--------------------------------------------------------------------------------
Autor: Kostlán František
Název: Důsledky "sametové revoluce" aneb pane Havel - děkujeme
Zdroj: NN Ročník........: 0002/028 Str.: 010
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
--------------------------------------------------------------------------------
Úplný obsah:
-----------
Rozhovor s Václavem Svobodou, signatářem Charty 77 a manifestu Demokracie pro všechny - Hnutí za občanskou svobodu, řidičem Desty u TOS Hostivař, Praha
Václav Svoboda je jedním z těch, kteří se dodnes nedočkali spravedlivého vyrovnání. Jako účastník všech demonstrací proti komunistickému režimu od srpna 1988, byl Státní bezpečnosti znám, což se projevilo i při jeho pronásledování a persekuci.
FK: Václave, mohl bys popsat své nejtvrdší setkání s StB ? VS: Mému zmlácení předcházelo setkání se dvěma estébáky, kteří na mě čekali v autě před mým domem. Legitimovali se a řekli, abych nasedl do auta. Tam mi řekli, že budu muset na vojenské cvičení a použili to jako nátlaku, abych začal spolupracovat s StB. To jsem samozřejmě odmítl a tak následovalo cvičení ve Znojmě. Tato scénka se odehrála 19. srpna 1989. Po návratu jsem se po nějaké době zúčastnil známého běhu v ulici Politických vězňů v Praze, který se konal za propuštění vězňů svědomí. Na můstku na Václavském náměstí se konala demonstrace Nezávislého mírového sdružení kvůli Stonavě. Nahoře stáli obuškáři s estébáky, kteří samozřejmě každého kontrolovali. Když mě zkontrolovali, tak přišel estébák v civilu a říkal, že mě zná a potřebuje si se mnou promluvit. S ním byl ještě jeden, ale toho si moc nepamatuju. Šli jsme asi třicet metrů dolů. V tom jeden z nich otevřel dveře od domu a druhý mě zatáhnul dovnitř. Napřed jsem se chvíli popotahovali, potom mě ten vyšší srazil k zemi a kopal do mne tak dlouho, až stříkala krev, a druhý estébák, který se jen díval, řekl, aby mě už nechal, že mám dost. Když mě přestal mlátit, tak řval, že když mě ještě jednou někde uvidí, tak mne zabije. Potácel jsem se pryč. Naštěstí jsem potkal svého kamaráda Kamila Černého, který mě odvedl na pohotovost. Odnesly to dva přední zuby, měl jsem otřes mozku a několik stehů na rtu. Rovnou od doktora jsem to šel nahlásit na VB do Školské ulice. Napřed se se mnou vůbec nechtěli bavit, až když jsem jim řekl, že mě zbil příslušník StB a půjdu to oznámit jinam, tak mě posadili do čekárny a nechali čekat přes dvě hodiny. Potom jsem byl vyslechnut. Esenbák však do protokolu napsal, že mě zmlátil chuligán. Až po mém protestu napsal protokol nový. Do něj už toho estébáka uvedl. Marodil jsem asi patnáct dní.
FK: Zřejmě to byla odveta za to, že jsi od srpna 1988 nevynechal jedinou demonstraci.
VS: Já jsem toho estébáka taky poznal, jenže na demonstracích jich bylo hodně, a tak si nás pamatovali líp než my je.
FK: Jak probíhalo vyšetřování?
VS: Znovu si mě pozvali až 20. listopadu 1989. Ptali se, jestli trvám na své výpovědi, tak jsem odvětil, že samozřejmě ano. Budoucí ministr, tehdy advokát Tomáš Sokol, sepsal žalobu a snažil se ji předat prokuratuře. Potom můj případ převzala JUDr. Erika Dvořáková, která je teď na mateřské dovolené.
Potom mě pozvali na Federální ministerstvo vnitra, kde se mnou znovu udělali zápis. Ukázali mně a dalším dvěma svědkům fotografie. Byl mezi nimi jeden, o kterém jsme si mysleli, že je to on. Přivedli však jiného, který byl nejméně o dvacet centimetrů menší než ten, co mě skopal. Vyšetřovatel pan Kriso proti tomuto zřejmě podvrženému menšímu estébákovi zastavil vyšetřování. Půl roku se vůbec nic nedělo. Šel jsem tedy na Federální bezpečnostní a informační službu, kde jsem znovu svůj případ nahlásil. Na starost ho dostali vyšetřovatelé Mejstřík a Šťastný. Ukázali mně a dalšímu svědkovi stopadesát fotografií. Toho estébáka jsme na 99 % určili. Sepsali se mnou nevím už, kolikátý protokol a slíbili, že mi do třech neděl dají vědět. Ze tří týdnů však byl najednou měsíc, a pořád nic. Tak jsem tam volal, zase nic. Telefonoval jsem tam každý týden, někdy i víckrát. Když už to psychicky nevydrželi, tak mne znovu pozvali a tvrdili mi, že se album s fotografiemi ztratilo. Šel jsem si stěžovat k Františku Stárkovi - Čuňasovi. Pan Stárek mne předal k vyšetřovateli mjr. Vaňkovi. Fotografie se najednou našly, pan Vaněk se mnou znovu sepsal výpověď. Když však mělo konečně dojít ke konfrontaci, tak se fotografie zase ztratily. Volal jsem na FBIS, kdy konečně dojde ke konfrontaci, ale řekli mi, že major Vaněk si zlomil nohu. Za čas měl sice nohu v pořádku, ale z případu byl odvolán. A zase se půl roku nic nedělo. Díky panu Šternovi z Charty 77 jsem se dostal až k panu Janu Rumlovi, tehdejšímu náměstkovi federálního ministra vnitra. Ten se zhrozil, jak je něco takového vůbec možné. Do třech dnů mne volal pan Novotný, který případ předal vyšetřovateli Netíkovi. Pan Netík mě vyslechl... a chtěl se mnou udělat zápis. To už jsem odmítl a žádal jsem konfrontaci. Fotografie se opět, asi po týdnu, záhadným způsobem objevily, znovu jsme se svědky označili toho estébáka, který mě zmlátil. Vyšetřovatel Netík mi oznámil, že se za tři týdny ozve. Když se neozval, tak jsem mu zatelefonoval sám. Říkal mi - klídek, klídek, ještě čtrnáct dní. Za těch čtrnáct dní ho, nevím, z jakých důvodů - odvolali. Od té doby marně sháním pana Novotného - vždy, když řeknu, že volá pan Svoboda, tak není přítomen. Dokonce jsem v Bartolomějské nejméně pětkrát byl osobně, žádný výsledek z toho však není. Už tři roky čekám na jednoduchý úkon - konfrontaci s tím estébákem. Jeho jméno i adresu mají - je napsaná na druhé straně fotografie, ale mně ji samozřejmě neukázali. Pan Netík, který se mi zdál z vyšetřovatelů nejlepší, mne dokonce nechal nahlédnout do spisů, jako důkaz, že toho estébáka už vyslýchali. Jeho jméno však samozřejmě zakryl.
FK: Takže za tři roky naše "demokratické" státní orgány nedokázaly, při naprosté informovanosti, dovést případ ke konfrontaci a usvědčit alespoň jednoho estébáckého zločince. Proč myslíš, že to trvá tak dlouho?
VS: Ty jsi viděl nějakého estébáka, který surově mlátil do lidí třeba při demonstracích na Václavském náměstí, před soudem? A jsou to většinou o hodně snažší případy než ten můj, protože existují videozáznamy, které je usvědčují i svědci ochotní kdykoli svědčit. Nahoře je stejná mafie, jako byla za komunistů. Přišlo jenom pár nových lidí, jako pan Ruml, a ostatní si zahráli na škatulata, hejbejte se.
Jediný výsledek mého tříletého snažení o spravedlivé potrestání tohoto a poté i dalších estébáků, kteří se provinili, jsou anonymní telefonáty, že když toho nenechám, tak si mne najdou... Václav Svoboda je něco málo přes stošedesát centimetrů vysoký estébák. Tohoto estébáka z nepochopitelných důvodů kryjí naše údajně demokratické instituce, počínaje ministerstvem vnitra, Federální bezpečnostní informační službou a konče útvarem pro vyšetřování činnosti StB. Vyšetřovatelé těchto institucí se za tři roky zmohli na jediný výsledek příslušníka StB, který skopal člověka, jenž doslova bojoval proti komunistickému režimu a pro návrat demokracie u nás. Václav Svoboda se této "demokracie" dočkal. Estébáci, kteří dodnes zastávají významné funkce ve výše zmíněných institucích, tvoří bez jakéhokoli přehánění skutečnou mafii. Krátcí na ně jsou i skuteční demokraté, kteří v domnění, že na tuto mafii lze vyzrát a využít její členy k profesionální pomoci, s nimi dále spolupracují. K případu Václava Svobody nenapomohly ani dva články Jana Šterna st. v Lidových novinách, ani článek od J. Spurného "Ztratili fotografie" v časopise Respekt. To znamená, že ani tisk a veřejné mínění dnes nedokáže donutit demokratický režim k prosazování spravedlnosti. Pane Václave Havle a spol. - děkujeme vám. Usínáte pod rudou sametovou pokrývkou s pocitem dobře vykonané práce?
František Kostlán