK 6), který si vyprávění dokonce tajně nahrál za pomoci své sekretářky.
Dne 4. 3. 1959 odesílá okresní prokurátor Lidovému soudu trestnímu v Ostravě obžalobu na Pavla Tunáka a klade mu za vinu, že "před spoluzaměstnanci pronášel vícekrát výroky, jimiž znevažoval státní zřízení Sovětského svazu, napadal vzájemný vztah Sovětského svazu a Československa, brojil a vyvolával nepřátelské nálady proti dnešnímu zřízení u nás. Takže obžalovaný spáchal trestný čin hanobení spojeneckého státu ş 125 a trestný čin pobuřování ş 81." Jako svědci jsou uvedeni zaměstnanci záv. 6 VŽKG: Josef Březina, Jan Petroš, František Novák a Václav Zezula. Když obdržel Pavel Tunák soudní obsílku, rozhodl se, že se bude hájit sám. V určenou hodinu se dostavil k soudu a zaklepal na dveře jednací síně. Otevřel mu je předseda senátu JUDr. Alois Klár osobně a zůstal stát mezi dveřmi. Pavel Tunák viděl, že v soudní síni už sedí svědci, uvedení v žalobě. Představil se tedy panu soudci a čekal, že bude pozván dovnitř. JUDr. Alois Klár však byl jiného názoru a vyslovil panu Tunákovi podiv nad tím, že opustil své pracoviště, protože jeho přítomnost u soudu je podle něho zbytečná. V první chvíli si Pavel Tunák myslel, že si ho soudce s někým spletl. Ten ho však ujistil, že se mýlí, neboť jako soudce dobře ví, kým Pavel Tunák je a znovu ho požádal, aby se vrátil na své pracoviště, protože jeho přítomnosti u soudního řízení není zapotřebí. Musel opravdu vyslechnout stranu žalující a rozšířit o konstatování, že jeho desetiletý pobyt v ruských gulazích bylo opatření "nutné a spravedlivé, neboť se jednalo o bývalého vojáka Slovenského státu." Pavel Tunák nikdy vojákem Slovenského státu nebyl. Na konci války, když ho odvlekli, mu bylo sotva devatenáct let. V odůvodnění rozsudku se dále píše, že jde v tomto případě o značně společensky nebezpečné jednání pachatele, neboť se ho dopouštěl na pracovišti, jež svým charakterem patří na přední místo a že šlo zřejmě o úmysl rozvrátit zde dobrou pracovní morálku zaměstnanců.
Pavel Tunák se proti rozsudku odvolal ke krajskému soudu, který však v odvolacím řízení odvolání zamítl. Rozhodnutí vynesl krajský soud 15. května 1959. O dva měsíce později se za Pavlem Tunákem na 14 měsíců zavírají brány Heřmanické věznice.