Směřujeme k demokracii?

Proč vadí Dienstbierovi seznamy AA?

Seznamy agentů Státní bezpečnosti, vydávané Antikomunistickou aliancí, jsou jediné, co dokáže alespoň nepatrně narušit bohorovný klid obránců komunistických zločinců z Občanského hnutí v čele se svým předsedou a ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem.

Proč vadí vydávání těchto seznamů nejvíce právě Dienstbierovi? Zdánlivě jednoduchá odpověď je nasnadě. V zaměstnaneckém poměru na ministerstvu zahraničních věcí a diplomatických misích je nejméně tolik estébáků jako na ministerstvech vnitra (FMV, ČMV) a Federální bezpečnostní a informační službě (FBIS). Takové prověrky na FMZV proběhly tím způsobem, že někteří zaměstnanci byli lustrováni několikrát a jiní vůbec, navíc v době, kdy nebyly k dispozici takové rozsáhlé seznamy agentů StB, jako dnes. Spolupracovníky a příslušníky Státní bezpečnosti, kteří museli opustit ministerstvo, nahrazuje Dienstbier estébáky z padesátých a šedesátých let, z nichž někteří jsou jeho spolupracovníky na jeho cestách do USA, kam jako dopisovatel Rudého práva dojížděl studovat nepřítele socialismu, aby o nich mohl co nejlépe informovat co nejširší okruh zájemců.

Myslím si však, že tento Dienstbierům kozáček na dozvuky balalajky je jen část podstaty věci.

Měl jsem tu čest se s tímto mužíkem setkat a hovořit ve federálním parlamentu. Nezapomenu, jak udiveně vypadal, když jsem mu ukazoval článek s názvem „Dienstbierův sen o Evropě“ v našich novinách (8/1991), pod kterým se skrýval seznam agentů StB na jeho ministerstvu, vydaný Antikomunistickou aliancí. Jak byl překvapený, že se našel někdo, kdo se odvažuje vzdorovat rozsáhlému plánu socialistické, levicově intelektuální vrstvy, propojené s nově vytvořenou mocenskou vrstvou bývalých komunistů a novodobých zbohatlíků, kteří nezískali své peníze pílí a umem, ale „propracovali se“ přes politické funkce, lepší informovanost a známé a příbuzné do představenstev akciových společností a dalších dobře placených postů.

Bez předlistopadové domluvy mezi některými představiteli komunistického režimu a vybranou elitní skupinou disentu by něco takového nebylo možné.

Jako jeden z důkazů pro má tvrzení je personální obsazení ministerstev. Náměstek Dienstbiera Vojtěch Vágner (ODA)dosazuje na různá výborně placená místa příbuzné dalších prominentů, s estébáky čile spolupracující (kromě Dienstbiera) i další bývalí disidenti Ján Langoš, Jan Ruml a další na FMV, ještě horší je situace na ČMV, kterému se přezdívá Sokolův estébácký komplex. To, co se děje ve Federální bezpečnostní a informační službě, pak nemá zřejmě ve světě obdoby. Zatím jen komunisté převzali od nacistů agenturní síť tajné služby v nezměněném rozsahu. Nyní tak učinili i naši „demokraté“. Co to znamená? FBIS se neštítí používat agenty StB, kteří udávali za komunistického režimu své spoluobčany. Zajímalo by mne, jak se chovají k agentovi, který spolupráci odmítá. Vydírají ho? (Ještě pořád nevíte, proč nová mocenská skupina odmítá zveřejnění jmen agentů StB?) Dělá se vám také špatně od žaludku?

Z FBIS byli nedávno vyhozeni poctiví polistopadoví pracovníci, kteří se odvážili informovat o pravém stavu věcí prezidenta Havla. Havel je tedy o těchto svinstvech a dalších organizačních záležitostech už informován, ovšem oněm pracovníkům nazpátek do FBIS nepomohl. Ptám se, proč? Nezajímá mne však alibistický odpověď, že nemůže jako prezident někomu něco nařídit.

Čerstvá krev, nový ředitel FBIS Bačinský namísto aby přijal tyto poctivce a konečně nezkompromitované odborníky zpět, jak mu to doporučil i poradní sbor, pověří funkcí ředitele své kanceláře kovaného estébáka.

Ministr hospodářství Vladimír Dlouhý (ODA) se vedle prosazování slušovického modelu zemědělství věnuje, jak sám v televizi řekl, zachování funkcí pro zasloužilé milicionáře. Není divu. Ještě na začátku roku 1990 působil tento mladý nadějný pravičák v závodním výboru KSČ Prognostického ústavu ČSAV, který byl přímo podřízen ÚV KSČ.

Netřeba myslím dodávat, že od tohoto ústavu se mohl člověk dostat jen když byl několikrát úzkostlivě prověřený, pravděpodobně však tou frakcí v KSČ, která později absolvovala dohody s růžovou špičkou disentu. (Tento faktu sám o sobě prokazuje, že se skutečně nějaká změna připravovala). Z této líhně tedy nepochází jenom politický klaun Miloš Zeman a doživotní komunista Valtr Komárek, nýbrž i některé hvězdy s „pravou vůlí“.

Další z těchto „star“ , Václav Klaus, zná „špinavé peníze“ až tehdy, když už je „vypráno“ a fakticky se nedá vystopovat zdroj příjmů. V roce 1990 tento odborník (který se však zatím chová jako politický diletant) podepsal uvolnění obrovské částky jdoucí do stamiliónů pro nástupnickou organizaci Národní fronty, Sdružení politických stran a hnutí, odkud se podstatná část těchto peněz „přemístila“ neznámo kam. Další Klausova politická chyba byl souhlas s výjimkami při navracení majetku „KSČ lidu ČSFR“, jak zní zákon. Federální vláda tento zákon porušila a udělila komunistům výjimky asi jeden a půl miliardy korun (1 500 000 000). I tímto porušením zákona by se měl zabývat Ústavní soud.

Dále by má tvrzení mohlo podepřít zveřejnění jmen členů představenstev akciových společností počínaje Slušovicemi (DAK MOVA Bratislavy), podniky se státní účastí a konče například některými bankami. Za všechny jeden příklad: jeden z mužů v pozadí, kteří fakticky stáli za fungováním komunistického režimu . estébák Oskar Krejčí – je opět v pozadí a tahá za nitky, tentokrát však v dnešním podivném režimu, jenž se zatím nedá pojmenovat, a to jako člen Harvardského privatizačního fondu, o kterém se vedou v poslední době rozsáhlé, nic neřešící diskuse.

Mám za to, že kdyby politik neměl možnost zároveň podnikat, tak by alespoň polovina dnešních „demokratů“ nebudovala na mršině reálného socialismu své kariéry.

Co z těchto faktů plyne pro nás, voliče?

Na politické scéně chybí, až na malé výjimky, síla, která by se snažila zabránit komunistické mafii v podnikání se stranickými a jinak nakradenými penězi, která by prosazovala očištění společnosti od komunistických zločinců, nomenklaturních kádrů a estébáků. Při vší úctě k osobnostem a výborným lidem z pravicových stran však, někdy i neúmyslně, ODS i ODA, prošpikované bývalými komunisty, potřebné očistě brání.

Vedle Křesťanskodemokratické strany, jež jako jediná parlamentní strana upřednostňuje mravní a etický náhled na přeměnu společnosti, vedle ODS, která, podle mého názoru, ví nejlépe, jak docílit ekonomické prosperity, a vedle ODA, jejíž členové jako jediní z mála dovedou citlivě reagovat na společenské dění a výborně reagují na chyby v provádění ekonomické reformy, by neměla v budoucím parlamentu chybět síla, která by razantně a nekompromisně prosazovala d e b o l š e v i z a c i společnosti.

Touto silou by mohl být Klub angažovaných nestraníků, pokud by mu však ODS na případné společné kandidátce „povolila“ více než 5 jistých členů příštích parlamentů. Zatím to vypadá spíše tak, že ODS se, na straně jedné, rozhodla do parlamentů připustit co nejméně „debolševizátorů“ a na straně druhé si KAN připravuje jakési mávátko či transparent pro voliče, kteří vyžadují odkomunizování státních úřadů na všech úrovních, školství, tisku, armády, policie atd.

Jediná síla v dohledu, která splňuje tyto požadavky a zároveň je demokratická, je Antikomunistická aliance. Ta však zatím není politickou stranou či hnutím. Nezbývá než doufat, že se po celostátním sněmu AA tímto politickým hnutím stane a přivede k volbám nás, kteří už nemůžeme důvěřovat proklamativním slibům sametorevolučních lídrů politických stran a hnutí.

František Kostlán