Ve
škole jsme se učili, jak buržoazní advokáti, soudci, policisté, veřejní
žalobci, novináři atd. za první republiky jen a jen hájili zájmy cynických
kapitalistů. Nemajetný chudák neměl nikdy v ničem šanci.
Dva roky po listopadu 1989 je
zřejmé, že úspěšně probíhá proces, který jeden z našich předních historiků
a filozofů dr. R. Kučera nazval v časopise Střední Evropa (č. 2/1991)
kapitalizací komunismu.Jde o mutaci či přeměnu téhož principu absolutní moci,
ovšem cestou nepřímé, skrytější, ale o to účinnější manipulace s pojmy,
fakty, dokumenty a samozřejmě především s majetkem. Otevřená represe a
příliš drastické rozdělení národy na soudruhy chovné a lid tažný se ukázala být
nefunkční. Mechanismy přenosu vůle stranického politbyra a různých okresních
jakešíků a biľaků na společnost byly již dávno prohlédnuty a v době
perestrojky shledány nepřiměřenými.Naší veřejnosti není téměř nic známo o
pražské návštěvě Alexandra Jakovleva na podzim roku 1988. Tento muž je jedním
z autorů myšlenky mobilizace širokých vrstev lidí v duchu tradic
protifašistických lidových front a dále strategie využití reformních komunistů
a části levicové, předem vytypované, opozice, včetně křesťanů, kterých lze
vhodně využít při krytí výstavby nového, protikomunistického resp.
Kryptokomunistického zřízení. Šedé eminence husákovského režimu byly tehdy
pokárány pro pomalost a nepochopení historických úkolů (a samozřejmě šancí),
jež před dosavadními vládnoucími kruhy jsou a budou. I do Prahy, poslední bašty
brežněvismu, konečně docestovala nová generální linie: převést neefektivní
státní sektor do soukromých (pečlivě vybraných) rukou, tak, jak se to dělo již
delší dobu v různých sousedních zemích. Skutečnost, že v té době se
v bývalém SSSR doslova vypařovaly miliardy devizových rezerv kamsi do
neznáma, byla chápavějším inženýrům ekonomického života důkazem, že je třeba se
mít rychle k činu i u nás, nikoli ovšem cestou restitucí, lustrací a
jinými nežádoucími postupy, jež by mohly cestu do komunistického kapitalismu
ohrozit.
Řádně poučení a povzbuzení
stratégové středoevropského prostoru obratně přenesli odpovědnost za svoji
nezodpovědnost na „vládu národní oběti“, jež zatím příliš obětovaně nevypadá, a
hlavně zahájili rozsáhlou kampaň za to, aby se za minulostí udělala tlustá čára,
aby se neztrácel zbytečně čas zkoumáním zločinů, jež se děly i podle tehdy
platných (často zločinných) zákonných norem atd. V tomto smyslu pak
iniciativa a následná hladovka M.Marečka, prostého občana z Kyjova a
signatáře Charty 77 a Několika vět, přišla samozřejmě krajně nevhod. Jeho
vytrvalý zájem o mechanismus přenosu vůle politbyra KSČ (v současnosti
s právní komisí ÚV KSČ) na parlament a pak zdánlivě legitimně a samozřejmě
vzorně legalistickým způsobem na veřejnost, je fenomén, který nelze označit
jinak, než jako dílo zkázy pro zajetou mašinérii komunistické libovůle a
bohorovného pohrdání prožíváním lidí a jejich přirozenoprávní intuicí a
cítěním.
Na druhé straně liberalismus
některých rychlených pravičáků a převlečených nomenklaturních synků, který
nezná špinavé či přeprané peníze, který tu není pro boj
s potickoekonomickým státem ve státě, nahrává přesně tomu, co naši bývalí
– dnes již vlastně staronoví – vládci potřebují. Relativizaci všech hodnot,
diskreditaci pojmu spravedlnosti a zákona, hodnotovou neutralitu či přímo
mravní a právní nihilismus, a to vše pod heslem boje o prosperitu a skutečný
právní řád. Samozřejmě, ža i nadále se vyzdvihují hesla o jistotách a rovnosti
– především těch, kdo už mají vystaráno nebo si našli takové místo ve státním
aparátě, jež jim umožňuje brát úplatky v tvrdé měně. Zdá-li se někomu
tento výklad dramatický, stačí se podívat nejen na složení parlamentů (jež toho
v terénu příliš neovlivnily), ale hlavně na obrovské majetkové transakce,
které jsou hodny nejbizarnějších revolucí, ve smyslu kuriózní privatizace
největšího sektoru: státem organizovaného zločinu v oblasti
makrohospodářské.
Panu Marečkovi se dne
12.3.t.r.dostalo naprostého zadostiučinění a více než to. Ukazuje se, že je
třeba revidovat systém prokuratury jako celek, změnit ji, respektive odstranit
co sovětský transplantát do střední Evropy. Bohužel to přišlo pozdě – alespoň
z hlediska těch, pro něž zdraví a život člověka spravedlivého je více než
komunistická či kryptokomunistická justice. Pan prokurátor Brunner i nadále
svým osobitým a ne příliš náladitým způsobem hypnotizuje sebe i druhé, že bylo
a je vše v naprostém pořádku a že se nehodlá nechat ovlivnit žádným
nátlakem. Odmítá zpolitizování práva a hodlá dále dosavadním způsobem bojovat
za zákonnost a práva lidí, a to i těch, kdož jsou proti němu.
Významní a nezpochybnitelní
humanisté, jako např. Z.Urbánek (dnes rektor AMU) nakypřil půdu podobným
postojům voláním v jedné úvaze z počátku března (viz Diář, 6.3.
v Lidových novinách) na člověka v těžkém smrtelném zápase.
Nevydírejte nás, pane Marečku, nesnažte se nás zpacifikovat. Co potom očekávat
od podstatně mladšího a méně věhlasného korespondenta Mfd pana Fila, který
vyprodukoval ve svých „zpravodajstvích“ největší počet domněnek o domněnkách,
týkajících se Marečkova požívání potravin či drog. Anebo co říci k tomu,
že se najdou lékaři (V.Hruboň, M.Toman, J.Pichlík z Teplic), kteří ve
chvílích pro rodinu a tělesně a duševně smrtelně unaveného člověka prohlásí:
„Pokud pan Mareček opravdu hladuje, nemáme my ani většina lékařů správné
vědomosti z předmětu hygieny výživy a měli bychom tedy vrátit diplom!“
Je s podivem, jak málo
odborně erudovaných lidí reagovalo na meritum věci a kolik času a energie bylo
investováno humanisty všeho druhu do analogií, metafor, asociativního
„myšlení“, jež se vztahuje k osobnosti mana Marečka. Úvaha předsedy
psychiatrické komise MUDr. Baudiše na téma trvalost duševní poruchy u některých
lidí příliš orientovaných na právo a spravedlnost (což neznamená, že jde o
duševní nemoc) rovněž rodinu, přátele a umírajícího jistě potěšila svým taktem,
hloubkou a citem pro načasování v pravou chvíli…
Transformace komunismu v nový
systém uspořádání věcných a ryze lidských záležitostí probíhá opravdu křivolace
a za nechtěné součinnosti či nečinnosti těch nejrůznějších složek společnosti.
Dialektika konkrétního si opět přichází na své způsobem, se kterým mohou být
klasikové marxismu-leninismu (a dalších přidružených chorob společenského
života 20.století) spokojeni.
Alena Hromádková