--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Jan Filip
Název: O nutnosti pojmenovat zlo v sobě
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 006
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Zrůdnost komunismu na mě působila již při narození. Bylo po první světové válce. Z Ruska v r. 1919 se vrátil domů náš soused pan Pěnička a vykládal, co všechno prožil, když jako legionář bojoval proti Rudé armádě. Maminka byla tehdy těhotná. Moje léta trvající zádumčivost byla prý zaviněna hrůzami těch zpráv, kterým přirozeným chápáním nešlo rozumět. Rodiče byli katolíci a já poslouchal a později četl časopisy náboženského charakteru, které realisticky, doloženo fotografiemi postav ve špičatých helmicích, ukazovaly, co je to pokrok v lidských dějinách.

Již v obecné škole jsem slyšel od učitelů, že pokrokovým je ten, kdo vyznává Masarykovo heslo pryč od Říma a kdo v sovětské revoluci vidí počátek nové éry lidstva. Chápal jsem řád světa jako systém, který svojí jednoduchostí je tak velkolepý, že kázání pana faráře o Božím řádu mně nepřipadalo nesmyslné. Od učitelů jsem slyšel opak.

Zdálo se mi, že spontánní projev inteligence, že člověk je tvůrcem řádu, ve kterém žijeme, protože jak si usteleme, tak si lehneme, je s Božím řádem v rozporu, i když vzdělanci věděli své s přesvědčivou jistotou. Groteskním se mi jevil ale způsob takové argumentace. Ať tomu bylo ale jakkoliv, pokrokovým byl ten, kdo určoval míru svého života podle zkráceného desatera, pracovat a mít se dobře. Už teď na zemi, protože vše lidské končí. Jenom hmota, která dává formu své existenční nadstavbě, je věčná. Pochybnosti o inteligenci inteligence jsem získával postupně s rostoucím zájmem o otázku, čím vlastně začíná to, co končí. Neměl jsem odvahu ptát se ani svých rodičů, protože jsem u nich viděl prostou vyrovnanost ve všem, co život znamenal, s odkazem na Boží vůli, na jeho všemohoucnost a milosrdenství, jímž chápe každého z nás. Bez jeho vůle nespadne vlas z hlavy ani mně. To byl první problém, kdy se zdálo, že mohu pochybovat. Ale Isaak Newton zhodnotil pád jablka na zem nikoliv náhodou, a tak zodpověděl dokonce vědecky, tedy pokrokově, že ten můj vlas padal k zemi ze stejných fyzikálních příčin, jímž původní příčinou bylo odumření mého vlasu. To vše nikoliv náhodou.

V kvintě nás učil filozofii Dr. Ludvík Svoboda, vzdělaný marxista, pokrokový filozof a profesor latiny. Občanská válka ve Španělsku mně přiblížila oba póly světových sil té doby. Zájem o klasiky marxismu byl pochopitelný pro uzavřenost světové filozofie ve své teoretické rovině, vnášené do praxe Leninem a Stalinem. Stejně tak i pro pochopení toho, oč se bojovalo ve Španělsku. Náš třídní marxista říkal, že u Madridu se bojuje za Prahu a dokládal to rostoucími požadavky Henleina. Do té doby jsem si myslel, že Hitler je křikloun v mnichovské pivnici a že ho kámoši z těch pivnic vytáhli nahoru. Co to znamenalo, jsem nevěděl, ale tušil, že boj o Helenu v Troji nebyl první, že teď jde o finále všech bojů, o titul mistra světa. Byl jsem kluk a svět bylo hřiště, říkávala maminka, kde každý svým dílem musí přispět k vítězství dobra. Aby ten život měl smysl. Protože i svět má smysl. Jinak by neexistoval. A dodávala, aby tě, synku, Pán Bůh při zdravém rozumu zachoval, o to pros, ne o zdraví. To ti bude přidáno.

Hitler byl nacionální socialista, marxisté rovněž nacionální socialisté, ale v internacionálním měřítku. Hitler chtěl třetí říši na tisíc let, Lenin se Stalinem celý svět navěky. Abych tomu rozuměl, dával mi třídní Dr. Svoboda číst klasiky, vydané roku 1935 a dříve, včetně Lasala. Neměl to dělat.

Psalo se, že Západ nás v Mnichově zradil. Stavěly se pevnosti a květnová mobilizace ukázala odhodlání jít do boje za buržoazní demokracii. Bylo to v oktávě, kdy Madrid padnul a třídní marxista zdůrazňoval vlasteneckou povinnost spoléhat na Sovětský svaz. Nutnost jeho zásahu byla nezvratná, protože Třetí internacionála situaci vědecky předvídala a Rudá armáda se připravuje. S neuvěřitelnou odvahou odhaluje Tuchačevského. Správnost tohoto pokrokového kroku vidí v tom, že již před ním byly nutné čistky, které nařizovala Kominterna, či vlastně zájmy kominterny. V jejím zájmu je tedy i naše poznání, že to byl západní imperialismus, který nás zradil vědomě, protože s pomocí Hitlerova nacionálního socialismu chce zabránit světovému míru tak, jak ho musí chápat pokrokoví marxisté. Třídní Dr. Svoboda měl pravdu. Stalin s Hitlerem sjednali smlouvu o přátelství, aby tomu Stalin mohl zabránit.

Napadlo mě, že Římané byli vlastně gentlemany, když svými legiemi nejdříve pacifikovali odpor ve svém světě a této genocidě říkali pax romana. Mír, který vyhovuje pouze mocným na Kapitolu. Neklamali sebe, ani své občany a svým názorovým odpůrcům nalévali čisté falaernské víno. A ušetřili. Neplatili agenty, aby takový mír rozsévali po světě mírovým hnutím občanských a feministických aktivit. Kdyby nebylo poznání budoucího, mohlo se zdát, že na takovou politiku doplatili, když spoléhali oportunisticky na věčnost Města, které vládne světu. Obě imperia dopadla stejně. Jaká to byla logika dějin, kterou jsem neuměl pochopit? Jaké to byly výklady dějin, když pokroková inteligence aranžovala věčnou tvůrčí schopnost materie, jíž dějiny jsou povinny se řídit? Co to bylo za filozofii, když třídní nenávist byla matkou pokroku a víra v tuto vědeckou jistotu se povýšila nad jiné hodnoty až k absurdnímu vyvrácení jakékoliv jiné hodnoty než té, kterou s konečnou platností, ale s dialektickou podmínkou, definoval Marx a Engels? Kdo byli ti pokrokoví vědci a inteligence, která ve školách učila, že se učíme ne pro školu, ale pro život, který svůj smysl odvozuje z neživé hmoty?

A já byl mladý a patřil mně svět. Svět válek, svět silných, kteří požírají slabé, svět nejistot modlících se matek za zdravý rozum svých dětí a svět rodičů, jimž děti nepřipomínaly povinnost zachovat tento svět jiný, než jak jej ke své podobě vykládali internacionální nacisti.

Znal jsem již trochu historii, která je učitelkou života a a pochopil, že člověk je hříšný, protože vědomě přestupuje mravní příkazy, které jsou platny tak, jako nebeská mechanika, kterou si také člověk nevymyslel. Lidé uznávali, že chybují, ale že nelidské je v chybách setrvávat. Co tedy způsobilo, že se zapomnělo na paměť, jíž se odedávna předávala moudrost z generace na generaci? Nebo se zapomnělo již dříve? Před francouzskou revolucí?

V kolektivech se hovoří, že taková už je doba, kdy neplatí nevědecké pověry o duchovních hodnotách mravních příkazů. Byla to snad již římská patricijka, či později pompadůrka, která pokrokově vystihla příkaz doby užívat dne tryskem? Protože zítra pro mne nebude platit ani to, že jsem ještě dnes mohl třídně rozhodovat o osudu svého bližního? Strach z moci, či strach z beznoci? Strach jako přirozenost bytí, ze kterého se rodí všechny deformace, kolik jich lidstvo zná? Ale zná všechny deformace? Mohlo se tušit, že v době Mnichova se z utopie Hitlerova socialismu jeho katastrofickým pádem zrodí reálná hrozba likvidace všech historických jistot, včetně mravních příkazů, v jejíchž důsledcích se člověk choval i k přírodě v rámci svých možností nemravně?

Byl vůbec někdo vinen? Byla to satanská moc individua typu Marxe či kolektivní vina inteligence jako třídy, která se zhroutila do beztvarné lidské masy, ovládané vidinou zahnívání prosperujícího a očekáváním příchodu materialistického mesiáše, který nastolí a zabezpečí rudé vidění mrazivého zítřku?

Hitler skončil v bunkru i s Evou. A lidstvo na šestině světa tančilo v každé ulici. Žádná z nich nevedla do kostela. Pokání jako přežitek bylo vypáleno v prach a ten se stovkami jiných vhozen do běhutých vod.

Doba února měla být počátkem zhmotnělých představ encyklopedistů, volnomyšlenkářů a stavitelů pyramid, postavených mimo fyzikální zákony. Cena, mzda, zisk dostaly nové rozměry. Manifest strany politbyra určoval vůli lidových mas. Protože světový mír se teprve začal nastolovat, hledal se zločinný nepřítel. Našlo se jich tolik, kolik bylo třeba. Dříve a více se našlo těch, kteří, cituji premiéra Čalfu: založili moc strany a byli aktivní v padesátých létech. V stranickém i státním aparátě podíleli se na všech bezprávích tohoto období. V šedesátých létech byli odstaveni a dnes se objevují mezi rehabilitovanými. Je to ironie osudu. Jsou mezi nimi například lidé, kteří veleli pracovním táborům, věděli o mechanismu Státní bezpečnosti, a tak dále. Někteří z nich se dokonce v období pana ministra Sachera pokoušeli vrátit na vnitro. Tolik Dr. Čalfa.

Měl jsem to ale štěstí, když v padesátých létech spadla klec. Říkal to estebácký vyšetřovatel Miroslav Sýkora. Ale neříkal, za kým a proč zrovna klec. Kdybych byl opravdu v ní, nedej Bože, snad bych musel podepisovat archy rezolucí, žádající spravedlivé tresty pro velezrádce a kazimíry, kteří bdělostí předvoje dělnické třídy byli odhaleni a teď čekají... na co jsme to čekali? Až to praskne?

A to jsme jenom čekali?

Jestli jsem se kdy zamýšlel nad problémem viny a trestu, pak to bylo nejúčinnější na samotkách. V díře. Tam nebylo nic, ani jméno, žádná materie, jen svědomí. Jím jsem poměřoval svou vinu, že jsem vybočil z řady a začal myslet jako nezodpovědný člověk, protože jsem zavinil ztrátu existence manželky a dětí. A snad i svou vlastní. Čím více a rychleji plynul čas, tím jasnější byla představa nápravy zla, která je tím horší, čím více se oddaluje její pojmenování. Komunismus byla utopie, ale reálný socialismus je žitou skutečností pro masy lidí, ovládané jistotou, že až obsadíme valstrýt a vatikán, že konečně bude mír, když ne pro všechny, tak aspoň pro každého, kdo se o něj zaslouží svou věrností a semknutostí kolem praporečníka, kormidelníka, generalississima a moudrého lidumila, jakého ještě lidstvo nepoznalo. Viděl jsem, jak v té uzavřené kleci jsou národy v extazi nikdy netušeného, a přesto tak reálného reálna, že každý jiný byl blázen nebo nepřítel světového míru. Rozum nechápal, ale přesto nutil odpustit.

Dobové šílenství není zločinem do té míry, pokud se nenajdou poškození. Není náhodné, že se nehledají, nebo dokonce že se ani nevidí. I když zákon 119/91 je zná. Mám dojem, že premiér Čalfa měl na mysli právě tento jev, který je pozoruhodný svojí brutální naivitou.

Student Bohumil Pečinka připomíná ve Studentských listech Karla Jasperse se svými čtyřmi pojmy viny. Bylo to formulováno po druhé světové válce, v níž právě Sovětský svaz triumfoval svou moc a touto hrozbou, ale zároveň i nadějí, otevíral možnost socialistické expanze do Evropy. Zatím do Evropy.

Jaspers nastolil pojmy čtyř vin proto, aby neobjasněný zločin se již nikdy nemohl opakovat. Je to pojem viny kriminální, o níž rozhoduje soud, viny politické, jejíž normou je přirozené a mezinárodní právo, vina morální je otázkou vlastního svědomí a vina metafyzická spočívá na nedělitelné solidaritě lidí celého světa, kdy každý je spoluzodpovědný za všechna bezpráví, jestliže neučinil vše, co mohl, aby tomu tak nebylo. Jaspers tvrdí, že jak si na otázku své vlastní viny ve svém nejhlubším nitru odpovíme, na tom budou založeny představy o nás samých. Jinak k obratu, který nás dovede k obrodě původního zdroje naší podstaty nedojde. Hovořím o selhání paměti viníků a tvrdím, že jde o úmysl. Vycházím z podstaty spoluviny na všech čtyřech kategoriích viny zločinců, aby zapomenutím na dobu, v níž se svými činy účastnili totálního selhání všech mravních principů, které jsou autentickým zdrojem našeho bytí, byli exkulpováni současně s dobou. Právě ona brutální naivita pachatelů zla, že nebudou odhaleni ve svém svědomí, je znamením doby, kterou nemůžeme projasnit ani odpuštěním poškozených, dokud se pachatelé neodváží ke svým činům přiznat.

Prof. Ota Šik si udržuje optimismus, že to, co se děje v současnosti (XI/91), je jen dočasný pravicový vývoj. Naše národy, které jsou vychovávány ve filozofii rozumu, to v nových volbách dají najevo, říká p. Šik. Maminka měla pravdu, když mi přála, aby mě Pán Bůh při zdravém rozumu zachoval.

V tomtéž čase se Alexander Dubček obává, že krajně radikalistické extrémy v některých politických hnutích a stranách, mohou vážně ohrozit proces demokratického vývoje, což se za určitých okolností může projevit v protikladu s tím, co od nového demokratického hnutí po roce 1989 očekával pospolitý lid. To oni, krajně radikalistickoextremní hnutí a strany zrazují demokratickou revoluci, protože se odklánějí i od toho, v čem i on vidí i dnes u nás perspektivu demokratické obrodné cesty, kterou sleduje sociální demokracie v celé řadě západních zemí. Proč by taková perspektiva neměla být i pro demokratické Československo? (RP, 28. 11.)

Otázky podobného charakteru si kladl i Hamlet. A to byla pouhá hra na tragedii. Projev Zdeňka Mlynáře nepřipomínám, protože se stále cítí chartistou.

Jestliže tedy by všichni učinili vše, co mohli, aby tomu tak nebylo, je smyta vina metafyzická. Vlastním svědomím poznaná vina přestává být pro lidi dobré vůle vinou morální. Kdo pak bude bránit zákonodárcům, když morálně bylo vše učiněno, aby došlo k obratu, který nás dovede k obrodě původního zdroje naší podstaty, aby dle přirozeného a mezinárodního práva vypracovali zákony, postihující vinu politickou?

Mohou pak soudci nedbat takových zákonů, kde vina kriminální se zákonům neprotiví?

Na amnestii v r. 1960 jsem byl do té klece propuštěn a pocítil svou vlastní vyvrženost z masy teď již lhostejné a mlčící. Svoji svobodu jsem nemohl lépe manifestovat než opětovným hledáním možností, jak z klece pro veřejnost uniknout. Estebákům kolem mne se to podařilo.

Šedesátá léta viděná odtamtud jsou tak přesně vykreslená, že bude ještě dlouho trvat, až pravda o nich bude i pro chápavé charaktery přijatelná. Nebyl to jenom bortící se trůn Chruščova a Novotného, ale i postřehy té garntitury lidí typu ministra vnitra Baráka, který s námi sdílel pohostinství vyděděných. Jestli se materialismus řídil nějakou vnitřní zákonností, pak to byla ona, která řídila, posilována vnitřním rozkladem, všechny struktury živého k totálnímu rozpadu moci imperia zla.

Z této cesty dolů už žádná jiná než cesta do výstražného mementa nevede. Snahy vykládat tuto dobu jako pokus zlidštit socialismus, mají snad význam pro lidi tímto zlem poznamenané a svědomím neočištěné.

Nekladu si proto otázku, kdy v čase se bez hněvu pozná, že to je totéž zlo, přejmenované jen z dialektické nutnosti k tomu, aby mohlo působit k oklamání sama sebe. Propuštěn opět do té klece z tamtoho, ptal jsem se sám sebe, zda ještě působí svědomí jako měřítko byť latentních hodnot.

Signoval jsem proto Chartu 77. Teď již ručně. Pro každého občana jakékoliv země světa, která je účastna společenství národů v OSN, je Charta lidských práv závazná signováním účastnických států na jejich plnění tak, jak se k tomu zavázaly v roce 1948.

Zde by měl mít opět slovo Karel Jaspers, aby zhodnotil úpadek pocitu viny ve všech čtyřech kategoriích, platných po zkušenostech příčin, které po druhé světové válce vedly k nově vzniklým geopolitickým změnám ve světě lidí.

Pro každého soudného člověka, pokud se jím cítí být, je jasná dějinná logika nepromlčitelného. To, co je nepromlčitelné, je bytostnou podstatou svědomí nazíráno všemi a za všech okolností stejně, bez ohledu na to, zda se verbálně všichni shodnou na stejném znění nepromlčitelného. Obávám se, kdyby tomu tak nebylo, že by člověk ztratil oprávnění být podoben svému obrazu, jedinečnému jak svým původem, tak i významem pro celý vesmír. Možná, že zoon animal by zůstal tím nepoznamenán, ale znak člověka je jeho jazyk a sémantický význam řeči, to vše žádnou totalitou nelze zneužít, aniž by se totalita sama touto deformací nerozložila a obrátila v prach. Ten by svědčil o tragédii člověka, poznamenaného materialistickým viděním světa. Svědčil by proti smyslu samého přirozeného bytí o sobě.

Proto došlo k rozpadu imperia zla. Z přirozených zdrojů bytí. Ze svobodné vůle člověka, který neztratil schopnost vnímat nebezpečí vlastní účasti na své degeneraci, která může končit jen totální smrtí všeho živého.

Zůstanu ale ještě chvíli chartistou z let osmdesátých a budu zkoumat to, co mohu smysly registrovat a svědomím hodnotit. Obdivuji pana Čalfu, jak pregnantně právnicky hodnotil ty, které hodnotil. Já ale hodnotil všechny, kteří kolem sebe budovali, klece a katry a mimo toho, aby to mělo smysl, plnili plán obložnosti ostatního prostoru vězni svědomí.

Opravdovými chartisty. Ti nejen rukou, ale svojí existencí vydávali svědectví pravdě a zlu, které dehonestovalo svědomí vůbec a zvláště těch, kteří k podpisu Charty 77 byli dohnáni nezbytností mocí mocných. Nebylo jich málo. Pan Čalfa mluví zcela konkrétně o některých.

Student Bohumil Pečinka má pravdu, že zlo je nutno označit, abychom si hlouběji uvědomili, že totalitní systém nebyl jen čímsi vnuceným zvenčí, jak si sladce nalháváme, ale že je součtem deformací nás samých. Ano, i já jsem deformován. A budu tak dlouho, dokud ti, jímž jsem v duši odpustil, nepřiznají svou vinu a neučiní pokání aspoň v tom smyslu, že nebudou z tribuny bezúhonnosti lhát paměti národa o jeho minulosti.

Pak pochopím, že oběti chartistů let padesátých a šedesátých nebyly podstupovány nadarmo.

Je možno chápat, že toho chci více než mohu, abych nezemřel s pocitem hanby pro ztrátu svědomí svých bližních a mohl přejít z tohoto světa se zdravým rozumem?

Filip Jan, člen KPVČ