--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Když se nestydíte, tak nás suďte
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 011
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Všechny kritické články ke zveřejněným seznamům StB mají, a to je poněkud zvláštní, jeden shodný rys: matou veřejnost tvrzením, že jde o seznamy naší redakce, nikoliv Státní bezpečnosti. Tento maličký detail v posunu autorství seznamů, méně pozornému čtenáři celkem lhostejný a tudíž sotva postřehnutelný, však má za následek všeobecnou mystifikaci lidí s cílem bůhvíjakým. Odvést pozornost od zločinecké organizace jako takové zpozorňováním na zločinnost Necenzurovaných novin? Nevím. Faktem zůstává, že z falešné premisy nemůže vzejít nic jiného, než falešný závěr. První věta Ondřeje Neffa v článku nazvaném Právo (MF dnes, 14. srpna) začíná slovy: "Periodikum Rudé krávo ve SVÉM trojdílném seznamu údajných spolupracovníků..." Závěr - Necenzurované noviny nesou plnou odpovědnost za to, že StB do svého dokumentu zanesla Josefa Nesvadbu, Zdenu Salivarovou a Jiřinu Bohdalovou. (Mimochodem, paní Salivarová, o které si myslím, že nikdy nikoho neudávala, už v tisku oznámila, jak a za jakých okolností k jejímu podpisu došlo a paní Bohdalová má jiné datum narození. Ale to v článku nebylo. Pozn. red.).

Jiří Pešek v článku O lidské cti a Rudém krávu (Přítomnost, č. 6/92) předstírá, že jde o seznamy RUDOKRAVÍHO PANA KOSTLÁNA A SPOL., nadává na poměry, hlavně na stát, že nezakročil a nenápadně čtenářům infikuje myšlenku, že za nacistické okupace to tu bylo vlastně lepší, alespoň co do ochrany cti občanů. Závěr - soudy jsou zavaleny agendou, a můžete hádat třikrát, čí vinou. Zvláštní úkaz. Vinen není pachatel, ale ten, kdo o jeho zločinnosti přinesl svědectví. Autorům podobných článků to, jak se zdá, připadá normální. Ještěže to normální není. Nechtěla bych v takových poměrech stát před soudem jako korunní svědek usvědčující někoho z vraždy.

Takže, ještě jednou: jde o SEZNAMY StB a nikoliv o seznamy NECENZUROVANÝCH NOVIN RUDÉ KRÁVO, které neučinily nic víc, než že tento ARCHÍVNÍ DOKUMENT zveřejnily. Necenzurované noviny nebyly k vydání vedeny touhou NAPADAT SVÉ SPOLUOBČANY, ale touhou ZNÁT PRAVDU o naší vlastní minulosti, třeba i o tom, kdy StB lhala, chcete-li. K tomu, aby bylo možné posoudit, zda někdo lže, je logicky nutné znát výrok.

Je pravda, že klubko StB mohla začít rozmotávat státní správa, a to daleko diskrétněji, jenže ona to neudělala. Pokusili jsme se po dvou a půl letech alespoň o to, aby byl znám "výrok" StB. Rozmotávání je teď už, podle mého názoru, nezbytné.

Nicméně, dokument je dokument a nelze v něm ani gumovat, ani cokoliv měnit, i kdyby redakci pobuřoval sebevíc. Nebyl by pak už autentickým dokumentem. (Dodatečně jsme pojali podezření, že v období po listopadu, kdy k registrům, jak víme, měl přístup kdekdo, některá jména ze seznamu zmizela v souvislosti se skartacemi). Jen komunističtí novináři si mohli dovolit gumovat a škrtat v projevech M. Gorbačova a dalších dokumentech. Inu, cenzura dělá divy.

Velká písmena, kterými jsou psána některá slova v tomto článku, jsou míněna jako akcent. Jako svodidlo, které má vykolejené myšlení přivést zpátky na zem, kde platí, že každý následek má svou příčinu.

A dovolím si tvrdit, že příčina rozmrzelosti lidí, soudních žalob, nekonečných sporů a zmatků, křivd a morálních dluhů leží někde jinde než v Necenzurovaných novinách. Spočívá v naší minulosti, často i poněkud vzdálené, a v naší neinformovanosti o ní. A tu se, pánové kritici, snažíme (a nejen zveřejněním seznamů) napravit.

Když se nestydíte, klidně nás za to suďte. Jitka Studničná