--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Grünthalová Pavla
Název: Requiem za 17. listopad
Zdroj: NN Ročník........: 0002/027 Str.: 004
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------

JUDr. Oldřich Peřt, podal žalobu na předsedu Ústřední občanské komise ing. arch. Pavla Naumanna. Zdůvodnění stojí za to! Pan Peřt v žalobě tvrdí, že P. Naumann: "ohrozil jeho pověst" a to tím, že poslal jeho zaměstnavateli "tvrzení zcela nepravdivé" a označil ho za pracovníka StB. Před soudním senátem obvodního soudu pro Prahu 6, však na dotaz advokáta pana Naumanna přiznal, že byl "starším vyšetřovatelem odboru vyšetřování StB už od roku 1975, od roku 1988 pak zastával funkci staršího vyšetřovatele specialisty odboru vyšetřování StB Správy vyšetřování StB Praha.

Rovněž poté přiznal, že "pracoval" i na "případech ohrožování dobrého jména republiky v cizině", na případech "rozvracení republiky", případech "poškozování pověsti představitelů státu" apod.

Na první pohled se tedy zdá jeho žaloba nepochopitelná, protože už při prvním soudním stání přiznal to, co v žalobě popírá, totiž svou dlouholetou příslušnost k StB i to, že pracoval jako vyšetřovatel na případech tzv. "vnitřního nepřítele".

Znamená jeho žaloba jakousi sondu míry drzosti, kterou si mohou bývalí příslušníci StB dovolit vůči lidem, kteří dříve soustavně pronásledovali? Nebo je to sonda širšího záběru, která má zjistit, jak to vlastně vypadá s proklamovanou nutností vyrovnat se s totalitní minulostí? Má podání žaloby pan Peřt ze své hlavy, nebo mu to "někdo" poradil? Kdo a proč? Tyto a řadu dalších otázek jsme si kladli po skončení prvního stání u soudu. Na toto téma jsme si také povídali se žalovanou stranou - panem Naumannem.

Co podle vás bylo příčinou žaloby, kterou na vás, jako na předsedu Ústřední občanské komise, podal JUDr. Oldřich Peřt, bývalý starší vyšetřovatel specialista StB?

- Jestli otázku myslíte tak, jako proč to byl právě on a ne některý jiný z desítek bývalých důstojníků StB, o nichž naše komise usoudila (po prostudování jejich materiálů a případně na základě svědectví v minulosti pronásledovaných lidí), že není způsobilý k další službě na ministerstvech vnitra, tak musím upřímně odpovědět, že nevím. Nikdy jsem s ním nemluvil a u soudu jsem ho viděl poprvé. Naše komise ho také neprověřovala, pouze posuzovala a potvrdila rozhodnutí prověrkové komise pracující na tehdejší Správě SNB Praha v Bartolomějské ulici, resp. potvrdila zamítnutí jeho odvolání.

Pan Peřt je možná toho názoru, že se musí bránit, neboť je přesvědčen, že pouze hájil platné zákony a žádné nezákonnosti se nedopustil. To si však mysleli všichni (nebo to alespoň dnes předstírají). Všichni hájili jen pořádek a spravedlnost, a debaty o tom, zda někdy uvažovali o tom, jaký to byl pořádek a spravedlnost, jež hájili, nikam nevedou. Hájí se stereotypně - jako se kdysi hájil Kaltenbrunner a tisíce dalších příslušníků SS, SD a gestapa - rozkazy nadřízených a služební povinností. Už dávno jsem vzdal pokusy jim doporučovat k přečtení Giseviovu knihu Až k hořkému konci, nebo Jaspersovu Otázku viny, nebo protokoly z Norimberku.

Možná také, že to jen tak zkouší - bere to jako dostihovou sázku ve znamenitém kursu skoro 400 : 1, kde na jedné straně je vklad 600 korun jako poplatek soudu a na druhé výhra 227.047,50 Kčs, když při vyhraje. Možná, že však také jedná na něčí pokyn (neboť oni jsou ve styku a svou činnost i nadále koordinují) a plní tak funkci jakéhosi meteorologického balónku. Když to vyjde a soud vyhraje, tož pak ať se soudy a občanské komise těší!

Pokud však otázku myslíte obecně.

Promiňte, ale říkáte, že jste žalobce viděl u soudu poprvé. Na základě jakých informací jste vlastně posuzovali jednotlivé prověřované, jak byly komise organizovány a jak pracovaly?

- Dobrá, odpovím nejprve na tuto otázku, ale chtěl bych se ještě vrátit k obecnějším příčinám:

Občanské komise zřízené v prvním čtvrtletí roku 1990 a dodatečně legalizované zákonem 169/1990 Sb. ze dne 9. 5. 1990 pracovaly od března 1990 a od té doby jsem se jako člen KCOF jejich práce zúčastňoval, zpočátku jako člen Ústřední občanské komise (ÚOK) přímo v budově KCOF na Můstku a potom ve Sněmovní ulici. V dubnu mne tehdejší předseda OK ing. Oldřich Hromádko požádal, abych přešel na bývalou centrálu 2. správy StB v Thákurově ulici a zde pracoval na prověrkách příslušníků StB. Pracoval jsem nejprve v jedné ze tříčlenných prověrkových komisí (PK). Ty byly zřízeny ovšem u všech složek StB, nejen v bývalé centrále. Když však zde byla, jako jedna z prvních, zřízena i Občanská komise určená k očistě tehdejšího Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, stal jsem se jejím předsedou.

V době od 15. dubna do 9. června tato komise posuzovala výroky PK o celkem 2798 příslušnících této klíčové instituce. Z toho podle par. 100, odst. 1, písm. g, zákona č. 100/70 Sb. u řady příslušníků potvrdila zamítavé stanovisko PK, nebo jejich mírnější stanovisko překvalifikovala a nedoporučila tak celkem k další službě u SNB 204 důstojníků býv. 2. správy a u cca 250 dalších souhlasila s jejich dalším setrváním pouze u VB (kromě toho 14 důstojníků podalo, po zahájení činnosti prověrkových komisí, samo žádost o rozvázání služebního poměru, aby se prověrkám vyhnuli.

Po 9. červnu pak byly naší komisi svěřeny prověrky na Vysoké škole SNB, kde se rozhodovalo o 59 pracovnících tohoto ústavu a vyřizovala odvolání 245 bývalých příslušníků proti rozvázání služebního poměru podle písm. g a dalších 279 žádostí o přiznání finančních náležitostí - vesměs s negativním závěrem.

Kromě toho, že komise při prověrkových pohovorech s důstojníky StB odkryla několik spolupracovníků StB, objevila v trezoru počítačového oddělení diskety s údaji o agentuře, které unikly skartaci a předala je tehdejšímu řediteli ÚOÚD Janovi Rumlovi.

Během léta 1990 práce ÚOK, působící ve Sněmovní ulici a vedená po odchodu ing. Hromádky, JUDr. Hlávkou, ustrnula a naše komise byla požádána, aby její práci převzala a dokončila. Byla vytvořena nová ÚOK při FMV, jíž jsem byl zvolen předsedou a která do 17. 7. 1991 přešetřila 259 rozhodnutí PK, které se zde nahromadili z celé oblasti působnosti FMV, především z referátů pasové kontroly a úřadoven CPS a projednala 317 odvolání bývalých příslušníků z centrály FMV a 960 z jednotlivých krajů.

Kromě toho byla v lednu 1991 naše komise pověřena ministrem FMV J. Langošem, aby postupně provedla lustraci všech členů OK nejen v působnosti FMV, ale i republikových ministerstev. Při této práci byla odhalena řada tajných spolupracovníků bývalé StB, především ing. Horálek a Ladislav Tonar, postupně předsedové OK při MV ČR.

K posouzení výroků prověrkových komisí, případně odvolání jednotlivých příslušníků, jsme tedy měli osobní spis každého prověřovaného včetně průběhu jeho služby, aktivity v celoútvarových organizacích KSČ, studiích v Moskvě, seznamu jeho odměn a trestů, jakož i stížností na něj projednávaných inspekcí MV (to byl náhodou také případ Dr. Peřta, jehož "porušování zákonnosti" projednávaly v dubnu 1990 inspekční orgány ÚOÚD). V případě nejasností jsme si mohli prověřovaného předvolat, nebo předvolat svědky, kteří s ním přišli během jeho činnosti do styku. Když uvážíte, že za dobu cca 18 měsíců jsme museli posoudit téměř pět tisíc případů (přesně 4917). Zčásti prověrek a zčásti odvolání, pak to bylo informací víc než dost a na dlouhá jednání o podružných detailech mnoho času nezbývalo.

Jak si vysvětlujete, že pan Peřt ve své žalobě tvrdí, že jste "ohrozil jeho pověst, jeho klidný rodinný život a že byl propuštěn ze služeb SNB" proto, že jste poslal jeho zaměstnavateli (tedy FMV) "sdělení od základů nepravdivé, neboť nikdy nebyl pracovníkem býv. Správy vyšetřování StB" a přitom v jeho průběhu služby je psáno černé na bílém, že od října 1988 vykonával funkci s názvem: "Starší vyšetřovatel specialista odboru vyš. StB Správy vyšetřování SNB Praha", přičemž totéž, tedy staršího vyšetřovatele StB, dělal už od roku 1975, ale "jen" u Krajské správy SNB, což byla ona pověstná Bartolomějská?

- Tomu upřímně řečeno také příliš nerozumím, patrně v tom bude pokus o jakousi právnicko služební kasuistiku, jako že onen odb. vyšetřování StB nebyl vlastně přímo ta pravá správa, nebo kromě správy vyšetřování StB byla ještě nějaká nadřízená a tudíž horší superspráva, kde on nedělal, a proto je nevinný.

Nebo to je spíš obyčejná lež, spoléhání na to, že nemáme přístup k osobním spisům vyloučených estébáků, a že soud takovými očividnými nepravdami, nebo spíš nelogičnostmi docela poplete, nebo vzbudí jakousi útrpnost - jeho způsob argumentace a vyjadřování tomu docela odpovídá.

Všichni jsme se za léta totality, a my navíc za ty dva a půl roku práce v komisích, mohli přesvědčit, že lhaní, zamlčování a polopravdy byly a jsou jakýmsi hlavním znakem těch gottwaldovských "lidí zvláštního ražení" a všeho komunistického myšlení a jednání vůbec - samozřejmě tím víc profesionální deformací estébáků, neboť ve všech tajných službách se lže a je to tam dokonce považováno za mimořádný projev profesionality a chytrosti.

Nebudete mi to věřit, ale tato vlastnost šla tak daleko, že i na osobních kartách (tedy i na osobní kartě pana Peřta) nebyla v roce 1990 jejich příslušnost ke KSČ jednoduše škrtnuta s datem ukončení členství, ale "důmyslně" zalepena hnědou lepicí páskou. Vzhledem k této celkové prolhanosti komunistických institucí by si někdo mohl myslet (a pan Peřt by se tím mohl eventuálně i hájit), že údaje uvedené v jeho osobní kartě jsou nepravdivé. V tom případě by to však nebyl už náš problém, ale žalobce by měl přeadresovat svou žalobu na personální a kádrové oddělení tehdejšího MV. Naše zkušenosti však naznačují, že tomu tak nebylo, neboť v těchto věcech (a to se týká i zpochybňovaných lustrací) panoval na ministerstvu vnitra celkem pořádek - soudruzi sami sobě zase tak moc nelhali.

To, že si prokazatelný příslušník StB dovolí žalovat předsedu OK, za to že byl propuštěn, ale vypovídá i o celkové situaci ve společnosti. Co si o tom myslíte?

- To, že řadový estébák, který celou svou kariéru postavil na poslušnosti a konformismu se odhodlal jít proti proudu, je podle mne dost symptomatické a způsobil to všeobecný vývoj po listopadu. Jsem přesvědčen, že o rok dříve, v roce 1990 (žaloba byla totiž podána už v květnu 1991), kdy nebylo ještě jisté, jak to s komunisty dopadne, by si to asi netroufl.

Dobře si pamatujeme, jak v začátcích naší činnosti na jaře 1990 byli estébáci ještě plní nejistoty a úslužnosti. Když však viděli, jaká "opatření" dělá pan ministr Sacher, znamenitě pookřáli. Stali se nejprve lehce familiárními a rok na to už podávali žaloby. Nic na tom nezměnila ani výměna ministrů, protože tehdejší, skutečně vládnoucí garnitura OF, o níž budu ještě mluvit, dokázala včas zpacifikovat i takového radikála, jako byl Jan Ruml, a to metodou, kterou si umím dobře představit a o níž se také zmíním.

Krátce řečeno, to, že tři roky po pádu režimu, v mnohém ohledu horším, než byl nacismus, mají jeho hlavní opory odvahu veřejně žádat satisfakci (to nemluvím o těch polotajných akciovkách peroucích špinavé peníze a estébáckých agenturách, jako je polovina pražské taxislužby, kterou řídí bývalý podplukovník StB Chovanec), znamená, že to podstatné se po listopadu nezměnilo, že vlastně vyhrál scénář, který v předstihu pro všechny služby bývalých satelitů vypracovalo KGB.

To je názor, který jsem už slyšela od řady lidí. Můžete ho trochu rozvést. Jak se současná situace, podle vašeho názoru, shoduje s tzv. "sametovou revolucí"?

- Lžeme sami sobě: revoluce, to ví každé malé dítě, je něco převratného, často násilného, něco, co porušuje kontinuitu, a likviduje starý systém. To však nehraje s tím, co se stalo v listopadu a co jsme si zejména tak pochvalovali po něm - sametovost a právní kontinuitu. Buď budeme mluvit o revoluci, ale pak si nebudeme dávat za cíl a dokonce zásluhu udržení právní kontinuity. Nebo nám záleží na nerozbitých výlohách a na právní kontinuitě, pak ale nemluvme o revoluci.

Sametová revoluce je stejný nesmysl jako socialismus s lidskou tváří, nepálivý oheň, nebo nepolitická politika - na vymýšlení takových nehorázností jsme zřejmě mistři.

-Řada lidí si dnes klade otázku, jak je možné, že po třech letech od listopadu jsme v situaci, kdy komunistické nomenklaturní kádry, estébáci a podobné opory totalitního režimu zůstávají nejen nepotrestáni, ale dokonce nám arogantně "káží" o morálce a lidských právech. Jak k této ostudné situaci vůbec mohlo dojít? Kdo za to nese odpovědnost?

- Nerad to říkám, ale největší odpovědnost za tuto situaci nese Václav Havel. Tato odpovědnost plyne nejen z jeho prezidentské funkce, ale zejména z jeho vysokého mravního kreditu, který si zcela oprávněně získal jako duchovní vůdce Charty 77 svým jednáním v dobách, kdy se mnozí jeho dnešní odpůrci a kritici krčili strachem, nebo přímo kolaborovali. Bez jeho nechtěné spolupráce by se jim však nepodařilo zavést společnost tam, kde dnes je.

On to byl, kdo se v soumraku totality a zejména od prvních listopadových dnů obklopil, eufemicky řečeno, nekompetentními poradci, on to byl, kdo se zasazoval o jmenování (kdo ho tehdy první na Vikárce navrhl, je opět jiná kapitola) Richarda Sachera do funkce ministra vnitra a jeho setrvání v ní, kdo chránil generála Vacka, radostně souhlasil s obsazením ministerstva zahraničí Jiřím Dienstbierem, ambasády ve Washingtonu Ritou Klímovou atd.

Jakkoli si Václava Havla vážím (a mám ho i osobně rád), nemohu nevidět i negativní stránky jeho povahy. Z nich za nejnebezpečnější považuji jeho špatný, snad příliš emocionální a idealizující odhad lidí, jejich povah a motivů jejich jednání.

Podle mého soudu je to způsobeno tím, že jako mnozí, soudí ostatní posle toho, jaký je sám a že navíc po způsobu mnoha ušlechtilých intelektuálů, věří mnohem víc svým apriorním představám o ideálním uspořádání světa - tomu, jak by měl podle něho svět vypadat a lidé v něm jednat (a jak se snaží poctivě jednat ovšem i on sám), než tomu, jak skutečně jednají a o čem ho denně přesvědčují jeho smysly i zkušenost. A za největší neštěstí pro funkci, kterou zastával (a opět se chystá zastávat) pak považuji to, že tento jeho, mírně řečeno noetický defekt, považuje V. H. za svoji přednost a mimořádný předpoklad právě pro takovou funkci. To mu brání patrně dodnes nahlédnout, jak tato jeho kombinace idealismu a mesiášské sebedůvěry, charakteru a všeobecného kreditu z toho plynoucího se, před listopadem i po něm, báječně hodila všem: starým cvičeným politickým gaunerům, staronovým machiavelistům s lidskou tváří i obyčejným novým kariéristům.

Ti první, gorbačovovci a andropovští estébáci už dávno viděli neudržitelnost Jakešova Absurdistánu a usilovali o co nejméně bolestnou "perestrojku" v jakousi variantu Iliescovy (tedy Štěpánovy a Mohoritovy) Fronty národní spásy, jimž Havlův humanismus a smysl pro fair play měl poskytnout ochranu před nejhoršími "excesy".

Ti druzí, příslušníci Obrody, dávno již domluvení s těmi prvními, u vědomí vlastní mírné poskvrněnosti a v naději na získání pozic ztracených v osmašedesátém, se takříkajíc na pochodu (po troše váhání kolem chronicky bázlivého a nerozhodného Dubčeka), rozhodli V. H., jehož důvěru získali v Chartě, použít pro sebe a své mocenské plány jako neposkvrněný štít, nebo chcete-li, radlici buldozeru.

A konečně ti třetí - zpěváci, textaři a artisté všeho druhu, toužící jako vždy po poctách a slávě, viděli příležitost utvořit kolem něj neprostupný kruh, pod jehož ochranou budou moci holdovat svým zálibám. Až teprve budoucnost ukáže, do jaké míry i v této, zdálo by se, "spontánní aktivitě a přirozené důvěře" mělo ve skutečnosti prsty StB, přesněji řečeno, jeho První správa.

Ať byly původní úmysly zúčastněných jakékoli, je dnes již historickou skutečností, že KCOF prakticky od prvních dnů ovládli bývalí komunisté s jejich přímo geneticky zakódovanou disciplínou (ti ostatní, ať už křesťané, intelektuálové z ODA nebo sám dnešní velký šéf ODS, hráli v té době úlohu málo zasvěcených statistů). Jim stačilo několik dohodnutých tahů, známosti z Charty a trochu lichocení, aby se vytvořil zdánlivě druhý pól moci, později nazývaný hradní. Ani první, ani druhý však neměl zájem provést revoluci až do konce. Ti první, protože to byla součást jejich dohody o předání moci s gorbačovovci, ti druzí, proto, že byli prvním zavázáni za své výsadní postavení. A oba dohromady pak, zásluhou podivných jednání s Adamcem a strachu z "nedozírných následků", na to neměli dost odvahy a síly.

Tak se stalo, že nový stát se řídil i nadále starou komunistickou ústavou, jejíž bizarní paragrafy byly příčinou prvních kroků na cestě k dnešnímu rozdělení státu.

Ze stejných důvodů nebyla zrušena ani StB jako zločinecká organizace vcelku, ale musila být pouze "očištěna". A konečně, ministerským předsedou byl opět zcela nepokrytý, veřejný komunista, o jehož tajném agenturním čísle (které jsem se víceméně náhodou dozvěděl) mi bylo několika exkomunisty z OF "doporučeno" nahlas nemluvit, abych "neboural vládní koncepci, na které panu prezidentovi tak záleží". Když se mi to nelíbilo a mluvil jsem dál, začali se lidé okolo mne tajemně dozvídat o mé údajné spolupráci s StB.

To bylo poslední kapkou, proč jsem definitivně odešel z KCOF do komisí, a konečně i příčinou, proč jsem dnes žalován panem Peřtem.

Ptala se Pavla Grünthalová