Jsou
manipulace dobromyslné, ale i záludné, jsou takové, které registrujeme, ale i
takové, které mnohým unikají. Manipulace kolem volebního zákona je možná
dobromyslná, rozhodně však mnohým zcela uniká, že jsou manipulováni. Navíc dobromyslnost
sama není vůbec zárukou, že věc z ní vzešlá bude skutečně dobrá.
Není pravda, že máme na vybranou
jen mezi dvěma základními způsoby řízení věcí veřejných – mezi zastupováním
způsobem soustavy většinové a mezi zastupováním způsobem poměrného zastoupení.
Období komunistických diktatur byla také obdobími přímé i nepřímé likvidace
skutečných osobností,. Morální zdecimování společnosti postižených komunismem
(bez výjimek) tak velké, že bude trvat asi delší čas, než v nich vyrostou
osobnosti schopné zastupovat jiné na patřičné intelektuální, etické. Jen hořký
úsměv proto může vyvolat u lidí schopných kritického myšlení, když zaslechnou
holedbání, že v té nebo oné politické straně je prý duchovní elita národa!
Nemáme ji a ještě ji ani dost dlouho mít nebudeme, velevážení! Ti, co se za
naši duchovní elitu domýšlivě považují, mají ke skutečným duševním aristokratům
zpravidla ještě dost daleko! Máme zatím jen náběhy k nim, jen jejich
přísliby.
Ale i kdybychom měli skutečných
osobností dost, nepatřilo by se i tak poctivě se společnosti zeptat, jestli si
přeje být řízena zástupci, nebo jestli by dala přednost systému přímé
demokracie (třeba takovému, jaký mají už hodně let zavedený ve Švýcarsku)? Není
to tedy ze strany jedné tedy velká záludnost a ze strany druhé povážlivé
nedopatření, když nám o zastupování mluví tak, jako by tady už proběhlo poctivé
referendum o tom, jestli tomuto způsobu řízení věcí veřejných dáváme přednost a
odpověď většiny dotázaných zněla, že ano?
Odkud kdo bere tu jistotu, že je
pro společnost lepší, když se s námi manipuluje jako s duševně
méněcennými a proto nesvéprávnými? A co když si velká většina lidí přeje
spolurozhodovat o spoustě základních věcí ne prostřednictvím zástupců, ale
přímo? Nepatřilo by se (a to i v zemích se „zavedenou demokracií“) na tu
veledůležitou věc všech zúčastněných poctivě občas zeptat? Není snad i občansky
mnohem „výchovnější“ nést následky svých rozhodnutí než následky rozhodnutí
takto vlastně vnucených zástupců?
Neměli by tu zástupci být spíše od
toho, aby bděli nad poctivou realizací toho, co si nezastupovaní lidé
demokraticky rozhodli v referendu?
Ty, kteří hodlají tento text
napadat, prosím, aby si napřed vyzkoušeli na toto téma „hru“, kterou prý velice
miloval anglický matematik a filozof Bertrand Russell: hledal argumenty pro
obhajobu tvrzení a představ na první pohled zcela neobhajitelných.