--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Placák Petr č.: 1307
Název: Anticharta
Zdroj: NN Ročník........: 0002/022 Str.: 002
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

V NN č. 17 jsme čtenářům připomněli tzv. Antichartu se jmény jejích signatářů tak, jak je v lednu 1977 publikovalo Rudé právo. Mezi jinými jmény RP uvedlo tehdy jako signatáře ŢAntichartyŢ i Jiřinu Fikejzovou. Ta redakci NN zaslala dopis, ve kterém svou účast na celé akci popírá včetně podpisu pod prohlášení: "Tak zvanou Antichartu jsem nikdy nepodepsala, neboť:

a) 28. 1. 1977 jsem v Národním divadle nebyla. To smutné představení jsem viděla v televizi. Vzpomínám si, jak mi bylo líto především pana Wericha, tenkrát už na smrt nemocného. Mazaně připravená kamera zabírala, jak se podepisuje.

Na prezenční listinu.

b) Nebyla jsem ani na obdobném happeningu v Divadle hudby, kam byli pozváni lidi působící v oblasti zábavné hudby.

Jak jsem se posléze dozvěděla, bolševik na svém tažení proti Chartě 77 v obou případech zneužil známých jmen na prezenčkách. Když vaše noviny nechci podezřívat ze záludnosti, zlomyslnosti a zlých úmyslů, nerozumím vašemu usilovnému snažení, co do zveřejňování různých seznamů. Cui bono? Cui prodest?

Jedním z mých životních hesel je Slušných lidí je víc. Patří k němu ovšem ještě O myších a lidech - a - Ani po kotníky. Očekávám vaše porozumění.

12. července 1992

PhDr. Jiřina Fikejzová

Paní Fikejzová, porozumění neočekávejte. Najmě proto, že se proti zneužití svého jména RP před 15 lety ohrazujete až dnes, kdy to nestojí ani za zlámanou grešli nebo se snad mýlím a Vy jste tehdy redakci RP podala své dementi, případně ho zveřejnila jinou cestou (Radio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, CH 77)? - tato událost se v kruhu rodinném i přátel živě diskutovala a nevzpomínám si, že by kdy padlo jediné jméno člověka z umělecké branže, včetně pana Wericha, který by svůj podpis pod antichartou odvolal nebo dementoval. Jestliže jste to totiž neučinila, ztrácí jaksi Váš dnes proklamovaný tehdejší postoj na věrohodnosti. Nebylo to nakonec ideální - nepodepsat podepsat? Být uveden mezi signatáři a přitom mít "čisté" svědomí? Zabily se tím přece dvě mouchy jednou ranou!

Ptáte se, proč to všechno, k čemu to je vůbec dobré a píšete o myších (které se hrabou v podružných věcech) a o lidech (kteří to s klidem přehlížejí) - Vaši poslední poznámku Ţani po kotníkyŢ jsem bohužel nepochopil. Ještě dáváte k dobru své krédo - Slušných lidí je víc. Myslím, že slušný člověk je především ten, kdo zpytuje své svědomí. 40 let jsme žili v totalitním režimu a dnes se všichni tváříme, jakoby u nás byla demokracie odjakživa - nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti a nikdo se ani nesnaží nad společnou minulostí zamýšlet. Myslíte si snad, že touto hrou na mrtvého brouka se nám podaří obnovit nějaký mravní kodex nebo zastáváte přesvědčení V. Přibského (viz NN č. 21), že to všechno byla velká šaškárna, nad kterou není třeba ztrácet čas, život jde dál, pijme pivo, jezme knedlíky, zírejme na televizi a občas si přečtěme detektivku od V. Přibského? Považujete se taktéž, jako V. Přibský, za "národní kulturu", která musí přežít za každou cenu, i kdyby trakaře padaly? Místo, aby Charta 77 vyburcovala společnost, tak se tisíce lidí - umělců, kteří mají tím, že spoluvytvářejí názory a myšlení velkého množství lidí, před společností zvláštní odpovědnost, zúčastnilo nechutné ŢprotiakceŢ, která měla znamenat potvrzení konečného vítězství Husákova normalizačního režimu. Jestliže v 1. pol. 70. let přežíval osvobozující duch let šedesátých a šlo stále ještě dělat spoustu věcí, koncem tohoto desetiletí už bylo ticho po pěšině a všeobecný úpadek začal nabývat katastrofálních rozměrů. Podpis umělecké obce pod tzv. antichartu k tomuto stavu celospolečenské apatie a ztráty občanské zodpovědnosti výrazně přispěl. Je těžko pochopitelné, že člověk s humanitním vzděláním jako jste Vy, se může vážně ptát, k čemu to je vlastně dobré otevírat dnes ty Ţdávno zapomenutéŢ věci, které nakonec nebyly pro mnohé vůbec tak horké, jak se zdály. Nebudu zřejmě daleko od pravdy, když řeknu, že se z ŢvynucenéhoŢ morálního úpadku dávno už stal úpadek osobní.

Petr Placák