--------------------------------------------------------------------------------
Autor: č.: 1298
Název: Postřehy
Zdroj: NN Ročník........: 0002/022 Str.: 000
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Znovu a znovu se ptám (a prosím ho tak svým způsobem o pomoc), jak by si profesor Václav Černý poradil s tím až ochromujícím, až tyranizujícím smutkem, který přepadá neotrlé lidi po listopadu 1989 a který pochází především z toho až obludného ignorování spravedlnosti i ze strany těch, kteří měli být jejími důslednými obhájci. Nepochybně by opět tvrdě vzdoroval, opět by tvrdě pranýřoval, opět by pohrdal až štítivě, nepochybně by byl opět (jako po únoru 1948) až zděšený a zhnusený. A nejspíš by si opět říkal: "Raději tato muka než čecháčkovsky tupou spokojenost uprostřed morální špíny tak veliké!"
Také ignorování spravedlnosti morálně pustoší jednotlivce i celou společnost. Také nepotrestání bolševických zločinů je zločinem!
Nezasloužíme si zatím prezidenta méně špatného, než byl V. Havel! Nezasloužíme si zatím ani politickou reprezentaci méně nanicovatou, než byla a je ta polistopadová!
Spravedlnost není samozřejmostí! Je třeba k ní intelektuálně i eticky dorůst, je třeba si ji zasloužit.
Skličující poznání: lidé bez patřičné úrovně intelektuální i morální zkompromitují a zmarní i záměry sebeušlechtilejší. Nestačí ani způsobilost jen intelektuální, ani způsobilost jen morální - musí tu být zároveň obojí. Navíc je nezbytná i patřičně silná vůle ušlechtilý záměr realizovat. A když k tomu přibude i podmínka dostatečného počtu lidí takto kvalitních, je pravděpodobnost zdaru ušlechtilého záměru dalekosáhlejšího významu skoro mizivá!
Kam jsme to až klesli, když i domýšliví nablblíci tak nechutní, hodní tolikerého politování, a tolikerého pohrdání, jsou dnes nezřídka považováni za osobnosti hodné úcty, za morální autority!
I mnozí naši "pravičáci" mě mají za příliš radikálního. A přitom nepochybně i já zůstávám hodně dlužen přísnosti, se kterou se patří mluvit o nestydatosti včerejších stoupenců bolševických mafií a dnešních nebolševických politických mátoh! Mé výpady proti jedněm i druhým jsou asi jen stínem toho, co by jim řekl Václav Černý!
Nelevičákům zazlívám, že nejsou lepší, náročnější, pokud jde o způsobilost morální. Komunistům překabátěným i nepřekabátěným zazlívám, že nejsou alespoň méně nestydatí.
Bylo by na čase našim bolševikům říct: Odpuštění si nemáte co nárokovat! O odpuštění se, velevážení, PROSÍ !
V Německu mají za samozřejmost, že u státních zaměstnanců požadují vedle způsobilosti odborné i způsobilost morální. U nás se podařilo překabátěným bolševikům a všelijak zbloudilým humanistům udělat z požadavku morální způsobilosti cosi nepatřičného, ba až psychopatického!
To je moc dobře, že konečně vyšel třetí díl Pamětí Václava Černého! Je v něm hořkých medicín (tolik potřebných!) požehnaně! Snad ta kniha přispěje i k výraznému opravení našich pokleslých morálních kritérií a snad jí neuberou na účinnosti pohoršená skřehotání všelijak dotčených.
Běda společnosti, v níž se do vysokých funkcí dostávají lidé spíše pro své špatnosti než díky svým přednostem!
Dost na tom, když se někdo s ignorováním spravedlnosti i "jen" smíří! Natož pak, když patří k těm, kdo nám ignorování spravedlnosti vnucují! Takové "morální autority", takoví "političtí kulturisté" si zaslouží jen hněv a pohrdání! Slávu jim mohou provolávat jen lidé hodně slepí nebo jen lidé duševně hodně zdegenerovaní.
Mezi "divy světa", před kterými budeš nejspíš nadosmrti také stát "v úžasu", je i tento: suverenita, s níž domýšliví nablblíci pronášejí svá hodně problematická nebo i očividně idiotská tvrzení!
Neodporování zlu je už i napomáháním zlu. Odporovat zlu, to není záležitost naší dobré vůle, to je naše povinnost. Kdo zlu neodporuje, ten se zpronevěřuje tomu lepšímu v nás, ten "poloaktivně" napomáhá tomu horšímu v nás i kolem nás.
Naprosté selhání téměř všech nebolševických disidentů: Místo důsledného trvání na odchodu překabátěných i nepřekabátěných bolševiků z významných funkcí, začali nás poučovat (podobně jako bolševičtí záludníci) o politické kultuře v tom smyslu, že politická kultura = ignorování spravedlnosti. (Viz například "veliký etik" Radim Palouš: Navlékl si rektorský háv, samolibě se v něm producíruje a jaksi mu přitom uniká, že další a další ročníky našich vysokoškoláků křiví a ohlupují političtí prostituti, že na vysokých školách dál působí spíš duchovní spodina než duchovní elita národa - teď už i JEHO vinou, ne-li dokonce především jeho vinou a jemu podobných!)
Polistopadové ignorování spravedlnosti, to není nic menšího, než donucení miliónů lidí žít dál v duševní špíně, nic menšího než morální degenerace nejen naší každodennosti, ale i samotných morálních kritérií, nic menšího než trvalé ubíjení lidského tíhnutí k pravdě a dobru.
Nejen jednotlivci, ale i celá seskupení se mohou sdružovat v podstatě dvojím způsobem: buď je "pojivem" jejich sdružování to lepší, nebo to horší v nich. Bude-li se naše "pravice" sdružovat na základě ignorování spravedlnosti, bude to počin sotva chvályhodný!
Jako hovádko boží žije každý, kdo se smiřuje s ignorováním spravedlnosti tak velikým, jak u nás zdomácnělo i po listopadu 1989, kdo se v něm spokojeně zabydlel.
I pouhé minimum politického studu by překabátěné bolševiky mělo mít k tomu, aby se nehrnuli do významných funkcí. Že se do nich hrnou, to je usvědčuje z toho, že v nich už nezůstalo ani ono minimum politického studu, že jsou nestydatí skrz naskrz.
Krátce po listopadu 1989 jsem litoval, že se té změny nedožil i profesor Václav Černý. Dnes jsem spíš rád, že je té další záplavy duševní špíny bolševické i nebolševické ušetřen.
Domýšlivost, to není neduh jen tak ledajaký! Je to přímo důkaz duševní malosti, důkaz naprosté absence povědomí o tom, že se lidé neliší svou velikostí, ale svou ubohostí. Kde není toto vědomí, tam jde vlastně o méněcennost intelektuální i etickou!
Ani řádně zvolení funkcionáři by neměli brát zásahy do života jiných lidí jako samozřejmost. I oni by měli znovu a znovu pochybovat o tom, jestli tyto jejich zásahy nejsou mnohem dalekosáhlejší, než by bylo přiměřené jejich kvalitám intelektuálním a morálním.
Už delší čas se tomu výrazu bráním, ale on je (i po listopadu 1989 znovu a znovu!) tak zasloužený, že si přímo vynucuje, abych ho používal: bolševická podsvinčata.