--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Vydra Luboš č.: 1206
Název: Rodina Kořínkových - oběť zneužívání psychiatrie
Zdroj: NN Ročník........: 0002/018 Str.: 016
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Luboš Vydra Dnes zahajujeme zveřejňování případů zneužívání psychiatrie u nás. Otřesným případem je zvláště případ manželů Kořínkových z Prostějova.
Socialismus pálí do duše cejch
Karel Kořínek byl v r. 1945 v Junáku a jeho budoucí paní dělala vedoucí skautského oddílu. Po komunistickém puči oba odmítli vstoupit do ČSM. Protože studoval bohosloví, byl po jeho zrušení poslán rovnou k PTP, kde si odsloužil tři roky. V r. 1954 se Kořínkovi vzali. Několikrát se ještě pokoušel o studium na různých vysokých školách, z politických důvodů a pro své aktivní náboženské přesvědčení však nikdy nebyl přijat. Podle jeho vlastních slov, přinesl si "černé" z uniformy, do civilu. Kdekoliv se ucházel o práci, nesměl uvádět, že byl u PTP. Kádrováci to však stejně zjistili a propustili ho. Touto pokryteckou hrou si bolševici dokazovali, že jsou čestnější než protistátní živly.
Zbývala pouze práce nádeníka s krumpáčem a pověstí fluktuanta. Časem mu trochu pomohla legitimace Českého fondu výtvarných umělců. Pokud objednávky nedosahovaly 500 Kčs a nebyly časté, tak komunistická vrchnost přivřela oko. Kolem něho však bylo neustále šířeno: "Podívejte se, nic nedělá, jen si maluje!" Také paní Jindřiška Kořínková, povoláním výtvarnice, musela hlavně kvůli manželovi stále měnit zaměstnání. Dělala pokladní, průvodčí, pracovala na brněnském výstavišti. Všude však byla z kádrových důvodů nakonec propuštěna. Nejvážnější obrat k horšímu nastal v r. 1966, kdy si Kořínkovi dovolili kritizovat bytový úřad za jeho spekulace s byty. Tehdy se zapojili do akce několika sousedů, ke kterým se přidalo i značné množství nebydlících občanů. Z této iniciativy vznikl velký konflikt, když se asi dvanáct svazků sebraného rozsáhlého materiálu "Mlčet nebudu!", dostalo až na krajský výbor KSČ. Kohosi mocného v pozadí tím popudili tak, že vzápětí nato následovalo odvlečení Kořínkových do psychiatrické léčebny v Černovicích, zbavení svéprávnosti a s tím související omezení způsobilosti k právním úkonům. Zrůdnost tohoto aktu spočívala i v tom, že se to dozvěděli až dva roky poté. Příčina utajení byla zdůvodněna pokryteckými obavami o zhoršení jejich zdravotního stavu. Zde je také klíč k pochopení, proč arogantní chování u komunistů přetrvává celý jejich život. Kdo měl totiž někdy takovou moc nad lidmi, nikdy se nemůže vzpomínky na ní zbavit.
Socialismem znásilní ďábel bezmocného "Už jsme nemohli mlčet," vypravuje mi paní Kořínková. "Měli jsme dvě malé děti. Hanušek se narodil v r. 1960 a bylo to v době, kdy jsme byli na ulici. Naléhavě jsme žádali o přidělení bytu. NB Brno 1 místo toho, aby nám dal byt, nám dal svobodárnu v tak dezolátním stavu, že tu nefungoval ani elektrický rozvod. Byla bez plynu, bez WC, bez špajzky, bez koupelny a v domě nebyla ani prádelna. Všechno jsme si museli upravovat z vlastních finančních prostředků. Žádali jsme, aby nám NV ty úpravy zaplatil. To však odmítl s poukazem, že dům má soukromou majitelku, a ať to tedy žádáme po ní. Ta to také odmítla s tím, že žádné úpravy nepovolila a že není tedy povinna nic platit. Žádné finanční vyrovnání jsme do dnešního dne nedostali."
V den, kdy je deportovali bez lékařského doporučení do Černovic, byla paní Kořínková čtvrtý den na mateřské dovolené. 10. 12. byli z léčebny propuštěni a 30. 12. se jí narodila dcera Renata. V době jejího těhotenství byly na ní aplikovány psychofarmaka. Tehdy si nikdo s jejich škodlivostí hlavu nelámal. Zneužívání chlorpromazinu, či plegomazinu a jiných závažných drog, např. proti vojákům vyhýbajícím se vojenské službě, bylo, jak vím z vlastních pacifistických zkušeností, naprosto běžnou záležitostí. 10. 3. 1967 jednal soud o Kořínkových bez nich (rozsudek dostali až v r. 1970) a přitom jim ustanovil opatrovníka. Podali si odvolání, jak to, že opatrovník, když nebylo žádné řízení. Nikdo jim však nepodal žádné vysvětlení. Navrhovali opatrovníka z rodiny, matku pana Kořínka. Úřady nesouhlasily. Což bylo absurdní, protože se jednalo o osobu velmi blízkou rodině. Ustanovený opatrovník Stanislav Novotný, pracovník NV, potlačoval maximálně jejich lidská práva. Nic nemohli projednávat, protože k ničemu nedal souhlas. Podle rehabilitačního rozsudku z 11. 10. 1990 Městského soudu v Brně je tato osoba vystupující jako opatrovník neoprávněna podávat za manžele Kořínkovy nějaká podání. Takže je to trestný čin a tento opatrovník byl od samého začátku své působnosti zločinec. Nedávno zemřel. Světskému soudu se vyhnul, božímu věřím že ne.
V socialismu nepatří rodičům ani vlastní děti V roce 1968 to vypadalo, že manželé Kořínkovi budou nakonec rehabilitováni, ale přišla éra normalizace a s ní v r. 1973 nový zákon o rodině, podle kterého osoby, které nemají plnou právní způsobilost, nemají ani plná rodičovská práva. Na základě tohoto zákona mohli komunisté odebírat nepohodlným občanům děti a dávat je do dětských domovů.
Přestože v případě manželů Kořínkových nenabyl rozsudek o zbavení svéprávnosti a omezení způsobilosti nikdy právní moci, bolševickým mocipánům to nijak nezabránilo v tom, aby nespáchali zločin rozbití jejich rodiny. JUDr. Odvalilová z okresního soudu v Prostějově na oba manžele uvalila ochrannou léčbu a v rozsudku uvedla, že tato léčba je nezbytně nutná, protože jsou nebezpeční svému okolí. Tato ochranná léčba trvala bezmála deset let. Ptám se, neměla by být JUDr. Odvalilová postavena před nezávislý soud, který by mimo vynesení spravedlivého trestu, měl rozhodnout i o tom, aby uhradila rodině Kořínkových všechno to strádání a finanční ztráty?
Nejstarší syn Marek vypráví o násilné adopci své i sourozenců podle výše uvedeného zákona o rodině toto: "Já jsem měl to štěstí, že jsem zůstal doma. Před dětským domovem mne zachránilo to, že mi bylo již patnáct let. Ale na těch dvou bratrech, kteří dětským domovem prošli, na nich jsou vidět následky v duševním odcizení dodnes. Nejmladší bratr Libor, ten je úplně ztracený. Ten se nám odcizil docela." Paní Kořínková doplňuje syna: "Ukradli mi ho bez soudního jednání přímo z porodnice a dodnes je držený v takzvané nezrušitelné adopci v rodině u Žilků, Nahošovice, okr. Dřevohostice. Marek: "Pokusili jsme se s ním setkat, ale ten pokus skončil s jeho nezájmem. Byl z toho spíše šokovaný. I když věděl, že ti, se kterými žije, nejsou jeho praví rodiče a pamatoval si, že má svoje rodiče, neprojevoval žádnou snahu o styk s nimi, protože mu byli vykreslováni v těch nejhorších barvách." I v tom byli komunistické sociální stvůry důsledné, že svěřovaly děti do výchovy pouze lidem naprosto loajálním režimu. nelze se proto divit, že jediné, co se Libor o svých pravých rodičích dozvěděl, bylo to, že jsou nenormální a že se o něho vůbec nestarali.
Rozsudkem okresního soudu v Prostějově, zn. sp. P 52/72 byly dne 14. 3. 1973 odebrány rodině Kořínkových a svěřeny do tzv. náhradní výchovy tyto děti: Hanuš, Aleš a Renata. Poslední, již zmíněný Libor Kořínek, ukradený matce komunistickými zločinci přímo po porodu, byl nejprve manipulován do ústavní výchovy a potom nezrušitelně předán rodině Žilků. Na tomto otrokářském zločinu nese hlavní vinu předsedkyně senátu, která v současnosti údajně vykonává funkci náměstkyně soudu, JUDr. Jana Maiová.
V socialistickém státě nepatří občanu ani jeho zdraví Zkorumpovaní byrokraté předešlého režimu byli s nepohodlnými občany brzy hotovi. Nejenže rozkrádali stát, udávali a ze všech sil podporovali KSČ, ale věřili, že tento nemravný režim tu bude navždy a dokonce bude prosperovat.
Postoj a přesvědčení, že se nebudou muset nikdy a nikomu za nic zodpovídat, je vedlo k takovým postupům, jaké např. uplatňovali proti manželům Kořínkovým. Ty označili neurčitým termínem paranoia kverulans, to jest cosi jako "chorobný stěžovatel." Na základě obdobně vykonstruovaných diagnóz (byla např. i paranoia religióza - chorobná zbožnost) si socialistická společnost vyhrazovala právo trestat nepohodlné kritiky. Deset let ochranné léčby na psychiatrii bylo horší než deset let vězení. Nepohodlní občané byli pro komunistické zdravotnictví pokusnými králíky, na kterých se aplikovala taková psychofarmaka jako moditen, plegomazin, perpenazin, thioridazin a jiné. Většina léků v případě manželů Kořínkových byla aplikována třikrát denně a moditén, tzv. "odpravovák" na paní Kořínkové byl zkoušen každých 10 dní a na Karlu Kořínkovi každých 20 dní, přestože má být dáván jednou za šest neděl. Tato psychofarmaka jsou u těžce duševně nemocných nutné zlo, ale každý odborník vám potvrdí, jaký mají vliv nejen na psychiku, ale i na metabolismus, na celkovou tělesnou konstrukci a pokud se tyto léky předávkovávají, poškozují i játra. Psychiatrická znalecká komise prokázala, že tyto dávky v případě manželů Kořínkových přesahovaly přípustnou dávku dvojnásobně - a přitom šlo o zdravé lidi.
Karel Kořínek říká: "Ty léky při předávkování vyvolávají příznaky Parkinsonovy choroby, při které člověk nemůže v noci spát, přestože ve dne naopak je stále ospalý. Třesou se vám ruce, je narušená svalová koordinace, sucho v ústech. Někdy jsem měl závratě, až jsem padal na zem."
V socialismu trpí i děti za své rodiče Nejstarší z dětí manželů Kořínkových Marek je rovněž signatářem Charty 77 od jejího založení. V roce 1977 byl odsouzen k nepodmíněnému trestu, protože se bránil neuniformovaným příslušníkům StB, kteří se ho násilně pokoušeli vyvléci z bytu. Na jeho rodiče vykonstruovali rovněž obvinění z útoku na veřejného činitele. Přišli si pro ně hned druhý den, vyrazili dveře, provedli domovní prohlídku, ukradli jim spisy z komise pro lidská práva, korespondenci s redaktorem Hofmanem z Francie, korespondenci s dr. Krieglem, fotografie, nahrávky a jiné cennosti. Na dva měsíce je zavřeli do vězení a poté je bez soudu deportovali na psychiatrii Šternberk a do Kroměříže. Zde byli více jak rok pod psychofarmaky.
Marek mi o tom vypráví: "Vrátil jsem se po 14 měsících z bohunického kriminálu a našel rodiče v tak zuboženém stavu, že jsem je nemohl poznat. Napajcovaní injekcemi, oteklí, s třesem rukou, nehybní. Otec nemohl malovat, vláčel nohy za sebou... Co mi zbývalo. Dělal jsem pomocného dělníka ve skladu, pak traktoristu a řidiče ČSAD. Po revoluci jsem nastoupil jako fotoreportér a redaktor do okresních novin. Asi rok nato došlo k privatizaci těchto novin. Privatizovala redakční klika komunistických kádrů, která měla podporu Agrobanky. My tři, kteří jsme nastoupili po 17. listopadu, jsme se ocitli na dlažbě. V současné době pracuji jako učitel Základní umělecké školy." Markova finanční situace je nadále těžká. Ke všemu se snaží pomáhat rodičům, kteří zůstali ve svém nyní již důchodovém věku naprosto bez jakékoliv sociální podpory. Před více než rokem podal žalobu o odškodnění za nezákonnou vazbu a výkon trestu a též za ochranný dohled. Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím č.j.odšk. 301/90/Kr/Č ze dne 25. 4. 1991 přiznalo Marku Kořínkovi odškodnění za vazbu a výkon trestu ve výši ušlého výdělku za 11 měsíců (1.269 Kčs měsíčně), tzn. celkem 13.959 Kčs. Uvedené rozhodnutí je důkazem, jak je dnes absurdní řešit těžké morální újmy občana administrativním způsobem. Ti, kteří se zastávají komunistických zločinců a rozhořčují se nad "ubohými" agenty StB postiženými lustračním zákonem, by si měli uvědomit, že poškozený očekává na prvním místě nikoliv ponižující směšně malou almužnu, ale satisfakci a společenskou omluvu od provinilců. Také arogantní jazyk, jakým justiční byrokraté odpovídají, ukazuje hloubku barbarství a tuposti, do jaké naše společnost klesla v dobách husákovské normalizace. Posuďte sami. Tak vyřizuje odpověď Markovi Kořínkovi JUDr. Sáblíková z Ministerstva spravedlnosti ČR, zn. odšk. 801/Vo/Kr/C ze dne 25. 4. 1991: "Nebyla Vám přiznána náhrada škody za omezení Vaší osobní svobody po výkonu trestu a ochranného dohledu, neboť jde o jinou než skutečnou škodu".
Dál již jen se šaškovskou čepicí...
Pobyt na psychiatrii dělá v povědomí našeho občana z člověka cosi prašivého a vzbuzujícího bázeň. Nezapomínejme však, že tak na své spoluobčany "špiony, kulaky, soukromníky, faráře a diverzanty", pohlížli lidé i v padesátých letech. Přesto však označit vědecky někoho za blázna je něco daleko horšího i proto, že v lidech je tak nekritická důvěra právě v to, co je jim předkládáno jako vědecké. Vědecky uvažující trockistický marxista Petr Uhl, který hodně pomáhal diskriminovaným občanům, se Kořínkovými raději příliš nezabýval, protože vzhledem k tomu, že se jednalo o případ československé psychiatrie, měl pochybnosti o tom, že má co dělat s lidmi duševně zdravými. Vyjádřil se v tom smyslu, že on se do toho nemíchá, protože československá psychiatrie se oproti sovětské psychiatrii nezneužívá. Nejspíše soudil, že je vědečtější. Inu, těžko se věří tomu, že doma lze mít i to, co mají jinde. VONS, Charta 77 se, jak se jeví z faktů, s tímto posudkem "odborníka" spokojila a podrobněji se již v tomto případu k velké radosti komunistických trýznitelů nepátralo. Dál již pomáhali pouze jednotlivci, a když věc přišla k mluvčím, tak mluvčí se vyjádřili tím způsobem, že to není typický případ, že je to spíš ojedinělost a že kdyby se to vyskytovalo ve větší míře, tak by se tím Charta zabývala. Jediný dokument byl o nich vydán v červnu 1989, v době, kdy byli Kořínkovi po návratu z ilegality opět internováni. Z lidí, kteří jim bez ohledu na jakékoliv pochybnosti přesto pomáhali, namátko jmenujeme dr. Milana Kopřivu, Jaromíra Němce, Milana Jančana, Josefku Němcovou, paní Štefkovou, kostelníka u sv. Mořice pana Pavlíčka, Augustina Navrátila, pátery Liznu a Václava Malého a další.
Jak je obtížná obrana v šaškovské čepici, svědčí i další vyprávění paní Kořínkové o tom, jak prostějovský prokurátor Nezval, zodpovědný za jejich postižení pro útok na veřejného činitele, se dnes brání tím, že vytáhl soudní spis, který vlastně byl rozsudkem nejvyššího soudu již zrušen a třebaže se materiály v něm zakládají na pomluvách, do dneška s ním operuje a rozšiřuje ho po Prostějově. Že mu věří i zástupci tisku spíše než lidem v šaškovské čepici, dokazuje i odpověď šéfredaktora Františka Soboty, který v redakci paní Kořínkové řekl: "Paní Kořínková, můžete nám vykládat, co chcete, já jsem měl ten spis na stole, prostudoval jsem si ho a tam je úplně něco jiného, než mi vykládáte." Podobní novináři, kdyby viděli třeba i soudní spisy Milady Horákové, dali by zapravdu jejím katanům, pokud by se ovšem oficiálně už netvrdilo, že je tomu jinak. Čili to, že rodina Kořínkových se statečně bránila napadení estébáků, kteří k ní vtrhli jako nějací gangsteři, tak to ospravedlňuje soudní rozhodnutí prokurátora Nezvala? I proto je vinen za to, že dodržoval tehdejší komunistické zákony, v rozporu s lidskými právy, stejně jako nacisté byli vinni za to, že dodržovali zákony nacistické.
V socialismu se nic nepromíjí
Když po deseti letech ochranné léčby došla manželům Kořínkovým trpělivost a přestali se dostavovat na pravidelné injekce, jejich ošetřující lékařka podala návrh, aby ambulantní léčba byla změněna na léčbu ústavní. Předseda senátu JUDr. Werner se otázal obou postižených: "Prosím vás, co to děláte, vždyť z ochranné léčby se většinou po dvou letech propouští? Jak to, že zrovna vy ji máte už deset let?!" Když byl předvolán jako svědek primář oddělení, kam Kořínkovi chodili, MUDr. Otakar Hůla, tak ten prohlásil, že léčba je bohužel nutná, protože hrozí pokračování trestné činnosti.
To byla poslední kapka, která přivedla oba manžele k tomu, aby odešli do ilegality, ve které strávili čtyři léta. Skrývali se u křesťanů a jiných hodných lidí na Litoměřicku, u Budyšovských skal, Jarošova, v Krkonoších a ke konci roku 1987 se stáhli na Brněnsko. Domů se vrátili až 5. 5. 1989. Několik dnů nato si pro ně přišli esenbáci a odtáhli je na psychiatrii do Kroměříže. MUDr. Možný, který tu měl službu, je odmítal přijmout, protože jak tvrdil, tento případ dobře zná a že tito lidé jsou zdraví a žádné léčení nepotřebují. Argumentoval, že esenbáci nemají v rukou žádný rozsudek o trestné činnosti a tři hodiny jim odolával s takovou nekompromisností, že museli odjet s nepořízenou. Vrátili se tedy do Prostějova a tam drželi oba manželé celou noc až do odpoledne, zatímco orgáni obtelefonovávali místa, kde by je která léčebna vzala.
Socialismus končí - vrací se naděje?
Ten rok již visela ve vzduchu předzvěst změny a lidé se začínali chovat jinak. Když byli 11. 5. 1989 přece jen nakonec do kroměřížské léčebny Kořínkovi přijati, pan primář Pejcha si vzal paní Kořínkovou stranou a měl s ní velmi srdečný rozhovor, při kterém se jí ptal, jak dlouho chce v léčebně zůstat. Pak řekl, že je tu potřebuje mít alespoň dva měsíce, aby na ně mohl udělat čerstvý posudek. Souhlasili. Mezitím se o nich dozvěděla cizina. Telefonovali jim z Holandska, z Itálie, z Mnichova. K tomu spousta korespondence. Ohlásil se papežský administrátor. Navštívila je švýcarská a anglická delegace, jak psychiatr, tak lékař i právník. 13. července proběhlo za přítomnosti cizinců soudní jednání v Kroměříži a manželé Kořínkovi byli definitivně z léčebny propuštěni a plně rehabilitováni.
Oba manželé uplatnili u MS nárok na společenské odškodnění, způsobené nezákonným postupem soudu. I když toto podání bylo učiněno dne 7. 12. 1990, dodnes nebylo vyřízeno. V době, kdy komunističtí zločinci setrvávají dál ve svých vilách koupených z nečestně nabytých peněz, kdy pobírají vysoké důchody, byl panu Karlu Kořínkovi přiznán důchod o výši 1.900 Kčs a paní Jindřišce Kořínkové 550 Kčs. Z toho ještě musejí platit 800 Kčs nájemného. Strašné! Nechápu, jak ještě někdo může při takové nespravedlnosti být tak slepý a uctívat prezidenta Václava Havla.
Že v současné justici rozhodují byrokraté nemající srdce, dokazuje i odpověď předsedy Nejvyššího soudu České republiky, JUDr. Antonína Mokrého na adresu Mezinárodní společnosti pro lidská práva, z 15. 5. 92, plná pokryteckých omluv a výmluv. Z dopisu vyplývá, že jakákoliv snaha Kořínkových o odškodnění, natož satisfakce je prakticky beznadějná. Snaha justice věci řešit, či spíše neřešit, zcela připomíná neochotu úředníků z OPBH. Tzv. nezávislost soudů dělá pak z justice zakleté město, kde všechny dveře do domů jsou zavřené a za jejímiž okny soudcové ustanovení do svých funkcí již na doživotí se nám vysmívají.