--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kohout Lubor č.: 1268
Název: Rumlova pomsta
Zdroj: NN Ročník........: 0002/021 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Jiří Sprušil je reaktivovaný policajt, kterému tuším Mladá fronta Dnes dala přezdívku "Moravský Catani". Od začátku svého návratu k policii měl Sprušil problémy, z jednoduchého důvodu, je typem člověka, kterého buď milujeme, nebo nenávidíme. Jeho již chování je takové. Na rozdíl od mnoha svých kolegů pan Sprušil nikdy neměl nic společného se Státní bezpečností, byl "obyčejný" policajt. Začátkem roku 1990 Jiří Sprušil byl jmenován ředitelem Policie Severomoravského kraje (resp. tehdy ještě veřejné bezpečnosti). Ve funkci si vedl tak, že se na celé severní Moravě stal nesmírně populárním, a to i mezi policajty. Ovšem od samého začátku to neměl lehké. Znelíbil se totiž šéfům v Praze. Proč? Jiří Sprušil měl přehlížející vztah k státobezpečnostním složkám v Severomoravském kraji, se kterými kromě jiného sdílel budovy. Tehdejší Úřad pro ochranu ústavy a demokracie sídlil v prostorách Sprušilovy policie. Jeden z prvních konfliktů vznikl mezi Jiřím Sprušilem a ředitelem ostravského ÚOÚD Václavem Chovancem. A právě kvůli kancelářím. Chovanec si na Sprušila rychle stěžoval šéfům v Praze a ti se za Chovance postavili. Stojí za to se ale podívat, kdo to Václav Chovanec vlastně je: narodil se 11. září 1932, bydlí ve Vřesině č. p. 347, okres Nový Jičín. Členem komunistické strany byl od roku 1956 do roku 1970. Když v roce 1956 ukončil základní vojenskou službu u pohraniční stráže, byl znáborován ke Státní bezpečnosti. Tady působil u ruských poradců z KGB v Ostravě. Potom se stal náčelníkem oddělení u StB. Chovancovo chování mu mezi jeho kolegy na Krajské správě StB vysloužilo přezdívku "Malý Lenin". Po 17. listopadu byl tento stáťák reaktivován, aby chránil vznikající demokracii a dostal hodnost podplukovníka. Od StB byl v roce 1970 vyhozen jako kapitán. V souboji s Chovancem se Jiří Sprušil nedal, zůstal nekompromisní a na čas zvítězil.
V polovině roku 1990 se vzbouřili zaměstnanci pošt v SM a požadovali zrušení estébáckého pracoviště kontroly dopisů v Olomouci. Mimo jiné chtěli, aby Federální ministerstvo vnitra opustilo jejich prostory, které do té doby používalo. Jiří Sprušil se veřejně postavil na jejich stranu. Z Prahy přijeli záležitost "urovnat" náměstek FMV Arnošt Kohut a náměstek ředitele ÚOÚD František Stárek. Ovšem u Sprušila nepochodili. Ten kromě jiného zveřejnil snahu nových "demokratických úředníků" o záchranu estébáckého pracoviště. A tak jeho neoblíbenost na FMV vzrostla. Do toho psal Chovanec do Prahy zprávy o Sprušilovi. Na FMV připravovali kroky, jak se neposlušného ostravského velitele zbavit. Jenže znaje severní Moravu a jeho obyvatele, měl Jiří Sprušil jako jeden z nich na Ostravsku obrovskou popularitu. Na Kohutovu a Stárkovu snahu o jeho "odstřel" zareagoval J. S. vskutku policajtsky. Zjistil si o těchto pánech pro ně nepříjemné informace a vypustil je do světa. A tak jsme se dozvěděli, že Československo má za náměstka ministra vnitra nikoli politického vězně, jak o sobě Kohut rozhlašoval, ale člověka, který se normálně ožral a popral s policajtem. Dál Sprušil poukázal na to, že "politickému vězni" Arnoštu Kohoutovi byla polovina trestu odpuštěna pro vzorné chování. To ovšem u politických vězňů nebývalo ve zvyku. Nebývalo to normální ani u těch, co byli odsouzeni za napadení policajta. Jiří Sprušil vyslovil otazník o možné spolupráci Kohuta s orgány vnitřní ochrany v kriminále. U Františka Stárka poukázal třeba mimo jiné na to, že prosadil za ředitelku pardubické ženské věznice svoji přítelkyni a agentku vnitřní ochrany. Vzhledem k tomu, že Stárek disponoval a dodnes disponuje seznamy spolupracovníků vnitřní ochrany, nepovažoval Jiří Sprušil za náhodu ani vzájemné spojení Kohuta a Stárka. Sprušil předal získané informace předsedovi bezpečnostně branného výboru Federálního shromáždění Ladislavu Lisovi. Ten ho ujistil diskrétností a důkladným prošetřením. Samozřejmě nic neudělal. Sprušilem předané záznamy a magnetofonové nahrávky se ovšem po odchodu ředitele ÚOÚD Jiřího Müllera našly v Müllerově trezoru... U vedení Federálního ministerstva vnitra, v té době partě kamarádů si Sprušil svým chováním rozkázal. Zaútočil na jednoho z nich.
Kromě toho poté, co na prudký vzrůst kriminality zareagoval ostravský ředitel vyhlášením akce Zákon, způsobil na ministerstvu vnitra zděšení. Do Ostravy byl pro posouzení zákonnosti vyslán zvláštní zmocněnec, tehdejší zástupce ředitele České policie František Zelenický. Zděšení bylo pochopitelné, narozdíl od jiných nehrál Sprušil o vysoké funkce v Praze, ale věnoval se své práci v kraji. A tím jednoznačně ukázal, kdo je dobrý policajt a kdo intrikán. Zelenického kontrola dopadla dobře. V té době ovšem zesílily tlaky vedení Federálního ministerstva vnitra na tehdejšího českého ministra vnitra Tomáše Hradílka, aby Sprušila odvolal. Ten na čas podlehl a Sprušila skutečně odvolal. Zanedlouho toho však litoval a Jiřímu Sprušilovi se i omluvil. Hradílek pro mnohé nepochopitelně z funkce ministra odstoupil a jeho dosavadní náměstek Ludvík Vaculka zaujal funkci v Ostravě po Sprušilovi. Ten se stal jeho zástupcem. I nový ministr JUDr. Sokol byl Kohutem, Rumlem a Šustrovou přesvědčován, aby Sprušila utřel. Sprušil totiž ani jako zástupce krajského ředitele nedal pokoj. Těžko říct, proč Sokol nepodlehl, respektive proč byl Sprušil sesazen až začátkem roku 1992. Tehdy se Sprušil postavil i proti svému bývalému příteli Vaculkovi, o kterém zjistil, že spolupracoval s i v době normalizace komunistickou policií. Zelenický nechal jako jednoho z mála Sprušila udělat jakési přezkumné psychologické testy a na jejich základě byl Jiří Sprušil přeřazen jako referent do ekonomického úseku.
V té době ovšem zafungoval jako tiskovina provádějící tzv. aktivní opatření i týdeník Respekt, hlavně tamější redaktor Jaroslav Spurný. Pravděpodobně na zakázku od svých přátel na Federálním ministerstvu vnitra o Jiřím Sprušilovi napsal polopravdivý výplod. Důvod byl jasný, snížit Sprušilovu popularitu. Jaroslav Spurný a Respekt tím projevili svůj vděk za dříve poskytnuté materiály, které získávali od Kohuta a spol. (oblíbenou fintou, aby měl Respekt o čem psát, bylo, že například Arnošt Kohut zadal policajtům práci, ti mu ji odevzdali a on ji předal Respektu, zvláště Jaroslavu Spurnému). Něco je za něco, a tak Spurný pomohl na oplátku Kohutovi. O tom J. Sprušil: "19. února 1992 mi volal do kanceláře redaktor Spurný. Chtěl vysvětlit některé věci k událostem na krajské správě v Ostravě v roce 1990 atd. Odpovídal jsem a on mi na konci rozhovoru řekl, že to natáčí na magnetofon a chce vše uveřejnit. Řekl jsem mu, že to byl volný rozhovor, neupozornil mne na záměr, a proto požaduji, aby mi otázky faxem poslal, vypracuji odpovědi, autorizuji a pošlu mu vše zpět. Dne 24. 2. 92 jsem mu vypracované otázky faxem zaslal. Redaktor Spurný však při zveřejnění řadu věcí vypustil, vytrhl z kontextu."
Již jsem jednou napsal, že Respekt svým vztahem k FMV se projevil jako předlistopadový Signál špiona Minaříka, nevidím důvod, proč na přirovnání něco měnit.
Zpět k Jiřímu Sprušilovi. Po nástupu Jana Rumla do funkce českého ministra vnitra nastala příležitost si přímo vyřídit staré účty. A jak je vidět, Jan Ruml nezaváhal. Nechal muže přezdívaného Moravský Catani přeložit do nejvíce vzdáleného kraje od severní Moravy, jižních Čech. Od Jana Rumla si mnoho lidí slibovalo nápravu stavu u policie. Po zkušenostech svých i Johna Boka jsem byl skeptický. Obával jsem se, že Jan Ruml až příliš nasákl atmosférou kachlíkového baráku na Letné, pocitem své výlučnosti, moci. Začíná mne utvrzovat v tom, že jsem se opět nemýlil, že se opravdu stal mužem s bolševickými metodami.
Lubor Kohut