--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: O lupičích hmoty i ducha /Hovoří posl. FS T. Kopřiva/
Zdroj: NN Ročník........: 0002/023 Str.: 012
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

(hovoří poslanec FS Tomáš Kopřiva Když se dívám na tvář ing. Tomáše Kopřivy, poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění za ODS, nevidím na ní, ačkoliv byl zvolen už podruhé, žádnou únavu. Myslím na Kláru Samkovou, ke konci minulého období zcela vyčerpanou, na Bohuslava Hubálka, který je po skončení poslancování v rekonvalescenci, na Rudolfa Battěka, který, jak jsem zaslechla, se také doposud necítí ještě zcela zotaven.

Pan poslanec Kopřiva má, kromě toho, že zasedá v předsednictvu FS, své povinnosti v ústavně právním výboru a bude-li potřeba, odskočí si do výboru mandátového a imunitního, jehož je tajemníkem. Na moji otázku, kdy mi poskytne rozhovor, nezačal listovat v nižádném diáři a navrhl třeba hned. Téma, které jsem si připravila, znělo: špinavé peníze.

Pane poslanče, někdy mám pocit, jakoby pro naše úřady žádné špinavé peníze neexistovaly, takové je kolem nich ticho. Ale ony přece existují, nebo se mýlím?

Samozřejmě, že existují. U nás, jako všude jinde. Nejsme na světě žádnou výjimkou.

Řekla bych, že zaběhnutou ekonomiku a desetiletí spolehlivě fungující demokracii nemohou příliš vážně ohrozit. My však jsme v obojím na samém počátku.

Asi 80 % hrubého národního produktu Československa je doposud v rukou státu. 10 % připadá na družstevní, společenské a další organizace a 10 % tvoří soukromý sektor. Z oněch posledních deseti procent ovládají komunisté asi dvě až pět procent, přičemž, jak se zdá, bližší skutečnosti je ta dolní hranice. Vezmeme-li v úvahu celkovou výši národního produktu, která činí něco kolem pěti set miliard, snadno spočítáme, že jeden každý občan byl okraden o několik korun, víc než deset by to nebylo. Neříkám to proto, že bych problém špinavých peněz podceňoval, naopak, co se nakradlo, musí být už z principu vráceno do posledního desetníku, chceme-li budovat právní stát. Říkám to proto, aby bylo vidět, že zdaleka nejde o tak závratné sumy, jak si lidé myslí. Částka je tak malá, že je dokonce někdy slyšet i otázku, zda náklady na její prošetřování nepřevýší samotnou ukradenou hodnotu.

Souhlasím. Národní pasíva sice takto narůstají, ale zlodějům ukradený lup ponechat nelze. Stará se však někdo skutečně důkladně o to, aby všechen majetek, který si KSČ nakradla v době své vedoucí úlohy, zase vrátila?

Na tomto problému pracují u ministra kontroly ČR Igora Němce desítky lidí. V expoziturách, které mají po celé zemi, prošetřují jednotlivé případy místní lidé, tedy nikoliv z Prahy. Lidé, kteří své okolí dobře znají. Ale: předtím, než se ministr Němec chopil úřadu, část majetku KSČ se přesunula do rukou jednotlivců. Bylo to neuhlídatelné, nebyl ani nikdo, kdo by hlídal. V mnoha případech už sotva kdo vypátrá důkazy a část ukradeného majetku je nenávratně ztracena.

Velmi dobře si vzpomínám, jak bývalý premiér Pithart otálel se jmenováním ministra kontroly. Vskutku, trestuhodné počínání. Složité analýzy, které teď Občanské hnutí provádí k prohraným volbám, jsou legrační. Vždyť už jenom tenhle jediný čin stačí na to, aby voliči celému OH ukázali záda.

Premiér nejen otálel. Tvrdím, že v minutě, ve které prohlásil, že slyší trávu růst, zbavil nás navždycky jedinečné příležitosti k tomu, abychom zbavili bolševiky jejich nezasloužených výhod. Historická šance, kterou jsme propásli, se už nikdy nevrátí. Těch výhod bylo spousta. Měli 40 let lepší přístup ke vzdělání. K informacím. Ke kontaktům. Vzájemně se dobře znali, mohli si vzájemně pomáhat. Mohli víc cestovat. Měli od všeho klíče. Po listopadu si mohli nacpat kapsy, kolik chtěli.

Stalo se někdy, že lidé, kteří objevili něco podezřelého v tomto smyslu, přišli a řekli to třeba vám?

Nejednou. Jenže - devadesát devět procent z nich nemá sebemenší listinný ani jiný důkaz. Chápeme, že po nich nemůžeme chtít, aby takové důkazy sháněli, ani k tomu nemají možnosti. Doporučujeme jim, aby se se svým poznatkem obrátili na orgány činné v trestním řízení, které už si důkazní materiály opatří, existují-li vůbec ještě nějaké.

A co se děje pak?

Tady je kámen úrazu. Opět devadesát devět procent z těchto lidí už neudělá nic. Jít na policii, to znamená určitou časovou investici. A také vlastní kůži na trh a do toho se skoro nikomu nechce. A také se hodně bojí.

Čeho?

Všeho. Převzetí vlastní odpovědnosti, vystoupení z anonymity. Moci, kterou komunisté stále mnohde mají, alespoň v hospodářské sféře.

Vidíte-li, že nejsou dospělí, alespoň tak bych to kvalifikovala já, proč to neuděláte za ně?

Neobstáli bychom. Nikdo z úřadů se záležitostí typu "jedna paní povídala" nebude zabývat. Nemáme-li žádný důkaz, a to je téměř vždycky, nemáme o co své tvrzení opřít. Může se ukázat, že jde o falešné obvinění, že to zkrátka není pravda. Anebo to pravda je, ale žádný soud si nedovolí vydat rozhodnutí, nemá-li důkazy, což je pochopitelné.

Proč to neobrátit? Proč má společnost dokazovat někomu, že peníze získal krádeží, když by bylo pro ni daleko schůdnější, kdyby majitel kufru s bankovkami měl naopak dokázat jí, že je nabyl zákonnou cestou?

Od října 91, kdy byl schválen zákon o bankách, musí každá banka zjišťovat původ peněz svého klienta, ukládá-li částku vyšší než 100.000 korun. Pokud vím, tak to banky skutečně dělají. V jiných státech mají tento systém zavedený už dávno.

Do té doby, než zákon vyšel, však byla spousta peněz, domnívám se, vyprána. Jak se to vlastně dělá, vyprat několik miliónů? (Oba krčíme rameny. Napadají nás nejrůznější představy, žádná není asi ta pravá, a tak se vracíme k tomu, co předchází, ke krádežím samotným).

Dejme tomu, že si jeden každý straník ukradne za 10.000 korun z majetku KSČ. Některý víc, jiný méně.

Počítače, faxy, já vím.

Právě že ne. Oni neměli ani počítače, ani faxy. Oni měli ledničky plné drahého pití a potravin. Auta, chalupy - a ne ledajaké - a v nich bary, sauny, bazény, zařízení, které často daleko přesahovalo cenu vlastní budovy. Kdepak, počítače. Prvotřídní sedací soupravy, luxusní koberce, umělecká díla. Do chat KSČ, v horách, kam často ani nevedla pořádná silnice, jezdily džípy naložené lahůdkami pro občerstvení lovem znaveného předvoje dělnické třídy.

Komunisté tvrdí, že tyto majetky byly pořizovány z jejich členských příspěvků.

Ty by na to nestačily. Stavby a jejich následná údržba, personál, často to bylo financováno z FKSP (odborářský Fond kulturních a sociálních potřeb). Když se chata postavila, stačilo jen naznačit některému podniku, že v ní chybí to či ono. Každý se dovtípil. Když mělo dojít k fakturaci - víme my, kolikrát řekl jeden soudruh druhému soudruhovi "ale to nestojí za řeč, nám přece vy nebudete nic platit?" A k uzavření společnosti přibyl další člen. Vzpomeňte si na Babinského.

Rozumím tomu tak, že KSČ měla spoustu majetku, který jakoby vlastně neexistoval. Nikdy nebyl objednán, nikdy nebyl zaplacen. Z takového majetku, ničím nedoloženého, se krade dobře, zvlášť, když se majitel tváří, že o něm nic neví. KSČ zapírala, co mohla a nebylo pak dost dobře možné, aby žalovala krádež něčeho, k čemu se předtím nehlásila. Ostatně - kdo by žaloval koho? Sami sebe ti, co vykrádali státní majetek a měnili ho v majetek strany, aby ho pak přeměnili na svůj osobní? Je to celé absurdní. Ten si vzal to, ten zase ono. Tisíce zlodějíčků vynásobené tisíci zlodějin - a hodnoty, které před námi generace schraňovaly stovky let, se zmarnily.

Máte zřejmě teď na mysli cenné umělecké artefakty z hradů, zámků a muzeí?

Ty taky, samozřejmě. Ale myslím i na krádeže jiného druhu. Bolševici okradli národ o řemeslný fortel, který tu po staletí byl, a který se jen tak nezíská. O lesy a o vztah k nim. O přirozené vztahy k práci. O vzdělání, o kulturu, o věci, které předkové tisíc let vzdělávali.

Nehmotné loupeže komunistů, když se nad tím hlouběji zamyslíme, jsou tak obrovské, čísly nevyjádřitelné, až se tají dech. Přesně tak. V porovnání s nimi jsou krádeže seslí, ledniček i hotových peněz prkotinou. Zabývat se ale musíme obojím. Lze vůbec "nehmotné loupeže" stíhat?

Bohužel, sotva. V civilizovaném světě takové věci rozmazávají sdělovací prostředky, což má za následek jakési všeobecné opovržení viníkem. Nemůže pak už dělat žádnou funkci, nikdo ho nezvolí. Nikdo si netroufne ho do čehokoliv jmenovat, aby se nám nevystavil pohoršení. Žádná lepší společnost ho mezi sebe nepřijme.

Když Bůh chtěl potrestat Kaina za vraždu Abela, zbavil ho lidské společnosti. Znetvořil ho, aby se ho lidé báli a nepřijali ho mezi sebe. Kain trpěl tak, že by raději zemřel. Ale musel žít, a to byl jeho trest. Já si však nevzpomínám na nikoho, snad vyjma Biľaka, kdo by upadl do takového opovržení, že by ho už ani komunisté nechtěli. Když někoho naše noviny vymáchají a lidé se od něj odvrátí, jako by se to stalo Pithartovi, rodné OH mu zůstane. Nebo KSČM. Nebo sociální demokraté, mám na mysli Kavana. Když už ho v Čechách nechce vůbec nikdo, ujme se ho HZDS - teď zase myslím na Šabatu. A tak by se dalo jmenovat dál a do nekonečna.

Komunisté ukradli lidem i ten obyčejný instinkt pro to, co je dobré a co špatné. Etické normy, k nimž se lidstvo těžce propracovávalo od svého vzniku, obrátili naruby a nastolili éru nevídané tolerance k lidem špatným a pohrdání lidmi dobrými. Všeobecně se tomu říká morální devastace. Nedávno jsem šokoval jednoho studenta z Oxfordské univerzity, který chtěl vysvětlit české přísloví "kdo nekrade, okrádá rodinu". Byla to pro něj tak omračující myšlenka, že se rozhodl na toto téma napsat disertační práci.

Budete se mnou, pane poslanče, souhlasit, když teď řeknu, že balkanizace nám nehrozí, jak varují někteří naši politici, nýbrž že začala v roce 1948? Je nejvyšší čas, aby už konečně začala nabírat opačný kurs. Jinak už nikdy nebudeme tím, čím jsme předtím byli.

Více než polovina voličů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku rozhodla v minulých volbách, že tento obrat k civilizované právní společnosti má nastat. Politici pravice jsou teď odpovědni za to, aby se kormidlo neotočilo doleva zpět na Balkán. Já sám za sebe slibuji, že pro to udělám maximum.

Děkuji vám za rozhovor.

Jitka Studničná