Jak to vidí exil.

Úspěchy zahraniční politiky?

Ve svém novoročním projevu uvedl prezident republiky jako jeden z největších zahraničně politických úspěchů roku právě uplynulého, že se Československo údajně stalo řádným členem Rady Evropy.

Pro občana, který nezná výhody ani podmínky takového členství, musí znít prohlášení z úst nejvyšších jaké kýžené uskutečnění „návratu do Evropy“. Bohužel bylo prezidentovo prohlášení polopravdou.

Mám před sebou na stole „vládní návrh 432“ s nedoplněným datem z roku 1991, celkem o 38 stranách, o přístupu ke Statutu Rady Evropy. Na titulní straně je uveden tento Návrh schvalovacího usnesení:

„Federální shromáždění České a Slovenské federativní republiky souhlasí s přístupem České a Slovenské federativní republiky ke Statutu Rady Evropy sjednanému v Londýně dne 5.května 1949 ve znění pozdějších změn a doplňků.“

Tento vládní návrh 432 má jednu zásadní vadu: kromě přesného data na něm chybí i jakékoli podpisy: Dosud nikdy totiž nebyl federálnímu shromáždění ke schválení předložen. Takovému předložení schválení se říká RATIFIKACE. Československé členství v Radě Evropy tedy není dodnes ratifikováno.

Bez ratifikace je československé členství v Radě Evropy pouze jedním z povrchních manévrů ministra zahraničí. Ani stížnosti k Evropské komisi pro lidská práva, která je orgánem Rady Evropy, nemohou být ve Štrasburku bez ratifikace projednávány.

Tato polovičatost a povrchnost, nechceme-li je označit tvrdšími termíny, je typická pro současnou zahraniční politiku ČSFR, řízenou ministrem Dienstbierem. Už i do nezávislého československého tisku proniklo vědomí o nesrovnalostech, s nimiž vede ministr personální politiku na československých zastupitelstvích. Naše ambasády ve světě se stávají odkladištěm – a nedej Bůh rezervoárem – dočasně odložených estébáckých kádrů. Necenzurované noviny Ty rudá krávo č. 8 z roku 1991 přinášejí na 3. Straně přehledný seznam některých spolupracovníků StB, kteří dodnes působí v diplomatické službě. Sedí mnohdy přímo na špičkových místech a jejich výčet je otřesný: Jsou to: velvyslanec v Římě, velvyslanec v Tel Avivu, velvyslanec v Tunisu, velvyslanec v Londýně, velvyslanec v Bernu, velvyslanec v Bangkoku, velvyslanec v Pekingu a další více než dvě desítky jednotlivých pracovníků na československých ambasádách doslova po celém světě. Lze předpokládat, že tento seznam – který mohou doplnit zahraniční krajané dalšími jmény – je pouze zlomkem kádrové skutečnosti na československých velvyslanectvích.

Jak vypadají výsledky zahraniční politiky, prováděné takovými kádry? Dík předchozím desetiletím neúnavné práce československého exilu u západních politických představitelů přišli tito kryptokomunisté v diplomatických službách k hotovému: ČSFR byla okamžitě přijata do všech důležitých mezinárodních grémií.

Zároveň však v odpovědných kruzích západní diplomacie, politiky a obchodu se šíří nevole nad tím, že demokratizované Československo hladce přebralo řadu nešvarů předchozího komunistického režimu: především bezstarostnost v otázce dodržování slova.

Nejen v Německu a dalších evropských zemích, ale i ve Spojených státech amerických zavládla určitý nedůvěra vůči systému československé politiky a ekonomie po zjištění, že protiprávně konfiskované majetky a podniky, počínaje rokem 1945 až do roku 1989, se z největší míry nevracejí původním majitelům. Který zahraniční podnikatel bude mít zájem, chuť a odvahu investovat na území státu, kde se nedodržují základní mezinárodní právní zásady?

Zahraniční politika by měla vytvářet vhodný rámec pro rozvoj všech, tedy i životně nutných hospodářských vztahů ČSFR s ostatním světem. Tento rámec je značně prohnilý.

Zahraniční politika by rovněž v rámci – dosud jen ministrem Dienstbierem podepsaného – členství v Radě Evropy měla být garantem pro svět, že se v Československu dodržují lidská práva. Ani jeden, ani druhý úkol československá zahraniční politika neplní. Je smutné, jestliže prezident tuto falešnou hru svými výroky kryje. Pozměnil snad za poslední dva roky své slavné heslo v cosi nového, co by mohlo znít „Polopravda a pololáska zvítězí?“ Přede dvěma roky v novoročním projevu řekl: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám lhal i já.“ Také polopravdy jsou ve svém důsledku lži, pane prezidente. A československá zahraniční politika vypadá podstatně nepříznivěji zvenčí, než jak se ji snaží líčit národu zevnitř současní českoslovenští politici. Demokratický svět však oklamat nelze.

1. ledna 1992

2. Sidonia Dědinová, Mnichov