Kvapem
se blíží červnové volby a na levici naší podivuhodné politické scény stále
častěji dochází k místy zmatenému pohybu rudých hvězd či politických
seskupení bigotních starověrců. Vše směřuje k jednomu cíli –
koordinovanému útoku na atributy slušné lidské společnosti, v tomto
případě představovanými smyslem pro spravedlnost, snahou po skutečné očistné
společnosti od zrůdných forem přežívajícího komunismu, až po eliminaci
hospodářského vlivu bolševických pohrobků.
Stále méně zastírané výpady páně
poslance Zemana proti všemu, co neodpovídá jeho marxistické deviaci, přecházejí
v libé souznění se slavnou Čs.sociální demokracií pana Horáka. Nebude to
trvat dlouho a tento svérázný bojovník proti pravici, jenž je autorem památného
výroku, v němž pravicově orientované poslance označuje za „politické
skinheady“ a hesla „Kdo volí Klause, volí Sládka“, nadobro zakotví
v narudlých kalných vodách ČSSD. Myslím si však, že je příliš nerozčeří –
v této straně autentických socdemáků, jak se rádi označují, se totiž
nachází příliš mnoho bojovníků za sociální jistoty lidu a socialismu mnoha
tváří. Infiltrace osmašedesátnických odborářů, zasloužilých to starokomunistů,
spolu s panem věštcem ještě nemálo přispěje k obnově ryzí sociální demokracie.
Těš se, dělnická třído, spasitelé přicházejí! Mezi tyto velikány reformního
socialismu, kteří jako pták Fénix stále znovu povstávají z popela své rudé
minulosti, Miloš Zeman nepochybně zapadne s grácií jemu vlastní. Dodat
možno s ironií, které tak rád používá: Budiž ti to přáno, soudruhu!
S reformními giganty typu Valtra Komárka či protifašistického bojovníka
Ivana Fišery, jenž jaké tříletý napadá šavličkou zlotřilého chlapce
z Hitlerjugend, si bude jistě rozumět.
Pan prognostik však není jediným
mužem, který konečně poznal, kde je jeho pravé (či spíše levé) místo, přesněji
řečeno – rád přiznal rudou barvu. V jednom z pořadů klubu Netopýr
vystoupilo několik ryzích osobností, jimž komunismus vyčuhoval ze všech tělních
otvorů, byť někteří, jako například pan E. Goldstucker, se politiky aktivně
neúčastní. Celý poutavý pořad byl provázen hnilobným puchem politických mrtvol,
jejichž zasuté hroby byly cílevědomě otevřeny, patrně s cílem vyzkoušet,
co nebohý divák snese. Kdo neviděl, jakou zrůdnou mutací je tvor zvaný
osmašedesátník, potom po shlédnutí tohoto děsivého pořadu v obvyklé režii
Kantůrkovy supervize pochopit musel. To jsou pouze viditelné extrémy naší
sametové absurdity. Mnohem vlivnější a tudíž nebezpečnější je amorfní slepenec
oficiálně zvaný Občanské hnutí, jehož politickou činnost provází podobný pach
rozkladu. Toto sdružení včerejších a předvčerejších komunistů doplněný několika
nevinnými postavami „bez minulosti“ ovládá rozhodující posty ve státní správě,
školství i sdělovacích prostředcích a zoufale brání nesmělým pokusům o jejich
očistu. Co to ve svém důsledku znamená, vidíme na pokračujícím úpadku celé
společnosti, kdy obyčejný občan s listopadovým převratem posílenou
sebedůvěrou a nadějí, že po dvou letech „sametové ejakulace“ došel k poznání,
že není ničím jiným než opět pouhou druhořadou bytostí odsouzenou do role
disciplinovaného voliče, neustále vyzývaného k toleranci vůči udavačům
(jsou to jenom lidé a nikomu vlastně neublížili), komunistickým zločincům
(jednali v souladu s tehdy platným právním řádem, plnili rozkazy…),
nebolševickým mafiánům (nepostradatelní odborníci), prodejným soudcům (striktně
dodržovali zákonné normy) a dalším čerstvým demokratům. Nemylme se, trapnost něžného pozapomnění
visí i nad našimi hlavami, kdy zdánlivě nepostřehnutelný druhý převrat obsazení
starých struktur staronovými lidmi – proběhl díky naší zaslepenosti stále
vyzývaným morálním kreditem těchto lidí, zcela hladce.
Propagátoři modifikovaného
socialismu a třetí cesty se začínají houfovat a dávat hlavy dohromady. Jenom
nešťastná KSČM jim t ještě trochu kazí svou zavilou neochotou změnit proslulý
název, a to je patrně hlavní důvod, proč se od komunistů zatím distancují. Až
se všichni proletáři stejného uniformního ražení spojí a vypukne pravý
předvolební mumraj s doprovodem hlasitých populistických trub pánů
Komárka, Zemana a dalších, bude pozdě cokoliv podnikat. Pokřik rudých psanců –
v této roli se cítí nejlépe – se bude stupňovat. Útoky potrefených hus
proti lustračnímu zákonu, který alespoň v náznacích zajistí jakous takous
očistu společnosti, byly pouhou předehrou.
Stav rozkládající se společnosti a
stále tvrdší ekonomické podmínky zvyšují sociální napětí, venkov je díky
nepatrné informovanosti a užším vztahům k bolševickým mafiím retardován –
tolik očekávaný zemědělský zákon je napůl socialistickým mrzáčkem… Čas nehraje
pro nás – každý promarněný den je nenávratně ztracen. Všechny převraty či
revoluce, chcete-li, které měly změnit společenský systém různých epoch,
probíhaly ve více fázích. Fázi první, sametovou, jsme dokonale prošvihli ve
všeobecné eufórii klamného pocitu vítězství – svůj podíl si přiznejme každý
sám.
Nyní nastal čas fáze druhé, kdy je
třeba tvrdě a nesmlouvavě likvidovat bolševické mafie úporně prorůstající
společností jako rakovinové metastázy lidskou tkáň. Lidská společnost je rovněž
živým organismem a nebudou-li systémové změny probíhat razantně, postupně
odumře. Stačí se rozhlédnout okolo sebe a pocit odumírání je neodbytný.
V nabídce populistických
návodů jsou rudí psanci ministry bez konkurence a občan zklamaný z vývoje
po Velkém sametovém, zmítaný nejistotou ekonomickou i neschopností postavit se
na vlastní nohy, je snadnou kořistí. Nezapomínejme, že hlas trub zbořil i
Jericho – potom nám pomoz bůh i všichni svatí!
Leden 1992
Bedřich Karel