Už je to tady

Už je to tady.

Jak jsme slíbili v minulém dvojčísle, začínáme otiskovat publicistickou tvorbu Miloslava Marečka.

Už je to tady.

Co? Kde? Proč? Co to znamená? Co znamená TO? TO se dočtete v následujícím díle s názvem

Už je to tady.

Totalita signifikuje jednotu, jednotnost, celistvost.

Respektive jednotu nadiktovanou, násilně zavedenou, různými cestami vynucovanou, která v totalitarismu, vládním systému o tuto jednotu se opírajícím, slouží k prosazování individuálních zájmů na úkor zájmů obecných.

„Už je to tady“, „už je to tady“ – skandovali jsme v euforii dvou posledních listopadových týdnů L.P. 1989. Skandovali – a věřili jsme. Tu víc, tu míň, leč věřili.. Bohužel, nadešel čas – a vzhledem k víru, jenž onu extatickou revoltu pohltil – k driftu, který nabrala či do kterého byla nabrána – zcela zákonitě nadešel-, čas, který, když nezbývá než opět, nyní už s hořkostí však či pokradmu jen – zašeptat: Už je to tady… -Ano: Už je to tady! – TO –

TO…? Žel.. Právě a pouze – TO!!

-TO, nad blížícím se koncem čehož jsme tak exaltovaně, tak dětinsky jásali:

-TO, o brzkém nabytí čehož jsme jeden druhého – „Už je to tady“ staccatem – horečně přesvědčovali a hřmícími katarakty oněch čtyř efemérně prázdných slov se ve vlastní, bezpracně nabyté míře pohodlnicky utvrzovali:

-TO, nezvratný skon čehož opojný listopadový veršík apoteozoval-, opojný listopadový veršík – ona bezprizorní „Už je to tady“ slůvka – ipso facto hlásající – že „TO“ už je navždycky pryč…

Bláznivé listopadové efeméry … Bláznivé podzimní echolálie … Pošetilé čtyřslůvkoví, kterým jsme si tak infantilně lhali. Sametový veršík listopadu, kterým nám bylo tak sirénicky lháno. Neinfantilně.

Už je to tady … U milovníků pořádků – v potutelně melodickém, světaznalém staccatu. Nu a u těch dalších – u vidoucích dalších – ve zklamaně vydechnutém, disonantním legatu.

Takže – zas a znova … Zas a znova ta „kmotřička“ totalita … Ano, už je (TO) tady!

Už ji tu máme, se všemi signety, projevy a znaky. S celičkým průvodním vybavením – se vším, co ku kmotře toho jména nerozdílně patří … Ani jsme si od sebe mestačili odvyknout … Odseznámit se …

Nu nic, o to víc si budeme vidět do ledví.

„Už je to tady“, „už je to tady“ – skandovali jsme v euforii dvou posledních listopadových týdnů L.P. 1989. Skandovali – a věřili jsme. Tu víc, tu míň, leč věřili.. Bohužel, nadešel čas – a vzhledem k víru, jenž onu extatickou revoltu pohltil – k driftu, který nabrala či do kterého byla nabrána – zcela zákonitě nadešel-, čas, který, když nezbývá než opět, nyní už s hořkostí však či pokradmu jen – zašeptat: Už je to tady… -Ano: Už je to tady! – TO –

TO…? Žel.. Právě a pouze – TO!!

-TO, nad blížícím se koncem čehož jsme tak exaltovaně, tak dětinsky jásali:

-TO, o brzkém nabytí čehož jsme jeden druhého – „Už je to tady“ staccatem – horečně přesvědčovali a hřmícími katarakty oněch čtyř efemérně prázdných slov se ve vlastní, bezpracně nabyté míře pohodlnicky utvrzovali:

-TO, nezvratný skon čehož opojný listopadový veršík apoteozoval-, opojný listopadový veršík – ona bezprizorní „Už je to tady“ slůvka – ipso facto hlásající – že „TO“ už je navždycky pryč…

Bláznivé listopadové efeméry … Bláznivé podzimní echolálie … Pošetilé čtyřslůvkoví, kterým jsme si tak infantilně lhali. Sametový veršík listopadu, kterým nám bylo tak sirénicky lháno. Neinfantilně.

Už je to tady … U milovníků pořádků – v potutelně melodickém, světaznalém staccatu. Nu a u těch dalších – u vidoucích dalších – ve zklamaně vydechnutém, disonantním legatu.

Takže – zas a znova … Zas a znova ta „kmotřička“ totalita … Ano, už je (TO) tady!

Už ji tu máme, se všemi signety, projevy a znaky. S celičkým průvodním vybavením – se vším, co ku kmotře toho jména nerozdílně patří … Ani jsme si od sebe mestačili odvyknout … Odseznámit se …

Nu nic, o to víc si budeme vidět do ledví.