--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Placák Petr č.: 1285
Název: Národní anticharta
Zdroj: NN Ročník........: 0002/021 Str.: 020
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
V č. 17 NN jsme čtenářům s podpisy mnoha umělců připomněli tzv. Antichartu - akci, kterou v lednu 1977 v Národním divadle zinscenoval ÚV KSČ jako reakci na prohlášení několika desítek "samozvanců a ztroskotanců" známé pod názvem Charta 77. Nebylo to poprvé, co nějaká moc uspořádala v ND široce pojaté představení loajality české /čs./ umělecké obce k stávajícímu režimu. V jiné době jiní národní umělci v národním svatostánku podepisovali obdobné prohlášení poslušnosti, tehdy moci nacistické. V době po atentátu na říšského protektora Heydricha měla tato akce punc celonárodní tragédie, v roce 1977 za husákovské normalizace to už jen byla ubohá fraška názorně zobrazující bídu čs. společnosti. Zatímco v prvním případě šlo o krk, v případě druhém byla laťka zatraceně nízko a přece ti, co nepodepsali, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Podepsal i Jan Werich, ač to rozhodně neměl zapotřebí. Co ho k tomu vedlo? Ještě ten samý den Werich před svými přáteli přiznal, že ví, že "šlápl do hovna". Později se pak vymlouval, že nevěděl, co podepisuje, že mu něco podstrčili a on si myslel, že to je prezenční listina. Snažil se celou věc bagatelizovat, ačkoli věděl, o co kráčí. Starý pán chtěl před svou smrtí ještě shlédnout filmy, ve kterých hrál. Stařecká ješitnost byla cenou, za kterou byl Werich ochoten zaplatit svým jménem.
Na připomínku ŢAntichartyŢ zareagoval jeden z jejích signatářů, spisovatel Vladimír Přibský. Jeho dospis je fantastickou ukázkou mravního úpadku kasty lidí označovaných v éře socialismu za umělce, tj. baviče nesvépravné masy lidí, kteří se dobrovolně - kvůli svému řemeslu - vzdali vlastního svědomí. Takovýchto socialistických řemeslníků bylo mnoho, ale netušil jsem, že někdo může být tak nestoudný a prezentovat se na veřejnosti podobnými postoji jako V. Přibský - neřku-li je obhajovat. Není bez zajímavosti se podívat, jakým způsobem si toto "svědomí národa" omlouvá a ospravedlňujesvou mizérii a s absencí jakéhokoli studu žije v přesvědčení, že nad všemi vyhrálo (vyzrálo). Dopis pana Přibského otiskujeme v nezkráceném znění.
Petr Placák
(zvýraznění textu a pozn. v závorkách P.P.)
Milí pánové, v 17. čísle Krávy jste na str. 14 otiskli seznam některých známých umělců, kteří v roce 1977 podepsali jim nastrčenou komunistickou slátaninu, později nazvanou anticharta. Protože jsem měl tu čest - asi by měly být uvozovky, že? - být jedním z těch zločinců, rád bych vám pověděl, co např. mě k tomu podpisu vedlo.
Nejprve snad, co mě vedlo k tomu, že jsem nepodepsal Chartu 77. Tvrdit dnes, že jsem tušil, že toto seskupení bude patrně rejdištěm komunistů, těch bývalých, vyloučených a pomýlených, a estébáků, to by byl expostní alibismus. To vím samozřejmě až teď díky seznamům otištěným právě v Krávě, či jak to chcete skloňovat. Já jsem však Chartu nepodepsal na základě zralé úvahy a na základě perfektní znalosti komunistické mentality (V. Přibský v sobě nezapře pisatele detektivních románů). Znám je totiž dokonale od 25. února 1948 a vím, s kým mám tu čest. Domnívám se, že i všichni ti umělci, kteří jim to v tom Národním podepsali, věděli, oč kráčí. Podepsat Chartu, anebo nepodepsat ten jejich komunistický manifest za mír, socialismus a další tvůrčí, či jak to nazvali, jednoznačně znamenalo podepsat si ortel (to všechno se asi vešlo do tohoto zaklínadla soc. umělce - to by znamenalo podepsat si ortel): s okamžitou platností přestat publikovat, hrát divadlo, točit filmy, zpívat, prostě jakkoli se veřejně projevovat. Proto ostatně - jak jste si jistě všimli - Chartu podepsali výlučně jen ti, kdož už tak jako tak nemohli ztratit nic - či jak říkával jejich báťuška Lenin - leda své okovy.
Není žádným tajemstvím, že tento "protistranický" dokument podepsali pouze umělci stranou definitivně odepsaní, stranou zakázaní a stranou v Rudém právu poplivaní. Strana těmto umělcům po zpackaném vnitrostranickém puči zvaném pražské jaro uzákala dveře, přibouchala a dala jim jednoznačně najevo, že je na sekretariát nepustí ani voknem. Byl konec nadějím na další parazitování na těle národní kultury, konec doživotního ředitelování a "zastávání vedoucích míst" na věčné časy spolu s SSSR, záštitou míru, socialismu a bezpracného zisku pro celou rodinu. Co měli proboha tito bývalí straničtí agitpropčíci (agitátor - propagátor?), začínavší v modrých košilích jako známí svazáčtí gauleiteři, dělat? Pojednou byli ze strany, čili pojednou opět neznámí, bezvýznamní, jejich samizdaty taky nikdo nečetl - a dodnes nečte - pro ně, zvyklé mít moc a komandovat ty druhé, méněcenné, bezpartijní, uznejte, to musela být hrůza. A tehdy jim přišla pod ruku Charta 77! Myšlenky tam obsažené jim samozřejmě byly bytostně cizí, svoboda, demokracie, lidská práva, to všechno byl pro ně odjakživa buržoazní nesmysl, třídní podvod (?). Pochopili však, že Charta 77 je pro ně návratem na výsluní, opět se stali viditelnými, což se například celému Slovensku nepodařilo dodnes (?).
Komunisté velice dobře vědí, jak ponížit celé třídy, jak omylem říkají lidem určitého povolání. A tak v roce 1977 se rozhodli ponížit české a slovenské umělce, vyrýt jim do čela Kainovo znamení. Pod neskrývaným existenčním nátlakem přinutili stovky, tisíce umělců podepsat jakýsi bezcenný cár papíru, v němž se to jako obvykle hemžilo frázemi o socialismech, mírech a podobným slovním futrem, nicméně - o nějaké Chartě v tomto stranickém dokumentu kupodivu nepadlo ani slovo. Jako by jí nebylo. Takže kdo chtěl, mohl, a kdo chtěl, nemusel tento cár papíru vůbec chápat jako nějakou "antichartu". Kdo chtěl, mohl svůj podpis chápat jen jako další povinné úřední povolení k veřejnému vystupování či veřejnému psaní (zajímalo by mě, jestli se V. Přibrskému do tohoto Ţpovinného úředního povoleníŢ vejde i podpis pod Ţcár papíruŢ v hantýrce StB zvaný vázací akt?), což ostatně tak byl - alespoň podle mého přesvědčení - i hlavní důvod, proč jim ten žvást tehdy podepsali prakticky všichni významní čeští a slovenští umělci (včetně V. Přibského).
Nechci jim tím - a tím méně sobě - dělat advokáta ex offo, ostatně podobných podpisů jsme komunistům "dobrovolně" za jejich 42 let absolutistické nadvlády museli odevzdat nepočítaně. Podobně "dobrovolným" způsobem jsem je taky všichni na 99,99 % každých 5 let volili. Normální člověk totiž chce mít klid na práci, zejména když něco umí a práce mu činí radost a přináší i radost jiným. Normální člověk nemá chuť trávit svých nejlepších 42 let života po komunistických kriminálech. Ti, kdo se rozhdoli zkusit to a znovu začít bojovat o moc, ti se pochopitelně museli na veliké obtíže s komunickými nadvládci připravit. Proč by však proboha měli komunistické lágry plnit české a slovenské zpěvačky, herci, spisovatelé detektivek či divadelní komici? (slova V. Přibského bych vytesal do zdí Národního divadla). Možná se mýlím a Jan Hus by mně to těžce zazlíval, ale podle mého názoru národní kultura musí existovat (detektivky V. Přibského), a to i za tu příšernou cenu, že umělci - proti své vůli - podepíší nějaký kus papíru plný idiotských frází, který jim podstrčí na vrátnici jednou němečtí a jejich protektorátní kolaboranti, podruhé ruští bolševici a jejich komunističtí kolaboranti, anebo - a to už jsme v brzké budoucnosti - slovenští socialističtí nacionalisté. Národní kultura nesmí zemřít (detektivky V. Přibského), ta musí trvale žít, a to bez ohledu na to, která imperiální mocnost v tomto středoevropském prostoru, na němž je nám osudem dáno žít, se násilně na 6 či 42 let pomocí motorizovaných pěších divizí a obrněných transportérů zmocní vlády. My, Češi a Slováci (hlavně Vladimírové Přibští) to tady za všech okolností musíme nějak přežít (abychom mohli psát detektivky). Máme v tom dokonalou "habsburskou" praxi.
Vážení pánové v Krávě: českou a slovenskou kulturu si musejí čeští a slovenští kumštýři chránit, bez ohledu na to, kdo se jí i jimi zaštiťují. Možná už brzy budete žasnout, jaké rezoluce podepíše celá slovenská tvůrčí inteligence ve své samostatné, suverénní i svéprávné Slovenské republice, a to jen proto, aby proti nemilosrdně vládnoucím slovenským nacionalistům ze slovenské národní kultury zachránila, co se jen zachránit dá. A za dvacet let, až se Slovensko opět zbaví svých pút, nějaká slovenská Kráva otiskne seznam těchto slovenských umělců, kteří v roce 1992 vyslovili jednoznačnou podporu svému Vůdci. Ovšem to opět bylo, pánové, jen proto, aby vůbec mohli dál vystupovat v televizi - čistě slovenské, v Národním divadle - hrajícím jen slovenskou klasiku a točit na Kolibě - pouze slovenské filmy. Samozřejmě, že je to trapné. Není nikdy nic trapnějšího, než když se umělci pletou do politiky. Oni však většinou bývají do politiky jen vpleteni. Ti umělci, kteří se rozhodli místo umění dělat politiku, neboli bojovat o moc, musejí počítat s tím, že asi utrží šrámy. Ostatní umělce však klidně nechte zpívat, tancovat, hrát, psát, točit, neboť jen podle toho, jak dokáží zpívat, tancovat, hrát, psát a točit, je bude národ hodnotit, ne podle toho, co jim na vrátnici nastrčili k podpisu.
Úkolem českých a slovenských umělců vždycky bylo, je a bude udržet za všech okolností českou a slovenskou národní kulturu při životě a pokud možno i na vysoké jazykové úrovni. Jestliže se jim toto dařilo, ať v Čechách či na Slovensku - vládli tu husákovci, tu hlinkovci - pak je to asi jejich nejlepší vizitka.
Vladimír Přibský