--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Studničná Jitka
Název: Noblesse non oblige
Zdroj: NN Ročník........: 0002/024 Str.: 027
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: . . Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

Zneužil pan Macek svého postavení nebo ne? Skandál, který vyvolal místopředseda federální vlády Miroslav Macek koupí Knižního velkoobchodu, je bezesporu největší, jaký se kdy po listopadu ve vládních kruzích odehrál. Podaří-li se politikovi rozpoutat bouři kritiky ve všech částech politického spektra najednou v takové míře, je to věc velmi vážná. Svědčí o tom, že politik nemá základní vlastnosti politika: prozíravost, předvídavost, ohled na své společenské postavení, jež zavazuje. Vycházím samozřejmě z předpokladu, že pan Macek netušil, co se po uzavření obchodu stane. Otrlost člověka, který ví, že mu hrozí ztráta společenské prestiže, avšak vidina majetku mu velí na to nedbat, si prostě neumím představit.

Z takové ostudy se už nedá nikterak vymluvit ani vyvysvětlit a všechny snahy pana Macka o uklizení celé záležitosti do škatulky s nápisem "normální" jsou marné. Proti výpadům předsedy KSČM Jiřího Svobody a dalších poslanců bude velmi těžké se obhájit. (Od pana Svobody zmíněná kritika skutečně sedí. Dokud zneužívali svého postavení na všech úrovních komunisté k témuž, ať už za totality, nebo po listopadu, nikdy nic neviděl. Jeho náhlé procitnutí svědčí nikoli o kritickém myšlení, ale o zcela sprostém vytloukání politického kapitálu ve prospěch své tisíckrát zkompromitované strany).

Kde to všechno začalo

Vraťme se na začátek letošního roku. Posledního ledna přijíždí na zámeček ve Lnářích prezident Václav Havel, aby se, doprovázen novináři, informoval, jak probíhá schvalování privatizačních projektů. Od komise, která zde celé týdny, odloučená od světa, pracovala, se dozvěděl, kromě jiného, že bývalý národní podnik Kniha má dluhy větší, než je hodnota jeho majetku a že Knižní velkoobchod je rovněž zatížen tak velkými dluhy, že nikdo neví, co s tím. Panuje názor, že jej bude asi řešit až druhá vlna privatizace. Pan prezident poněkud pobaveně naslouchal, a my, novináři, s ním, povídání o jediném privatizačním projektu, který se Knižního velkoobchodu týkal. Podal jej management podniku, který měl v úmyslu zařadit velkoobchod do kupónové privatizace a penězi získanými z prodeje akcií pak hradit dluhy. Návrh samozřejmě neprošel. Akcionáři by získali akcie se zápornou hodnotou, což je nesmysl, a sotva by takové akcie vůbec někdo koupil. O jakémkoliv dalším konkurenčním projektu zde nepadlo ani slovo. Nebyl tu. Zatím.

Prvního února zakládá pražský knihkupec J. Kancelsberger Asociaci české knihy, která posléze dopručuje ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR právě projekt pánů Macka a Menzla. V Lidových novinách (12. 9. 1992) pan Kancelsberger říká: "Zpočátku, při zrodu projektu, se do toho asociace vůbec nezapojovala. Čistě akademicky jsem s panem Mackem ještě dříve, než projekt podal, na toto téma hovořil, bylo to někdy koncem minulého nebo začátkem tohoto roku. Pan Macek se ptal, zda v případě, že by tento projekt podával, může počítat s podporou knihkupců, třeba v otázce managementu..."

V Lidových novinách předchozího dne pan Jindřich Menzel potvrzuje, že Asociace skutečně projekt ministrovi doporučila. (Pan Menzel, společník pana Macka a spolumajitel bývalého Telegrafu, s. r. o., přejmenovaného nyní na J. R. Vilímek, s. r. o., se v písemných odpovědích na otázky Lidových novin (11. 9. 1992) mýlí v názvu. Jde o Asociaci české knihy, nikoliv Asociaci česká kniha, jak píše. Společnost Česká kniha je soukromou podnikatelskou společností s ručením omezeným a založil ji též pan Kancelsberger, ale o ní až později).

Asociace, kamení, staří pánové a sdružení Vznik Asociace české knihy vyvolal mezi nakladateli a knihkupci již zapojenými do stávajících tří nakladatelsko-knihkupeckých profesních spolků určité rozpaky. Publicita byla veliká, aktivita směrem k hlásícím se členům rovněž. Vkrátku získala asociace 1 600 členů, zejména knihkupců, z nichž někteří jsou zároveň nakladateli.

Tři předchozí spolky, ačkoliv v době úvah pánů Macka a Menzla o projektu již existovaly, neměly o žádném takovém záměru ani ponětí. Potřeba odborné konzultace nevedla pana Macka k nim, ale ke knihkupci, stojícímu poněkud mimo. Vzápětí vzniká Asociace české knihy a zanedlouho si pan Kancelsberger otevírá atraktivní soukromé knihkupectví v objektu banky na Václavském náměstí. Spolky, do té doby už existující - podotýkám, že ve všech čtyřech případech jde o profesní nevýdělečná společenství - zde nehrají žádnou roli a jejich bližší charakteristiku uvádím jen pro úplnost. Ostatně i o nich bude ještě řeč.

Svaz českých knihkupců a nakladatelů založili po listopadu lidé, kteří o své firmy přišli po druhé světové válce znárodněním. Řada z nich je členy Konfederace politických vězňů. Patřil jim dům ve Vězeňské ulici č. 5 v Praze, nyní tvořící nejcennější součást rozsáhlého majetku Knižního velkoobchodu, potažmo společnosti Vilímek pánů Macka a Menzla. "Staří pánové", jak se jim s úctou mezi nakladateli říká v zájmu rozlišení vzájemně si podobných názvů svazů, zde měli Družstvo knihkupců, společnou expedici knih. Poněvadž šlo o kolektivní vlastnictví, nemají podle restitučního zákona právo na navrácení.

Druhý svaz, s podobným názvem, Svaz českých nakladatelů, vydavatelů a knihkupců, je právním nástupcem předlistopadového svazu, tehdy vesměs státních, nyní, jak se jim říká, "kamenných" nakladatelství. Má však mezi svými členy i drobné začínající nakladatele a knihkupce, jako ostatně i mnohonásobně početnější svaz "starých pánů".

Třetí, nejmenší skupina, vznikla v polovině roku 1991 na půdě Sdružení soukromých podnikatelů, jakožto cech. Jde v ní vesměs o začínající nakladatele a nese název Sdružení nakladatelů, knihkupců, knihařů a tiskařů.

Ministr kultury M. Uhde nezasahoval? Ještě na jaře roku 1991 nedoporučuje Ministerstvo kultury ČR, jakožto zřizovatel Knižního velkoobchodu zařadit tento podnik do první vlny privatizace. Koncem léta 1991 vstupuje pan ministr Uhde do ODS, v níž je čelným funkcionářem pan Macek, jenž vlastní spolu s J. Menzlem deník Telegraf. Světem jde šuškanda, že Telegraf chce přímým prodejem koupit Knižní velkoobchod. Na jaře 1992 dává ODS nepříliš úspěšného ministra na stoprocentně volitelné místo na kandidátce do ČNR. V té době pan ministr Uhde předkládá vládě ČR privatizační projekt na Knižní velkoobchod, podaný pány Mackem a Menzlem, v němž navrhovatelé míní tento podnik koupit. Projekt je schválen. V červenci 1992 je M. Uhde zvolen s odřeným hřbetem a za vydatné snahy ODS předsedou ČNR. V září kupují pánové Macek a Menzl Knižní velkoobchod a kupní smlouvu zprostředkovává s pomocí dalších členka předsednictva Asociace české knihy a manželka ministra paní Uhdeová.

Paní Uhdeová také nezasahovala?

Paní Uhdeová je původně členkou představenstva svazu "kamenných" nakladatelů a knihkupců. Vznikem Asociace české knihy oznamuje svému svazu písemně, že se již nebude moci podílet na práci svazu jako funkcionářka a objevuje se v představenstvu Asociace české knihy, do něhož je zvolena na její ustavující valné hromadě. Vedla a dosud vede nakladatelství Atlantis v Brně, které vydalo ve značných nákladech několik dnes již téměř neprodejných titulů. Některé trouchniví ve sklepě, jiné ve skladech Knižního velkoobchodu.

Majetek Knižního velkoobchodu, aneb jak KSČ a StB hospodařily

Knižní velkoobchod tvoří celá řada objektů. Ve Vězeňské č. 5 nedaleko Pařížské na Starém Městě jsou čtyři patra kanceláří a dva byty. Před vznikem socialistického knižního obchodu hospodařili v domě, jak už bylo řečeno, předúnoroví nakladatelé a knihkupci. Do poslední chvíle doufali, že jim pravicová vláda v čele s ODS připraví novelu restitučního zákona tak, aby jim dům mohl být vrácen. Nyní už mají zaručenou jistotu, že k tomu nikdy nedojde. Jejich majetek bude patřit jednomu z nejvyšších pohlavárů strany, v niž věřili.

Nyní je tu v podnájmu Komerční banka. Jde o velmi atraktivní stavbu, o jejíž ceně se hovoří v miliónech - ovšem dolarů. V Opatovické č. 18 (nakladatelství Vilímek) stojí větší, čtyř, místy pětipatrový dům. V dalších dvou podzemních podlažích míval pan Vilímek kdysi tiskárnu s rotačkami. Dům je po statické stránce i prostorově velmi cenný. Vchází se do něj průchodem ze Spálené ulice v centru Prahy.

Osm skladových hal, každá zhruba o ploše 600 mř, s expedicí 1 500 mř stojí v Nové Vsi u Mělníka. Nejstarší z hal je asi dvanáctiletá, a jak knihy přibývaly, postupně byly přistavovány další. Ty poslední jsou zcela nové.

V Běšínově, na pozemku bývalého velkostatku u Kouřimi, bylo kromě vily všechno zplanýrováno a nyní tu stojí pět nových skladových hal, každá o ploše asi 2 000 mř a výšce 7 m.

K majetku patří ještě sem tam nějaká ta stodola kolem Prahy, ale ty nemají valnou cenu.

Za komunistické éry nebylo žádným tajemstvím, že Knižní velkoobchod kupoval naprosto neprodejné knihy od nakladatelství na stranický příkaz, a to tehdy, když KSČ potřebovala odměnit některého zasloužilého spisovatele, technika, stranického či odborového činovníka. Ačkoliv neprodaných knih těchto spisovatelů měl velkoobchod už plné sklady, nakladatelství vydávala nová a nová vydání, jejichž odběr a zaplacení Knižní velkoobchod garantoval. Nakladatelství pak vyplácela honoráře.

Když se nad neustálým přísunem ležáků pozastavovali řadoví zaměstnanci Knižního velkoobchodu s poukazem na to, že už se do skladů nevejdou, odpověděl jejich bývalý ředitel: "Nevadí, přistavíme další." A přistavoval.

Způsobů, jak ždímat stát, měla KSČ nesčetně a v jejich dalších a dalších vymýšleních byla neobyčejně vynalézavá.

V podobných praktikách pokračoval i pan V. Emingr (agent StB, krycí jméno Měch), a to až do května 1991, tedy dost dlouho na to, aby svým přátelům z řad zaměstnanců státních nakladatelství zajistil prosperitu jejich "záhumenkových" nakladatelství. Pan Emingr, nomenklaturní kádr, bývalý náměstek nakladatelství KSČ Svoboda, skupoval ze starého přátelství od těchto lidí celé náklady knih, přičemž platil předem. Záhumenkový nakladatel pak polovinu peněz použil na zaplacení tiskárně (starosti s odbytem nemajíce), polovina zbyla na horší časy, až zdroj jednou vyschne. Některé knihy byly prodány, jiné straší ve skladech Knižního velkoobchodu dodnes.

Podle svědectví jiných začínajících nakladatelů byl v tomtéž čase Knižní velkoobchod dokonale nesolventní, a tak si nakladatelé museli obíhat prodejny v celé republice sami, a pomocí svých rodinných příslušníků. Museli. Dluh v bance s 16 - 17 procenty úroku, který si udělali, aby tiskárně mohli zaplatit, je k tomu donutil. Zatímco nespřáteleným nakladatelům neposloužil Knižní velkoobchod vůbec ničím (normálně měl za určité procento z prodeje distribuovat knihy), jiným sloužil jako bezúročná banka.

V rozhovoru pro televizi však tenkrát pan Emingr na otázku, co je příčinou neustále vzrůstajících dluhu podniku, řekl, že vinni jsou soukromí nakladatelé (rozuměj někteří). Oni totiž obíhají knihkupce a prodávají jim své knížky, přičemž je kasírují. Knihkupci kupují a potom nemají na zaplacení knih dodaných velkoobchodem.

Hezké. Klasická ukázka pokusu o likvidaci slušného, schopného a do úmoru dřícího začínajícího drobného podnikatelského stavu hned v zárodku. Nezdařilo se. Avšak co není, může být, jak uvidíme v následujících kapitolách.

Česká kniha, společnost s ručením omezeným Koncem srpna, krátce před aférou Macek a Menzel, dostávají všichni členové Asociace české knihy dopis s touto informací: Česká kniha, spol. s r. o. zahajuje prodej skladových knižních zásob pro knihkupce. Jde o knihy veškerého sortimentu s vysokým obchodním rabatem od 50 do 80 procent. (Běžný knihkupecký rabat je 23 %). Členům Asociace přednostně. Podepsán jednatel Jan Kancelsberger. Až z tohoto letáku se členové Asociace dozvěděli, že pan Kancelsberger vlastní podnik téměř shodného jména. Uvědomíme-li si, že jméno firmy má (někdy) v obchodním světě cenu zlata, není tato shoda jistě náhodná.

Na valné hromadě Asociace projenávali knihkupci a nakladatelé spoustu věcí, potřebných i podružných, do nejmenších detailů, avšak o tom, že by toto shromáždění podporovalo nějaký konkurenční privatizační projekt, zde nikdy nebyla řeč. To se členové dozvěděli až z novin, a to od pana Menzela, když už aféra byla v plném proudu.

O nákupu starých zásob knih se tu ale mluvilo. Pražský nakladatel a knihkupec pan Primus navrhoval knihy sešrotovat. Svůj návrh zdůvodňoval z hlediska nakladatelského: knihy by svou nízkou obchodní i prodejní cenou položily začínající nakladatele nejen tím, že dnešní výroba knih je dražší (podražily tiskárny i papír). Knihkupci by se nákupem zásob zcela finančně vyčerpali a neměli by pak na nákup od nových nakladatelů ani peníze, ani místo v obchodě. Stačilo vystřelit příměr s americkým pálením kávových zrn a proti snaze chránit vytvořené hodnoty už není argumentu. Dlužno podotknout, že Asociace, na rozdíl od ostatních tří sesterských spolků, je zaměřena více knihkupecky, zatímco tři zbývající spíše nakladatelsky.

Předúnoroví "staří pánové", a nejen oni, s nimi i celá řada dalších nově vzniklých soukromých nakladatelství už tuší, že i to málo, čeho se za několik měsíců existence dopracovali, je ohroženo. Knihy, na jejichž vydání si vypůjčili peníze, a které doma v obývacím pokoji pečlivě připravovali k tisku, jim teď mohou nakrásně zůstat doma v komoře na ocet.

Co se nepodařilo Emingrovi, podaří se možná pánům Kancelsbergrovi a Mackovi. Knihy, které Česká kniha pana Kancelsbergra nabízí ze starých zásob, pocházejí od bývalých krajských národních podniků Kniha.

Členové ODS monopoly rozbíjejí,

jiní členové ODS je zase slepují

Dvanáctého září 1992 píší Lidové noviny: "J. Kancelsberger a někteří další členové výboru Asociace se podíleli a podílejí na koncepci a přípravě nového Knižního velkoobchodu. A to m.j. v rámci obchodní společnosti Česká kniha, kterou založili již dříve za účelem využití nadměrných knižních zásob. Ve chvíli, kdy bude nový Knižní velkoobchod fungovat, by mělo dojít ke spojení České knihy a firmy Vilímek v akciovou společnost, na níž by participovali nejen knihkupci, ale i nakladatelé."

Na otázku LN, zda společnosti Vilímek jde skutečně o knižní distribuci, pan Kancelsberger odpovídá: "Na samém počátku našich jednání mi to pan Macek rukoudáním slíbil."

Pan Macek však v televizním prohlášení zdůraznil, že podnikat nebude, že je jen jedním ze dvou majitelů společnosti Vilímek, přičemž zdůraznil, jaký je mezi tím rozdíl. Kdo tedy bude knihy distribuovat? Pan Kancelsberger, paní Uhdeová a jejich přátelé? Z čeho pak bude pan Macek platit milióny, které dluží bance, nebude-li mít příjem z podniku, který právě koupil? Poslanecký plat ani plat místopředsedy federální vlády k tomu stačit nebude, a to ani tehdy, odsouhlasí-li si poslanci FS nárok na platy po celé volební období, po které by poslancovali, kdyby FS nezaniklo.

Jisté je, že trh s knihami se zásluhou pana Macka ocitne v rukou několika lidí kolem pana Kancelsbergra. Vzniká tady přesně to, o čem před časem právě členové ODS říkali, že je třeba rozbít. Monopol knižní distribuce. Soukromí distributoři, nemající zázemí, jaké tomuto mamutímu kolosu poskytuje pan Macek, sotva budou moci konkurovat. Nevzdají-li se, bude trvat hodně dlouho, než se konkurenceschopný podnik vytvoří.

Co na to říká protimonopolní úřad? Existuje ještě?

Informace, "za kterou se střílí"

Velikým otazníkem zůstává úvěr, který banky poskytly pánům Mackovi a Menzlovi, zadluženým až po uši z doby, kdy se jejich společnost J. R. Vilímek s. r. o. jmenovala Telegraf, s. r. o. Normální podnikatel musí za úvěr ručit chatou či domem, vše řádně odhadnuté znalcem a pojištěné. Jde, ve srovnání s firmou Vilímek, o velmi malé částky, a přesto banky požadují spolehlivé krytí nemovitostmi. Samozřejmě musí být bance předložen i podnikatelský záměr, klient musí svou banku přesvědčit o tom, že investice se vrátí.

V případě pánů Macka a Menzla tomu bylo jinak. Jak, na to už se ptali novináři snad stokrát. Od pana Macka se dozvěděli, že kdyby jim odpověděl na jejich otázky ohledně dluhu společnosti Telegraf a nejasné role bank, podal by informaci "za kterou se střílí" (LN 8. 9. 1992). Budiž. Zrekapitulujme alespoň stručně fakta, která déšť otazníků způsobila.

Důvěra pana Macka ve schopnosti a zkušenosti J. Menzla (pan Macek je zubař povoláním, pan Menzel je bývalý náměstek nechvalně proslulého normalizačního ředitele ČTK Svěrčiny) vyústila v dluhy, které pan Macek předtím neměl. Oba zadlužení pánové se po krachu společně vydávaného Telegrafu pustili do dalšího dobrodružství a dluhy zanechali na krku společnosti Metropolitan, s. r. o. Tato dceřinná společnost Dialogu je záhadná tím (a společnost Dialog rovněž), že má dost miliónů nejen na to, aby řadu měsíců financovala deník právě tak ztrátový, jako byl Telegraf, aniž by, jako Telegraf, zkrachovala, ale i na to, aby posléze převzala dlužné závazky pánů Macka a Menzla. Součtem čtenářů obou ztrátových deníků vznikne jeden výdělečný jen teoreticky. Oba deníky kupovali čtenáři s poněkud rozdílným vkusem. Teprve čas ukáže, zda jim nový hybrid bude vyhovovat. V případě, že ano, pak koupě Telegrafu stála Metropolitanu za to. Myšlenka, že nekonečně bohatá společnost Metropolitan (či Dialog) pomůže oběma pánům i příště a koupí od nich časem i Knižní velkoobchod, se přímo vnucuje.

Knižní velkoobchod byl koupen za účetní hodnotu, tedy poměrně lacino, za 60 miliónů korun. Tržní hodnota budov je 400 miliónů. Avšak dluhy, které s Knižním velkoobchodem majitelé společnosti J. R. Vilímek pan Macek a pan Menzel zdědili, jsou podle předběžného odhadu asi 390 miliónů. (Přesnější údaj bude znám až koncem září, tedy v době, kdy tyto noviny budou v tisku). K pasivům společnosti Vilímek nebudeme počítat prohospodařených 60 miliónů v Telegrafu.

Aktiva neměla společnost Vilímek před koupí Knižního velkoobchodu žádná, velkoobchod sám však přece jen nějaká má. Sklady nabité knihami k prasknutí a pohledávky vůči bývalým krajským podnikům Kniha. Pohledávky jsou však mnohde těžce vymahatelné. Kniha sama, jak už o tom byla řeč, je nesmírně zadlužená. Právě probíhá její likvidace, mnohde je Kniha už zlikvidována. Až její sklady pan Kancelsberger rozprodá, určitá částka by pak mohla být Knižnímu velkoobchodu poukázána. Vzhledem k cenám, za které knihy pan Kancelsberger knihkupcům nabízí, jde o částku celkem malou. Hlavní aktiva spočívají ve skladech velkoobchodu samých. Kromě Husáků, Zápotockých, Brežněvů a dalších spisovatelů tu čekají na své čtenáře i neprodané náklady disidentské literatury, po které už na trhu zájem opadl. Technická literatura, která tu odpočívá, velice rychle stárne. Knihkupci se budou pídit zejména po klasické literatuře. Její seznam je však polatný době, kdy vycházela, tedy chudičký. Tuto mezeru by mohli zaplnit začínající nakladatelé, leč, jak se zdá, možná nikdy nezaplní. Nebude, kdo by ji od nich koupil. Mezi nimi a čtenářem bude stát kolos, který přísunu nových knih na trh bude velmi dlouho bránit. Současně se zdražením poštovného vzdali soukromí nakladatelé poslední naději, že budou své knížky posílat čtenářům po avízu v novinách přímo. Zásilka bude tak drahá, že si málo čtenářů knihu na dobírku objedná. Leč nazpět k faktům.

V objektu Knižního velkoobchodu ve Vězeňské sídlí nyní Komerční banka. Pronajala jí ho současná ředitelka ing. J. Axmannová, aby alespoň částečně mohla hradit dluhy po svých předchůdcích. Soukromé knihkupectví pana Kancelsbergra se nachází v budově banky. Knihkupectví jiného člena Asociace pana V. Ebra je použitím materiálu k nerozeznání nové od Komerční banky na Smíchově, se kterou tvoří jednotný architektonický celek. (Arbesovo knihkupectví, majitel V. Ebr, agent StB, krycí jméno Erb, jeden z prvních, který do redakce Necenzurovaných novin telefonoval po vyjití seznamů StB a vyhrožoval žalobou. Pozn. red.). Těžko věřit,že tu není žádná souvislost. Ani údajná nepravdivost tvrzení, že to byla Komerční banka, v čele s R. Salzmannem (rovněž ODS), kdo úvěr na zakoupení Knižního velkoobchodu poskytl, případnou souvislost nevyvrací.

Novinářská spekulace? Přesně tak. Kde chybějí fakta, nastupují novinářské spekulace.

Zákonné, ale nemravné.

Ne všem, co tu bylo řečeno, není, jak se zdá, nic trestného, ani protiprávního, jak se někteří lidé domnívají. Vzájemné kontakty, společné hledání řešení, hledání obchodních spojení, to všechno k tržnímu chování neodmyslitelně patří. Podnikatel jedná s kde kým, i předem ztracené jednání může přinést něco užitečného - když nic konkrétního, tak informaci určitě. Informace, to je v podnikání to nejdůležitější. Informace hýbou světem. Jsou i falešné, ale zda tu hrály nějakou roli, to ukáže čas. V každém případě pan Macek nashromáždil dostatek informací k tomu, aby se rozhodl Knižní velkoobchod koupit.

Předseda KSČM Jiří Svoboda žádá mandátový a imunitní výbor federálního parlamentu, aby prošetřil, zda pan Macek neporušil jednací řád FS zneužitím postavení poslance. Paragraf 7 jednacího řádu, na který poukazuje, je, jako mnoho jiných zákonů, velmi vágní a nicneříkající. Jisté je, že kdyby pan Macek byl obvodním zubařem a nebyl v parlamentu ani ve vládě, těžko by se kolem něho udála taková téměř detektivka.

On sám kupuje velkoobchod a přitom nechce podnikat. Slibuje, že jeho podnik bude distribuovat knihy. Banky půjčují a přitom nechtějí ručení majetkem věřitelů. Nejméně pravicový ministr ODS se stává vyvolencem na křeslo předsedy českého parlamentu. Metropolitan kupuje dluhy. Rozumíte tomu někdo? Já ne.

Kšeft je kšeft, pravil kdysi v anekdotě Kohn V této souvislosti mě napadají dva známé výroky: "Ponechat odborníky na svých místech!" To byla a je dosud největší mystifikace, jaké se nám, listopadovému davu, dostalo. Všichni přece víme, že to nejsou žádní odborníci a nebylo třeba, aby nás o tom ředitelé Knižních velkoobchodů či plzeňských Škodovek přesvědčovali. Druhý výrok je od studenta Jiřího Bartošky z knihy Polojasno: "Nová moc si moc dobře rozumí s tou starou." Aby nedocházelo tu či onde k trhlinám, o to se pan Macek stará velmi pečlivě. Jeho poněkud tvrdá slova, jak je sám nazval, do řad svých neposlušných spolustraníků, to potvrzují:

Opakovaně se stává - a některé stanovy místních sdružení to potvrzují, že vznikají jakési přijímací komise, které rozhodují, kdo může či nemůže být členem ODS. Někdy tyto komise "hodnotí" hlásící se členy pouze podle bývalého členství v KSČ, najdou se však i taková sdružení, která hodnotí i morální profil uchazečů o členství apod....

Výkonná rada na posledním zasedání rozhodla, že ta místní sdružení, která zabudovala do svých stanov jakékoliv přijímací mechanismy či jakékoliv podmínky k přijetí jdoucí nad rámec Stanov, schválených v Olomouci, nedostanou do doby, než své stanovy a praktiky upraví tak, aby neodporovaly Stanovám ODS, licence k činnosti.

Rozumíte tomu někdo? Já ano.

Závěrečná pilulka hořkosti

KSČM se raduje. Tentokrát je na tapetě někdo jiný než ona. Nevím, zda byl porušen ş 7 jednacího řádu FS, ale vím určitě, že kdyby pan Macek nebyl poslancem a místopředsedou vlády, majitelem Knižního velkoobchodu by se nestal. Své přesvědčení změním až v okamžiku, kdy mi můj pan doktor Obešlo oznámí, že k němu do zubní ordinace už nemám chodit, protože kupuje v Plzni Škodovku. Jitka Studničná