--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kublák Aleš, JUDr. č.: 953
Název: Brunnerův podřízený to ví-Mareček má pravdu
Zdroj: NN Ročník........: 0002/008 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 18.03.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Mareček má pravdu Celá problematika se dá rozčlenit do dvou oblastí, které lze nazvat: jednu "soulad se zákony", druhou "ş 23 odst. 4".

"Soulad se zákony"

Dne 9. 3. 1990 podal Miloslav Mareček trestní oznámení pro tr.č. dle ş 158 tr.z. na orgány činné v trestním řízení, které v r. 1989 proti němu vedly trestní stíhání za předání a přechovávání tiskoviny Několik vět. Toto tr. oznámení vyřizoval vyšetřovatel krajské prokuratury v Brně pod sp.zn. Vk 16/90 a dne 18. 6. 1990 ho odložil podle ş 159/1 tr. řádu s odůvodněním, že "podle platné právní úpravy a ustálené judikatury jednání M. Marečka naplňovalo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za který byl stíhán." Ke stížnosti Marečka krajský prokurátor dne 23. 7. 1990 toto usnesení o odložení věci potvrdil.

Zde tkví základ všech následných potíží. Pan Mareček tuto absurdnost důvtipně rozvedl a podal na GP ČR dvě podání: Trestní oznámení ze dne 10. 8. 1990 na osoby, "které na podkladě příslušné právní úpravy či uzákoněním této úpravy způsobily, že jsem byl nespravedlivě trestně stíhán...", dále podnět o přezkoumání pravomocného rozhodnutí (tj.sp.zn.Vk 16/90) ze dne 14. 8. 1990. Stručně řečeno, jde panu Marečkovi o vyřešení rozporu, kdy na jedné straně jeho vlastní původní trestní stíhání pro Několik vět bylo (po listopadu) zastaveno, Několik vět není pobuřující projev, na druhé straně bylo proti němu (Marečkovi) postupováno v souladu s platnými právními předpisy. Jde tedy o to, kdo za to může, jak se to stalo, že petice Několik vět byla kriminalizována a kvůli ní se vedla trestní stíhání.

Kdyby prokuratura šla do sebe a zmíněná absurdní tvrzení anulovala a vyjádřila se přímo k podstatě věci (přičemž by ovšem musela sama kousnout do kyselého jablka), mohl už dávno být klid. Namísto toho se prokuratura uchýlila k postupu známému z dob totality. Na trestní oznámení ze dne 10. 8. 1990 odpovídá až počátkem srpna 1991 usnesením ze dne 31. 1. 1991 o odložení věci dle ş 159/1 tr.řádu. Toto usnesení je však o něčem jiném, výše zmíněné tr.oznámení M. Marečka transformuje jako oznámení na poslance FS, kteří přijali Ústavu 1960 a tr.zákon z r. 1961, zmiňuje se sice o nedemokratičnosti čl. 4 Ústavy, ale o kriminalizaci Několika vět v něm nic není. Podnět k přezkoumání ze dne 14. 8. 1990 vyřizuje GP ČR taktéž až počátkem srpna 1991 odkládacím dopisem ze dne 30. 1. 1991, a to tak, že nezjistila porušení zákona a že "orgány činné v trestním řízení ve věci Vašeho trestního stíhání se řídily tehdy platným zákonem...", čili prokuratura setrvává na původní absurditě. Kromě toho je příznačné, že tento odkládací dopis výslovně reaguje na podání z 10. 8. 1990, ačkoli to je trestní oznámení (které nelze vyřídit odkládacím dopisem), správně tam mělo být uvedeno "podání z 14. 8. 1990"...

Následné protesty pana Marečka, aby se s jeho podáními nemanipulovalo a nepodsouvaly se mu podněty, které nepodal, jakož i žádosti, aby prokuratura v úplnosti vyřídila jeho podání, jsou marné. Dopis GP ČR ze dne 12. 12. 91 se snaží odpovědět aspoň systematicky, ale setrvává na vlastním pojetí věci a podstaty problému se nedotýká. Dopis generálního prokurátora ČR ze dne 11. 2. 1992 pak sděluje M. Marečkovi v souvislosti s posouzením trestní odpovědnosti osob, které proti němu vedly trestní stíhání, že "... nevyjádřili jsme tím v žádném případě, že by Vaše tehdejší trestní stíhání bylo zákonné. Tím spíše jsme neučinili obecný závěr, že trestní stíhání nebo objasňování trestných činů a přečinů, která byla vedena proti autorům a distributorům Několika vět, byla objektivně v souladu se zákonem." Tato slova jsou v rozporu se zněním usnesení sp.zn. Vk 16/90 a odkládacího dopisu ze dne 30. 1. 1991.

Celkově lze vyřizování věci "souladu se zákonem" charakterizovat v prvé části jako ledabyle odbyté, v druhé pak jako zatvrzelé setrvávání na vlastním omylu a úzkostlivé vyhýbání dotknout se palčivého problému. Nikdy se prokuratura přímo a otevřeně nevyjádřila, že trestní stíhání v souvislosti s peticí Několik vět byla nezákonná, resp. protiústavní, naopak její opačná tvrzení (viz usnesení sp.zn. Vk 16/90 a odkládací dopis ze dne 30. 1. 1991) stále trvají a platí.

"ş 23 odst. 4"

Jde o ustanovení zákona č. 20/66 Sb., o péči o zdraví lidu a týká se "zneužití psychiatrie", tedy lékařského zásahu, kterým byla přerušena protestní hladovka M. Marečka dne 16. 10. 1989. Dne 12. 10. 1990 podal Mareček trestní oznámení na MUDr. Tomášovou (příp. další osoby) kvůli zmíněnému lékařskému zásahu. Věc vyřizovala pod sp.zn. Pn 282/90 OP Hodonín a až napodruhé její usnesení o odložení věci dle ş 159/1 tr. řádu KP Brno potvrdila: závěr byl ten, že lékařský zásah byl v souladu se zákonem č. 20/66 Sb.

Již v tomto řízení pan Mareček upozorňuje, že jde o problém, zda byl či nebyl dodržen postup dle ş 23 uvedeného zákona. Ani v tomto, ani v následném řízení na GP ČR prokuratura na toto Marečkovi nikdy neodpověděla, ačkoli měla. Zmíněný zákon je předpis správního práva a postup zdravotnického orgánu vůči občanovi musí odpovídat zákonu, ten tedy může zvolit jen takový postup, který mu zákon umožňuje, a prokuratuře (dosud) přísluší na zákonnost takového postupu dohlížet.

Miloslav Mareček se tedy obrací na GP ČR, kde podává jednak dne 9. 6. 1991 podnět k přezkoumání pravomocného rozhodnutí (OP Hodonín a KP Brno), jednak dne 11. 6. 1991 trestní oznámení na obě prokurátorky (z Hodonína a Brna), které dříve rozhodovaly. GP ČR ze své vůle obě podání spojuje dohromady a hodlá je nadále vyřizovat jen jako podnět k přezkoumání. Mareček okamžitě protestuje (marně) a zdůrazňuje rozdílnost obou svých podání a výslovně trvá na tom, aby jeho trestní oznámení ze dne 11. 6. 1991 bylo také jako trestní oznámení vyřízeno. (Pozn.: Ve věci trestního oznámení a ve věci podnětu k přezkoumání, byť se týkají téže věci, se zjišťují a dokazují vždy jiné skutečnosti, je zde rozdílné řízení a rozdílný způsob vyřízení. Trestní oznámení, je-li nedůvodné, musí být odloženo usnesením podle ş 159/1 tr.řádu, podnět k přezkoumání nikoli). GP ČR věc vyřizuje odkládacím dopisem ze dne 15. 10. 1991, kde hned v úvodní větě je uvedeno: "GP ČR na základě Vašeho podnětu ze dne 11. 6. 1991 přezkoumala...". Ze dne 11. 6. 91 je přece trestní oznámení, nikoli podnět k přezkoumání! Tento právně irelevantní dokument osobně doručuje dne 16. 10. 1991 generální prokurátor ČR Marečkovi, který nadále opakovaně a marně protestuje, poukazuje na to, že jeho trestní oznámení bylo transponováno do jiné roviny a tím "vyřazeno ze hry". Prokuratura trvá na svém a dává tak najevo, že hodlá ustanovení ş 59 odst. 1 tr. řádu (podání se posuzuje podle obsahu, i když je nesprávně označeno) si vykládat tak, jak sama uzná za správné, nikoli tak, aby nevznikla škoda na právech občanovi pro neznalost práva.

Vedle toho se do věci "zaplete" sdělení MUDr. Zemánka dne 16. 10. 1991 o údajném nátlaku na MUDr. Tomášovou. Prokuratura obnovila původní šetření na OP Hodonín (Pn 282/90), ale bezvýsledně, což sděluje GP ČR dopisem ze dne 23. 12. 1991 Marečkovi, který protestuje, že takové oznámení nepodal. Zde dochází k dalšímu (bohužel obvyklému) pochybení: Byla-li věc dříve usnesením odložená opět otevřena se všemi důsledky z toho ve smyslu şş 158 až 160 tr.řádu vyplývajícími, pak musí být opět stejným způsobem, t.j. usnesením o odložení, pokud se nic nezměnilo, skončena. Opačné tvrzení jen dokládá, jak hluboko vězíme v totalitním chápání věcí. Dále jde zde i o to, že vezmeme-li dr. Zemánka jako dalšího oznamovatele, i on měl být řádně vyrozuměn o vyřízení věci. Za zmínku rovněž stojí, že v obou oblastech podal pan Mareček vždy jak trestní oznámení, tak i podnět k přezkoumání. V prvé (viz "soulad se zákony") prokuratura obojí vyřídila samostatně, ve druhé ("23 odst.4") postupovala jinak, obě podání spojila a trvá na tom, že vše je v pořádku.

Celkově lze vyřizování věci "ş 23 odst. 4" charakterizovat jako typický obrázek dřívějších praktik v duchu zásady". My, Úřad, si rozhodneme, co a jak vyřídíme, a vy ostatní se neodvažujte nám do toho mluvit. Za komunistického režimu by to snadno prošlo, nyní však padla kosa na kámen.

(Pozn.red.: Ovšem jen díky tomu, že hladovkář Mareček umírá). Uvedený výklad nemůže postihnout všechny okolnosti, je jen stručným výtažkem toho nejpodstatnějšího (jde o stav k 12.3.1992). O věci si může udělat obraz každý, kdo si všechny písemnosti rozčlení, chronologicky seřadí a pozorně přečte. Podání pana Marečka nejsou nesrozumitelná, jak se mnozí vymlouvají, naopak se vyznačují právní erudicí a dá se říci, že Mareček v břitkosti logiky prokuraturu hladce převýšil. Jeho podání jsou vstřícná a sama naznačují cestu, kterou se brát, kdyby zde ovšem byla dobrá vůle zaujmout principiální stanovisko. O to totiž zde jde, nikoli o to, koho za co dostat do vězení. Jde-li nám o jádro věci, pak prokuratura nevyřídila panu Marečkovi nic.

Pokud jsem se já ve věci angažoval, vedly mě k tomu dva důvody: Abych řekl, že Miloslav Mareček má pravdu, a aby se prokuratura změnila (a my sami o to více).

V Praze, dne 18. 3. 1992 JUDr. Aleš Kublák vyšetřovatel GP ČR