--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Dědinová Sidonia č.: 831
Název: Armáda, která nikdy nebránila svůj stát
Zdroj: NN Ročník........: 0002/004 Str.: 013
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Sidonia Dědinová Vážně se tvářící interviewy s čelnými představiteli armády o tom, zda je možno "se zbraní či beze zbraně", leč v každém případě sloužit, a jak dlouho, zastírají hlavní aspekt problémů současné československé armády - totiž, k čemu vůbec kdy v minulosti byla dobrá, a co dokáže dnes, po sametové revoluci.
V představách státní reprezentace je masově, a tím totalitně armáda nepostradatelná. Tímto míněním se stačil nakazit každý pacifista, který v posledních dvou létech z disidentských nížin vystoupil na jakékoli čelné místo v exekutivě, legislativě, a tím spíše v justici. Hlavou státu počínaje se oficiální představitelé vyžívají ve frázích o plnění výsostných úkolů - které arci prostému občanu zůstávají utajeny.
Prostě proto, že ony výsostné úkoly, byť existují, tato armáda nikdy v minulosti dávné či méně dávné neplnila. Což ví každé malé dítě. Nicméně je tato Armáda dodnes Svatá kráva, kvůli které vázne provoz, jakmile si Ona lehne na koleje. Leží na nich už dlouho.
Malý historický exkurs: Československá armáda vznikla a těžila z pověstí vskutku hrdinných legionářů, kteří v letních měsících roku 1918 ohromili svět, když na delší dobu ovládli 8.000 km sibiřské magistrály a k tomu řadu měst a oblastí, do nichž se tlačil bolševik. Na průčelí ministerstva obrany v Dejvicích se tyčí karyatidy symbolizující tyto bojovníky. Protože jsou však pojaty obecně, překonaly tam s kamenným klidem epochu kolaborantského vládního vojska za nacistické okupace, stejně jako podstatně delší období komunismu, kdy skuteční legionáři byli ničeni v gulagu, anebo museli uprchnout do exilu.
Beze změny symbolů vládne nyní v tomtéž kvadragonu (nikoli pentagonu) hrdý nevoják Luboš Dobrovský, na jehož osobnosti lze doložit, že je za jistých okolností stejně škodlivé, stojí-li v čele ministerstva obrany místo vojáka z povolání takzvaný politik.
Vraťme se však k historii. Po vlasteneckých činech dobrovolných sborů českých a slovenských legionářů na ruské, italské či francouzské frontě první světové války nastal všední den branců první republiky. A první kolosální selhání této armády v roce 1938/1939, kdy šlo o bytí a nebytí státu. Selhalo nejvyšší velení, měli jsme zatím vždy politiky zbabělé nebo zrádné, takže armáda nebojovala. Jako by nebyla existovala. Kdyby skutečně bývala nebyla, nemohlo to dopadnout hůře, či jinak.
V druhé světové válce opět činy dobrovolníků na všech frontách zachraňovaly pověst Československa jako státního útvaru. Českoslovenští letci a bojovníci v britské, francouzské či americké armádě ovšem netušili, že je brzký politický zlom ve vlasti opět pošle buďto do vězení, anebo do emigrace, odkud se mnozí pro "zbytkové tresty" dodnes nemohou do své sametové vlasti navrátit.
Armáda "z povinnosti", jak ji označuje pan Dobrovský, selhala podruhé hned v roce 1948, kdyb bez výstřelu vydala stát do rukou bolševika. Potřetí, v roce 1968, ač bylo několik měsíců na přípravu, nechránila rmáda ani linii hranic, ani tak důležité body, jako byla vojenská a civilní letiště. Národ byl svými politiky i svou armádou opět zrazen. A počtvrté, nejnověji, v době moskevského puče v srpnu 1991, nebyla armáda uvedena ani do stavu bojové pohotovosti. Pouze federální náměstek vnitra Jan Ruml poslal sobě podřízené jednotky na ostrahu východních hranic. Pan Dobrovský nevyšel vstříc Rumlově volání ani v tom, aby zajistil blokádu letišť proti eventuálnímu přepadu ze vzduchu. Československá armáda tedy od roku 1918 až do roku 1991 svůj stát nikdy nebránila. Naopak byla od roku 1945 soustavně zneužívána k potlačování vlastních obyvatel: nejprve se podílela na surovém, kolektivním vyhánění německých občanů, pod velením hrdinného Ludvíka Svobody. Brzy nato neprodyšně zabarikádovala státní hranice, nikoli snad na ochranu vlasti proti vnějšímu nepříteli, nýbrž proti vlastním lidem, které napadlo hledat svobodu jinde. Vrazi z Pohraniční stráže, kteří mají na svědomí životy neúspěšných uprchlíků, dosud chodí po svobodě.
Ale především se stala armáda peklem pro mladé brance, kteří tu živořili, a mnohde dodnes živoří jako ve vězení, bez odvolání proti nesmyslným, ba zločinným rozkazům, proti šikanování či proti otrocké práci pro nejrůznější státní podniky.
Z uvedených skutečností plynou následující poučení: Zaprvé, československá branecká armáda, v podobě, v jaké se nachází, si nezaslouží ani haléř ze státního rozpočtu, z daní svých občanů, neboť jejich zájmy nechránila dosud nikdy. Zadruhé, pokud vůbec armáda, tedy na dobrovolném základě, jako byly legie za první světové války, anebo československé zahraniční jednotky za války druhé. Z přesvědčení je český a slovenský občan schopen bojovat za svou vlast, to je dokázaná věc. Avšak jedině v armádě dobrovolné, v armádě profesionální. Zatřetí, český a slovenský občan už naprosto není ochoten nechat se tyranizovat v armádních útvarech, jimž dodnes velí stoprocentně komunistický důstojnický sbor a jeho příživnická generálská elita, z níž takřka nikdo nebyl vyměněn. Jako parazitní složka československé ekonomiky je branecká armáda přítěží a hanbou současného státu. Mnohem méně než dříve lze dnes rozpoznat, jaký "úkol" v tomto státě opravdu vykonává.
Jestliže se jejího vedení ujal bývalý tiskový mluvčí a prodloužená ruka ministra Dienstbiera, jenž dodnes kryje na ministerstvu zahraničí čelné estébáky, je nutno naléhavě varovat a tázat se, k čemu všemu by mohla být současná armáda zneužita. Luboš Dobrovský si sotva získal srdce veřejnosti, když se pohoršoval nad odstraněním růžového tanku ze Smíchova. Ani srdce vojáků nevyhrál: neboť represe uvnitř armády, nemožnost odvolání proti nespravedlnostem a ponižování, pokračují vesele, pro postižené vojáky spíše smutně, dál jako za komunistů... K čemu tato represivní armáda? Komu slouží? K čemu všeobecná branná povinnost? Očividně a přednostně k tyranizování vlastního obyvatelstva.
Stále častější volání po profesionální armádě pan ministr pod nejrůznějšími záminkami zametá pod stůl. Kdo by pak mohl manipulovat mladou generací, tak jak to dosud dokáže právě branecká armáda? Nadto se myšlenka dobrovolné, podstatně menší profesionální armády nezamlouvá generalitě, která by z valné většiny přišla o koryta.
Při vší katastrofální obranyneschopnosti této armády, s důstojnickým sborem kompletně zděděným po komunistech, má pan ministr troufalost tvrdit, že armáda "stojí na pozici obrany státu, obrany demokracie, občanských svobod a lidských práv". To je bohužel nepravda, česky se tomu říká lež.
Jediné, co se panu Dobrovskému zdařilo, je kompletní oprava střechy na dejvickém ministerstvu obrany. Civilista se tu projevil alespoň jako pečlivý domovník.