Agenti – bezmocná oběť StB?

Začneme se minulostí konečně seriózně zabývat?

(o „honu na čarodějnice“ a jiných zdařilých praktikách)

…a oni jdou za ním/ Vzápětí vkračují do každé jeho stopy/ Už mu oděli límec svého řádu/ Už jede ve voze vklíněn mezi cizí muže/ Nastává noc nad ležením a falešně lká trubka/ Hloub do sebe se propadá a zalyká marností a studem/ Neboť zbraň již mu svěřili zatoužil vložit do svých vlastních úst (ach ano sladkých)/ usmívají se konejšivě ve svém žargonu/ Suroví, ale vědoucnější než Pýthie

(Josef Hanzlík, úryvek z básně sladký námořníček)

Záznamy StB, které jsou k dispozici československým občanům, s touto komunistickou policií už delší čas čeří hladinu našeho veřejného života a ještě nějaký čas zřejmě čeřit budou. Názory, jak k této věci přistupovat, se totiž liší a často jsou protichůdné. Strany levicové jsou otevřeně či méně otevřeně proti zveřejnění těchto záznamů, strany pravicové jsou zase více či méně pro, a tak se minulost přenesla z roviny justiční či mravní do oblasti politiky. Vedle rozhodných zastánců zveřejnění tajných materiálů StB stojí rozhodní odpůrci, mezitím si lidé jdoucí z práce kupují u sv. Václava seznam agentů 8 korun za kus (za seznam), pozitivně lustrovaní sedí v parlamentech, jiní si zvou paní Lamiérovou, aby jim potvrdila, že lustrační zákon není v souladu s lidskými právy a prezident k tomu dodá, že je to všechno trapné a že postihuje jen malé ryby, což většinu lidí silně překvapí. Rozumné požadavky splývají s nejrůznějšími emocemi v jeden chumel, místo abychom se něčeho kloudného dobírali, leze z toho jako obvykle naše dobře známá tuzemská selanka, ve které se uvaří všechno dohromady, aby si nakonec podali všichni spokojeně ruce, protože nikdo nevyhrál. Z našeho obzoru se tak vytrácí zásadní problém – zločinný systém, který zde vládl více než 40 let, způsob, jakým se tento systém udržoval u moci a jak vlastně demaskovat jeho zločinnou podstatu. Snažit se pochopit to, proč režim zavazoval umělce, vědce, techniky – lidi, kteří by jinak žili svým povoláním a svou rodinou, kteří v žádném případě nebyli a nechtěli být režimu nebezpeční. Proč se moc tyto lidi snažila, využívajíc jejich slabostí, kompromitovat a ponížit a proč se lidé (podobně jako ti, kteří za války v koncentračních táborech věděli, že jsou na jistou smrt) nedokázali tomuto nátlaku vzepřít? Nemyslím si, že hlavní příčinou byla obava o ztrátu existenčních jistot. Dokud cele nepoznáme techniku totalitní moci, ďábelsky využívající určitých psychických indispozic lidí a sami se pak nenaučíme těmto trikům účinně bránit, bude nad námi do skonání věků viset nebezpečí vzniku totalitních režimů. Je jasné, že spolupracovníci StB nesloužili ani tak jako špiclovská síť policejního režimu – (80 % všech informací získával režim pomocí zpravodajské techniky – odposlechů apod.) – šlo spíše o to zničit v člověku jeho lidskou důstojnost, nebezpečnou pro totalitní režim. Nikam se nedostaneme, když budeme chodit kolem horké kaše a čekat, až časem vystydne. Pro seriózní vypořádání se s tímto problémem je bezpodmínečně nutné, aby se otevřely archívy ministerstva vnitra a začalo se o těchto nepříjemných věcech otevřeně diskutovat.

Patr Placák

Na toto téma dnes přinášíme rozhovor s Robinem Hájkem, který kdysi pod nátlakem spolupráci s StB podepsal, ale zároveň se vzchopil k tomu, aby to sdělil jiným, čímž původní záměr StB zhatil. Robin Hájek (narozen 1949) působil řadu let jako zvukový technik mnoha profesionálních hudebních skupin i undergroundové scény. Jednou z nich byla známá kapela The Plastic People of Universe, se kterou Robin v sedmdesátých letech spolupracoval. S Robinem Hájkem besedovali Petr Cibulka a František Kostlán.

F.K.: Robine, pověz nám, v čem spočívala tvoje spolupráce s undergroundem a proč tě Státní bezpečnost kontaktovala?

R.H.: Jako zvukař profesionálních skupin jsem se začal o Plastiky zajímat asi v roce 1972, tehdy jsem se do skupiny dostal a po odchodu jejich zvukaře jsem se jím stal sám. Pak jsem se seznámil s celým zákulisím, včetně Petra Cibulky, a tehdy to začalo dostávat jaksi politickej směr, a to bylo ještě dost dlouho před rokem 1977, tedy před Chartou. Plastici politiku nedělali, to až po Chartě, a první a zároveň i poslední politická písnička byla skladba Sto dolů. V roce Charty jsem se seznámil s Petrem Cibulkou, nahrávali jsme pásky všech undergroundových skupin a spolupracovali jsme i s Jazzovou sekcí.

P.C.: Jenom bych doplnil, že od roku 1977 jsme s Robinem dělali alternativní scénu a později jenom underground. Začátkem osmdesátých let, když mě propustili z vězení, jsem se začal více orientovat na alternativu, protože underground byl v podstatě mrtev, téměř ho zlikvidovali.

F.K.: Chci se vrátit k druhé části otázky – jak a proč tě StB kontaktovala a proč tě vydírali?

R.H.: Tehdy jsem se o politiku nezajímal a všechno začalo v souvislosti s Chartou a Plastiky. K tomu kontaktování došlo v roce 1982, měl jsem tátovo auto, které bylo sice psané na něj, ale dal ho mně. Tenkrát táta dostal předvolání do Legerovy ulice na VB. Když tam přišel, tak mu řekli, že se to týká technického stavu vozidla. Když se vysvětlilo, že auto patří mně, dostal jsem předvolánku. Tam si mě vzali nahoru do vyšetřovací místnosti a řekli, že se jedná o velmi vážnou věc. Snažili se mi „osvěžit“ paměť , připomněli mi, že jsme tehdy byli s Petrem Cibulkou u kamaráda u Svitav, který byl předtím zavřený pro údajnou špionáž. Pak mi začali vyprávět, že se tam stala nehoda, že někdo porazil dítě a ujel. Tvrdili mi, že mají nezvratný důkaz, že jsem to byl já. Tomu jsem se pochopitelně strašně divil, a tak mi předložili expertízu z Ústavu barev a laků, předložili vyhodnocený střepy a kousky barvy a vysvětlovali mi, že všechno souhlasí. Měli také výpovědi dvou nebo tří svědků, kteří si dokonce měli jasně zapamatovat i číslo auta, takhle mě chvíli zpracovávali. Byl jsem samozřejmě pěkně ztuhlej. Potom esenbák odešel a přišel jinej, představil se jako pracovník StB, odboru kontrašpionáže, začal vysvětlovat politickou situaci a podobně. Zjistil si dokonce, že mám zaplacenej zájezd k moři, do Rumunska, říkal, že mě nechce ovlivňovat, ale nebudu-li souhlasit, tak nikam nepojedu. Psychologický nátlak stupňoval a já jsem byl poprvý v životě pěkně zaskočenej. Byl jsem z toho špatnej, když mě měl pěkně dole, tak mi předložil pěknej papírek s odznátkem, že se mnou jako dohodnou spolupráci, zařídí, aby z toho nic nebylo a všechno že se odloží až po dovolené. Nakonec jsem tedy podlehnul, dostal jsem krycí jméno Muzikant a on sám se představil jako Ivan Kavan, stářím přibližně jako já, a že mě budou navštěvovat…

F.K.: To všechno bylo jistě ovlivněno tím, že jsi čekal rodinu?

R.H.: To je pravda, manželka byla v jiném stavu, bylo to někdy na konci června nebo začátkem července…

P.C.: Zajímavý bylo, že si ho zavolali až za rok po údajný bouračce a že mne vůbec nepředvolali, a to jsme měli být údajně v autě spolu…

R.H.: To je fakt a zdůvodnili to tím, že by jim Cibulka stejně nic neřekl. Navíc bylo zajímavý, že auto bylo opravdu nabouraný, přestože jsem s ním neboural, museli to udělat dodatečně, naklepli to a barvu použili k fingování havárie.

F.K.: A co následovalo potom?

R.H.: Já jsem to všechno, co po mně chtěli, řekl Petrovi Cibulkovi, napsal jsem to na kus papíru a v obálce odnesl Haničce Šabatový, aby to použila, kdyby to bylo potřeba. Oni mi napoprvé neřekli, o co jim jde, to až při další návštěvě. Ten Kavan mi vysvětlil, že Cibulkova činnost není v zájmu republiky, že potřebují informace, co Petr dělá, kde se pohybuje a s kým se stýká, co plánuje a podobně. Já jsem se z toho snažil vyvlíct a vymýšleli jsme, jak se z toho dostat ven. Zašel jsem za Kalinou, synem bývalého náčelníka správy VB v roce 1968, měl padáka a byl spíše proti komunistickému systému. Kalina se zabýval lidmi kolem undergroundu, zastupoval je jako právník a on mi poradil, abych se snažil věc zveřejnit takovým způsobem, aby všichni pochopili, že jsem na ně nasazenej. Tvrdil, že StB je mstivá a kdybych se proti podpisu postavil, mohli by se mnou zacvičit. Když jako zvukař jsem se o politiku nezajímal a najednou se pohybuju mezi lidmi z  Charty, že to není normální, když se ta spolupráce provalí, tak jim budu k nepotřebě.

F.K.: Jakým způsobem s tebou estébáci udržovali kontakt?

R.H.: Třeba mi zavolali do práce, já jsem měl taky číslo estébáka, na který jsem mu mohl zavolat. Vždycky jsem mu musel říci jeho jméno, on se mi ozval a přišel na schůzku. Ten první, o kterým jsem mluvil, byl Kavan a on mne „předal“ v parku na Žofíně jinýmu estébákovi, který se představil jako Jan Marek. S tím prvním jsem se sešel dvakrát, poprvé když mě kontaktoval a podruhé při předávání tomu druhému. Ten Marek pro mě několikrát přijel autem, jeli jsme někam dál do restaurace třeba na kofolu, tu jsem si ale platil sám. Odmítal jsem od nich jakoukoliv podporu, kterou mi nabízeli…

F.K.: Kolik ti nabízeli?

R.H.: Nikdy neřekli cifru, ale rovnou povídal, že to žádný velký peníze nebudou. Spíše nabízel různý služby, například pomoc s bytem, možnost kariéry v zaměstnání apod. Vždycky jsem to odmítl, už jsem byl chytřejší. Zval mě třeba do kanceláře vedoucího bistra autobusového nádraží na Florenci, musela to být konspirační místnost a vedoucí bistra byl určitě jejich člověk.

F.K.: V době, kdy jsi podepsal spolupráci, jsi pokračoval dál ve své profesi?

R.H.: Pracoval jsem ve zvukařině dál, na základě mojí práce vyšlo několik elpíček Plastiků v Kanadě a ve Švédsku, dělal jsem nahrávky Sváťovi Karáskovi, Charlie Soukupovi a pro Vlastu Třešňáka. Jenom mne udivilo, že jsem za to nikdy nebyl popotahovanej, bylo snadný zjistit, jak se nahrávky dostávají ven. Nikdy mi, kromě nátlaku před podpisem spolupráce, nezkřivili vlásek na hlavě. A to přesto, že informace, který ode mne dostávali, byly nulový hodnoty a úmyslně zkreslený, neměli důvod mě nějak chránit…

P.C.: Estébáci tady pracují dál a na vyšší úrovni, například akce Mošnov, ta byla typická. Je tady armáda 150 000 agentů a ti jsou použitelní pro všechny, samozřejmě je využívá i KGB a dokud jim nevyrazíme tuto zbraň z ruky, čili pokud je nezveřejníme, potom tady bude vládnout KGB nadále. Tento stát nebude mít nikdy dostatek financí, aby dokázal udržovat tak obrovskou kontrašpionážní organizaci, aby mnohasettisícovou armádu agentů udržela pod kontrolou. Zveřejnění jmen těchto lidí – estébáků, agentů i komunistické nomenklatury, což je hlavní původce bolševických zločinů, milicionářů, placených funkcionáři NF apod., to je elementární krok sebeobrany. A co se hlavně úmyslně opomíjí: Zveřejnění opor komunistické diktatury a sovětského okupačního režimu, kterému KSČ sloužila, tyhle lidi nejúčinnějším způsobem chráníme před zneužitím KGB a dalšími tajnými službami, před vydíráním ke spolupráci a tím i následnými dlouholetými tresty za špionáž atd. Za zveřejnění by nám proto měli poděkovat.

R.H.: S takovým zveřejněním bych souhlasil taky.

(V podobných rozhovorech chceme pokračovat i v budoucnu).